Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN 2007

Vícerychlostní Evropa a my

PubWeb.cz  8. 2. 2007
Diskuse o Evropské unii se znovu hemží technickými termíny: vícerychlostní (či třírychlostní) Evropa, tvrdé jádro, periferie, soustředné kruhy...
Jde o předpovědi, co se bude dít s unií, pokud selžou pokusy Německa o vzkříšení ústavní smlouvy nebo o dohodu na funkčnějším uspořádání, než máme dosud.

Eurozóna sobě?
Z Německa je dnes slyšet ostrou kritiku českého a polského postoje: prý nám hrozí izolace. Když nepůjde prosadit institucionální změny na unijní úrovni, zařídí si akceschopnost sama eurozóna.
Ostrá slova jsou patrně i věcí taktiky. Německo přehání a varuje, aby dosáhlo svého a mohlo se chlubit úspěšným předsednictvím.
Otázka také je, čeho by se měla týkat "akceschopnost" eurozóny. Německo, Francie a Itálie potřebují hlavně hluboké a razantní reformy: flexibilní pracovní trh, nižší daně, méně regulace, lepší školství, dotažení penzijních reforem. V tom jim žádný Brusel nepomůže, musí to zařídit jejich vlády samy.
Jiná věc je ale dlouhodobá perspektiva. Dnes je jedinou čistě federální institucí unie Evropská centrální banka. Může euro dlouhodobě přežít bez společné rozpočtové politiky? Fungoval by dolar jako jednotná měna USA bez federálních daní a rozpočtu?

Velký klub a v něm malé
Britský týdeník The Economist se vícerychlostní Evropy nebojí, považuje ji za přirozenou a užitečnou. Cituje Jacquesa Delorse, který v roce 2000 napsal: "Smířit prohlubování integrace s rozšiřováním unie bude možné jedině tak, že se některým státům umožní jít v integraci o něco dál."
Podle Economistu by bylo velmi obtížné "tvrdé jádro" institucionalizovat. Jak by vypadaly smluvní vztahy mezi tvrdým jádrem a unií? Na druhé straně britský časopis upozorňuje, že různé samostatné podmnožiny už v EU fungují: euro přijalo dvanáct států z dvaceti sedmi, členem Schengenské dohody je patnáct zemí (tři ani nejsou členy EU)... Proč by nemohly uvnitř klubu existovat menší kluby? Někdo si přeje jen jednotný trh, někdo společnou policii a někdo společnou zahraniční politiku.
Britské stanovisko se ale nemusí shodovat s postojem českým.

Britský motor, čeští strejci
Británie se nikdy neocitne v izolaci. Je to země povahou a historií otevřená světu. Díky angličtině zůstane jedním z motorů globalizace a významnou přestupní stanicí mezi Amerikou a Evropou. Je jedním ze světových finančních center a podle všeho jím i zůstane, Londýn bude dál porážet Frankfurt. Země má vlastní energetické zdroje i významné přístavy; své jaderné zbraně; je bezpečnostně vázána na USA; na evropské poměry má liberální, deregulovanou ekonomiku.
Česká republika je země unylých strejců a tetek, liberalismus známe jen v ústní či papírové podobě (zato o něm umíme kázat v Bruselu či Berlíně). Český stát je nadutý, úřednictvo arogantní - a představa, že nám Brusel bude ukrajovat ze svobod? V jejich oklešťování si úplně stačíme sami.
Je příznačné, že pobaltské země, především Estonsko, vzor ekonomického liberalismu, nemají s ratifikací ústavy problém.

Topolánkova taktika
Německo možná varuje a taktizuje. Nezbývá než doufat, že taktizuje i Topolánkova vláda.
Premiér v sobotním Právu řekl: "Česká republika nesmí zůstat v izolaci, musíme patřit do určitého mainstreamu. V žádném z jednání nemohu dosáhnout sto procent toho, co bych chtěl. Ale samozřejmě se o to musím snažit." Jen aby takto Topolánkovu zahraniční politiku chápali i jeho evropští partneři.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.