Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN 2008

Kde jsou ty peníze a černé volné pondělí

25.1.2008
Dlouho před tím, než se každý den probouzíme, zvoní gongy na asijských burzách. V Tokiu, Hongkongu, Šanghaji. Když přijdeme do práce, přichází na řadu Frankfurt, Paříž a hlavně Londýn. A teprve po obědě se otevírá newyorská burza, která zase zavírá, když se chystáme ke spánku. Globalizované trhy jsou stále více provázané. Nejde jen o okamžitá propojení digitální technologií. Jde i o to, že mnohé důležité akciové tituly (a všechny nejdůležitější) se obchodují na všech důležitých světových burzách. A další doslova tekuté propojení umožňuje »obchodování s časem«: finanční deriváty, opce a forwardy.
Když se nic zvláštního neděje, lze z vývoje na asijských burzách usuzovat, co se bude dít v Evropě a Americe. A skleněná koule »online finančních derivátů« zase umožní věštit, co se bude dít při tvrdém a opravdovém obchodování po otevření burz.
Úterní prudké a nečekané snížení sazeb americkou centrální bankou vejde do dějin. Ať už proto, že se šéfové rezervního systému svolali narychlo pouze prostřednictvím videokonference; či proto, že šlo o největší snížení za celé čtvrtstoletí. O tomto počinu Bernankeho lidí se budou jednou psát knihy a učebnice, a právě proto je absurdní, že mu předcházel volný den.
Svět »čekal na Ameriku«, a ona odpočívala. Z neděle na pondělí v noci se začaly hroutit asijské burzy, ráno evropské, ale v USA měli v pondělí federální svátek -Martin Luther King’s day. Fed mohl reagovat až v úterý ráno. O absurdním vlivu tohoto »černého zubu«, náhodné diskontinuity na fatální rozhodnutí Fedu se bude diskutovat ještě dlouho.

Kde jsou ty tolary?

Ekonomickým teoretikům je to vcelku jasné, ale vaši sousedku v činžáku (a možná i pověstnou »babičku z Orlických hor«) to možná bude v souvislosti s tajemnou finanční krizí zajímat nejvíc. Peníze prchají z akcií, podnikových dluhopisů, dolaru (trochu i z eura). Když odevšad odcházejí, musí přece někam přijít. Kde jsou? Kam šly? Kam se schovaly? Ó Velvary, kde jsou ty tolary?
Částečně prchají do bezpečí: třeba do zlata, do bezpečných vládních dluhopisů (všichni věříme, že některé státy přece nikdy nezkrachují), částečně nečinně leží na bankovních účtech. Ale především a většinou ty peníze vůbec neexistují.
Centrální banky pouští do oběhu peníze podle toho, jak vysoký čekají růst, který musí peněžně obsloužit a obhospodařit. Když se ten růst čeká menší (nebo to je nejisté), banky na něj nepůjčí. Akcie se dnes běžně nakupují na úvěr nebo jeho pouhý příslib.
Představme si to tak, že vám někdo v poledne slíbí půjčit pět set korun. Vaše večerní útrata v hospodě je tomu adekvátní, ale potenciální věřitel si to do rána rozmyslí a peníze nepůjčí. Lze to také přirovnat k otázce, zda byla dřív slepice nebo vejce. Existuje nejdřív úvěr nebo jeho zdroj? Ať si každý odpoví podle svého gusta. Zkuste to ale vysvětlit té sousedce.

Co teď čeká Spojené státy

Většinu své akademické kariéry strávil šéf Fedu Ben Bernanke tím, že zkoumal, co má dělat centrální banka v okamžiku, kdy trhy ztratily důvěru. Zabýval se Velkou hospodářskou krizí a tím, jak ji zhoršila a prohloubila centrální banka, podle všeho příliš fundamentálními a principiálními postoji. Absurdní je, že se chopil své úlohy přesně ve chvíli, kdy může svou akademickou kariéru zužitkovat.
Ať už se mu to povede či nikoliv, je jisté, že Amerika bude muset přehodnotit některé věci, které brala poněkud lehkomyslně jako samozřejmé. Tak například: je rozumné nespořit? Mnoho Američanů považuje vlastně dlouhodobé investice do akcií za formu úspor. Nepotřebujeme spořit, protože umíme ze všech na světě nejlíp investovat - říkali Američané. Je fakt, že nechávat peníze ležet na pasivních a ospalých bankovních účtech se neslučuje s dynamickou a energickou mentalitou Američanů. Jenže když vůbec nespoří lidé, měla by spořit alespoň vláda, zvlášť když hospodářství slušně roste (nebo rostlo).
Na trzích převládla mentalita nezájmu o to, co se kupuje: stačí vědět, že mé akcie rostou, když začnou klesat, prodám. A dále: o podnicích, které vlastním, nemusím vlastně moc vědět. Teď lze ale pravděpodobně čekat, že se o investování začne více diskutovat.
O rozumnějším poskytování úvěrů není třeba nikoho poučovat. Banky si spálily prsty a vědí samy moc dobře, že musí být opatrnější. Problémem je dnes opak: skokové změny v úvěrové politice a filozofii. Banky buď půjčují každému, nebo jsou opatrné příliš. Žádná zlatá střední cesta většinou neexistuje.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.