Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN 2007

O tajné volbě, která ovšem vůbec nemusí být tajná

14.12.2007
Na kongresu ODS podepsali straničtí poslanci a senátoři do jednoho souhlas s tím, že Václav Klaus je jejich prezidentským kandidátem. Potvrdilo se tak, že ODS i nadále zůstává v podstatných věcech navenek názorovým monolitem.
A potvrdilo se rovněž, že uvnitř partaje - kde Václava Klause (samozřejmě »off the record«) kritizuje leckdo - se nenašel ani jeden poslanec a senátor, který by parlamentní kluby vyzval k tomu, aby si alespoň vyslechly také Klausova protikandidáta.

Semknuti zůstaneme

Tím, že se ODS musela semknout jako jeden muž kolem Klause, vytváří paradoxně dojem slabosti a strachu. Jakéhosi »společenství ohrožených«, které musí vnitřní slabost kompenzovat demonstrací jednoty.
Partaj, která má v názvu »občanská« a »demokratická« by se také »občansky« a »demokraticky« měla chovat. Jenže »semknutí před nebezpečným neznámem« má u nás tradici. Šiky dělníků, rolníků, pracující inteligence a především kulturních pracovníků také houfně odsuzovaly Chartu 77, aniž by si ji mohli (nebo se snažili) přečíst. Tak má ODS jasno, že nechce vyslechnout Jan Švejnara, i když jeho názory na práci prezidenta nezná. Pokud se ale pustíme do kritiky ODS, tedy napíšeme-li A, musíme pochopitelně napsat i B. Teprve ve chvíli, kdy se poslanecké a senátorské kluby ČSSD a zelených rozhodnou pozvat a vyslechnout Václava Klause, budeme moci říci, že se chovají sebevědoměji a demokratičtěji.

Lze volit i aklamací

Když to hodně zjednodušíme, platí v evropském právu většinou zásada, že hlasuje-li se o věcech, hlasuje se veřejně. Pokud se hlasuje o obsazení klíčových státních institucí, hlasuje se většinou tajnou volbou.
Tajná volba umožňuje »oddrolování« - poslanec či senátor se zachová jinak než po něm žádají partajní sekretariáty. Při případném rovnovážném zastoupení sil ve sněmovně se pak lépe »zprůchodní« klíčové instituce.
To, co ale funguje v Evropě, je zcela nepřijatelné a nepředstavitelné například pro Američany. V USA jsou všechna hlasování veřejná, protože možnost kontroly zákonodárců je pro většinu Američanů klíčová. Američané chápou politiku pouze skrze veřejnou kontrolu a transparentnost a nedovedou si ji vůbec jinak představit.
Americký politický systém je však jiný. Prezidenti, guvernéři, starostové (a běžně i státní zástupci) jsou voleni přímo. A tamější politické strany jsou sice jenom dvě (de facto), jenomže představují spíše volná ideologická uskupení, a moc centrálních sekretariátů je v nich nulová. Z partají se nevylučuje, za demokrata či republikána se může prohlásit kdokoliv a každý si může hlasovat jak, chce.
Vzhledem k tomu, že ODS přísahala věrnost kandidátu Klausovi, je třeba připomenout, že poslanecký slib zavazuje kandidáty, aby vždy hlasovali »podle svého nejlepšího vědomí a svědomí«.
Do svědomí se nemá lidem sahat. Je to spojnice mezi naší duší a »tím, co nás přesahuje.« Není tedy »horizontálně komunikovatelné«. Svědomí není zkrátka nic, o co se člověk chce nebo může dělit s ostatními smrtelníky (nebo si to od nich nechat zkontrolovat). Ale stejně: buď někteří poslanci a senátoři budou zvažovat jiné hlasování, než na kongresu slíbili (a bude je trápit špatné svědomí). Anebo je trápí už teď, protože na kongresu pod nátlakem slíbili něco, co udělat vlastně nechtějí. Nebo nad tím alespoň váhají. Každopádně: poslanecký slib stojí jaksi řádově výš než nějaký kus papíru z kongresu politické strany.
V této souvislosti není ale bez zajímavosti, že v naší ústavě není nic o tom, že volba hlavy státu musí být tajná. Existuje pouze jednací řád sněmovny, jehož podmnožinou je řád volby prezidenta republiky. A tento zákon umožňuje tajnou i veřejnou volbu hlavy státu. Když budou poslanci a senátoři chtít, mohou se klidně usnést, že budou v únoru volit prezidenta aklamací.

Metody nátlaku

Když už má být volba tajná, je otázkou, zda je pak tajná doopravdy. Poslanci upozorňují - opět samozřejmě »off the record« -, že různá vedení různých politických stran vymyslela už nejrůznější způsoby, jak vlastně tajnou volbu kontrolovat. Už při minulých volbách prezidenta existovaly různé seznamy, ale nové »sofistikované techniky« se projevily naplno až během loňských tahanic o volbu předsedy Poslanecké sněmovny.
Jde totiž například o to, jak vypadá hlasovací lístek. Respektive jak velké jsou »kulaté terčíky«, kde je kandidát zaškrtnut, jak daleká bude cesta k urně a kde bude sedět volební komise.
Poslanci procházejí kolem volební komise s lístkem v ruce. Kdo lístek schovává nebo ho má nějak divně otočený, je automaticky podezřelý. A když volba nedopadne podle předem dohodnutého scénáře, je podezřelý dvojnásob, a je pak podroben dosti nevybíravému nátlaku. Z hlediska opravdové tajnosti by bylo dobré, aby hlasovací urna byla co nejdále od místa, kde sedí poslanci i jejich volební komise.
Každopádně: pokud se v parlamentu odehrávají tyto pokleslé procedury, bylo by asi přece jen důstojnější, aby byla volba veřejná. Jak již bylo řečeno, zákon to umožňuje.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.