Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN 2008

Silný názor, mainstream a jak se rodí charizma

15.2.2008
V souvislosti s osobou prezidenta Václava Klause můžeme v posledních dnech a týdnech často slyšet, že když nic jiného, alespoň má »silný názor«.
Co to klišé »silný názor« znamená? Není to určitá metamorfóza silných svalů? Je silný názor znakem mužství? A proč je pro společnost užitečné, aby měl prezident »silný názor«? A je důležité, na co má názor, nebo jde o tu sílu?

Názory a anabolika

U Klause jde asi o formu i o obsah. Některé jeho názory na tání ledovců, hranice či Evropskou unii jsou opravdu »silná káva«. A pak jde také o to, že jsou prezentovány »silně« v tom smyslu, že Klaus nepřipouští dialog. Zacpává si uši (někdy i doslova) a v diskusi z názoru nesleví, naopak si stále tvrději stojí na svém.
Daleko zajímavější než »silný názor«, je ale samozřejmě názor podepřený vzděláním, bohatou zkušeností a také nasloucháním druhým.
Pak je také docela užitečné -alespoň pokud jde o politika - aby své názory uskutečňoval v praxi, v rámci svého konání. Václav Klaus má silné pravicové názory, ale privatizaci bank za něj museli udělat socialisté Miloš Zeman s Pavlem Mertlíkem. I mnohé další základní stavební kameny kapitalismu musely stavět poklausovské vlády až v druhé půlce 90. let.
»Silné názory« na globální oteplování, Evropskou unii či existenci hranic může prezident zastávat, protože o těchto věcech na mezinárodní úrovni nejedná. A kromě účasti na některých ceremoniích a konferencích nenese za zahraniční politiku přímou odpovědnost. S těmi »silnými názory« je to pak jako se svaly vyhnanými anaboliky. Jsou silné navenek, uvnitř ale duté, ba až »prázdné a falešné«.

Americký mainstream?

Před týdnem přinesly HN skvělý text kolegy Petra Fischera, který konfrontuje minulé sliby Václava Klause s realitou výkonu funkce. V jednom momentu ale s Petrem Fischerem nesouhlasím.
Fischer píše, že prezident Klaus se hlásí k americkému politickému mainstreamu, jehož základem je »accountability«, tedy skládání účtů. Kdyby přišla na pořad dne »accountability« u nás, nepřežil by Klaus jediné volební období.
Jenže Klaus má s americkým politickým mainstreamem i s mainstreamem ekonomického myšlení málo společného. Je spíše přívržencem libertariánství, které je okrajovou úvratí liberalismu. Stát má být minimální a omezovat se v podstatě na vnější a vnitřní bezpečnost. Libertariáni vytvářejí dokonalý do sebe perfektně zapadající logický systém, který se ale v praxi nikdy nikde nepodařilo uskutečnit. Americké libertariánství je pro mnoho svých vyznavačů náhradní vírou a utopií. Libertariáni se v USA soustředí například v Cato institutu, kde Klaus s oblibou přednáší. A podle kterého do určité míry modeluje také svůj institut CEP. Letošním prezidentským kandidátem libertariánů je Ron Paul, kterého podporuje sotva deset procent Američanů.
Potíž libertariánů je (a Klaus je toho příkladem), že dostanou-li se k moci, nemohou svůj utopický sen prosadit jaksi cele. A proto jsou jim vlastně lhostejny (nebo jimi spíše pohrdají) drobné a postupné liberální reformní kroky.
Co se ekonomických názorů týče, stojí za připomenutí například Klausova přednáška v Cato institutu z roku 1998, kde udiveným Američanům vykládal, že počítače a internet nemají žádný vliv na produktivitu práce.

Odkud pochází charizma

Na požádání HN napsal Vladimír Mlynář text, ve kterém píše, že v případě prezidenta je důležité, aby se poznalo, kdo je hlava státu a kdo šéf protokolu.
To je dobrý postřeh. I když to asi není na prezidentství to nejdůležitější, měl by ten člověk mít nejen charizma, ale také autoritu. Ale jak je to vlastně s charizmatem? Je tu nejdříve charizma a pak moc, nebo se charizma rodí spolu s mocí? V někom se charizma neprobudí za žádných okolností, z někoho září od narození.
Spíše to ale bývá tak, že charizma přichází s mocí. Tím, že lidé k hlavě státu (a zvláště v naší zemi s monarchistickou tradicí) vzhlížejí, charizma si do ní také projektují. Člověk s mocí se také chová jinak a toho vzhlížení ke své osobě si patřičně užívá.
Kdo si vzpomene na první televizní výstupy Václava Klause z roku 1989, bude souhlasit s tím, že hned od počátku charizma neměl, působil spíše poněkud komicky.

Důkazy a odpovědi

Premiér Mirek Topolánek si v poslední době zvykl osočovat lidi i celé instituce, a to bez důkazů. Prý není jeho povinností je předkládat, odpovídá kritikům. Jenže je to přesně naopak. Právě proto, že je premiérem, musí svá slova vážit trojnásob. Pokud budou Topolánkova osočení nadále procházet bez důsledků, troufám si tvrdit, že demokracie v naší zemi tím bude významně ohrožena.
Topolánek by měl jednoznačně vysvětlit, do jakých korupčních sítí ČSOB je zapleten Jan Švejnar. A také doložit, že za únikem nahrávky z hotelu Savoy, o které hovořil, stojí pánové Dimun a Randák.
Totéž platí pro Topolánkova ministra vnitra Ivana Langera. Dokud nevysvětlí, co měl na mysli »bručením«, stává se osobou nedůvěryhodnou. Ba co více: dokonce osobou velmi, velmi nebezpečnou.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.