Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN rozhovory

Anna Fárová: Fotografie jako vášeň

23. 6. 2007  
V českém kontextu minulých desetiletí nebylo běžné, aby někdo pronikl za hranice a dosáhl úrovně opravdu světové. Historičce a teoretičce fotografie Anně Fárové se to podařilo.
25vik08.jpgDětství strávila v Paříži, kde její otec Miloš Šafránek působil jako diplomat. Na návštěvu k nim přicházelo mnoho českých i francouzských umělců, mezi jinými také Bohuslav Martinů, Josef Šíma či Jan Zrzavý.

Psala o Henrim Cartier-Bressonovi, Werneru Bischofovi, Robertu Capovi či André Kertészovi, pak obrátila svůj zájem domů. Pomohla objevit Josefa Koudelku, rozšířila a utřídila sbírku Uměleckoprůmyslového muzea v Praze o klasiky české fotografie (Miroslav Hák, Jaromír Funke ad.), zachránila a zpracovala pozůstalost Josefa Sudka. František Drtikol a Josef Sudek by bez jejího přispění nedosáhli takového ohlasu ve světě. Do roku 1976 přednášela na FAMU, ovlivnila desítky mladých fotografů.

Po podpisu Charty 77 musela z Uměleckoprůmyslového muzea odejít, ale dál překládala a organizovala fotografické výstavy v Činoherním klubu, byla i organizátorkou velké nezávislé výstavy v Plasích. V 90. letech vydala řadu publikací, pomáhala organizovat výstavy a vydat publikace věnované dílu svého muže Libora Fáry. A v jihočeských Slavonicích nechala zrekonstruovat renesanční dům, ve kterém dnes především přebývá...


Vloni se v Galerii Langhans uskutečnila velká výstava, řekněme pocta vašemu celoživotnímu dílu a vlivu na českou i světovou fotografii. Jaký je to pocit, ještě za vašeho života?

Strašný.


Ale kupříkladu Václav Havel také nechal vydat své sebrané spisy už před devíti lety...

To je docela hezké přirovnání, to mě těší, ale ta výstava nebyl můj záměr. Nevím, jak to bylo u Václava Havla, jestli to vybudil on nebo nakladatelství...


On...

U mě to bylo jinak. Kritici a muzejní pracovníci Irena Stehli, Zuzana Meisnerová a Dušan Šimánek se zamýšleli nad tím, jakou výstavu připraví, když tady bude mezinárodní symposium Oraclu. Chtěli představit českou fotografii a chtěli, abych to dělala já. Odmítla jsem, protože pokud jde o výstavy a knihy, už nepodnikám žádné nové expanze... Tak přišli s návrhem, že by se udělala moje bilance, ale že to budou dělat oni a já jim mohu pomoci při výběru materiálu. Zaskočilo mě to, protože jsem kritik a historik. Na jevišti byl vždycky autor, já byla v hledišti. A najednou se měl ten obraz obrátit.

Pocit to byl rozporuplný. Proto jsem chtěla, aby tam byly vystavené knížky, protože podle mě teoretik nemá vystavovat. Východiskem bylo dát tam fotografie autorů, o nichž jsem psala nebo se jimi zabývala, čímž to pro mě dostalo přijatelný tvar - nebyla jsem tolik vidět já, ale autoři.


Proč jste se vlastně v životě sama fotoaparátu nedotkla?

Nemyslím si, že je to pro kritika užitečné. Musí zůstat nad věcí. Kdybych se do toho položila víc, vytvořím si styl nebo způsob vidění, který bych pak chtěla najít i u autorů, s nimiž zápasím. Asi by mi to zastřelo neodvislý pohled. Myslím, že dobrý kunsthistorik taky nemaluje. Když se pletou profese do sebe, není to optimální. Povést se to sice může, ale neznám žádné příklady. A taky jsem nikdy neměla dojem, že mám tvůrčí talent.


Ale interpretace umění je také kreativní činnost...

Já se nelituji. Pro mě je důležité slovo. Strašně se mi líbí převádění vizuálních jevů, objektů, do řeči, do slovesnosti. To je pro mě výzva. A pak, mám ráda řád a systém. Většina fotografů není schopna uspořádávat, a přitom vznikla taková přemíra věcí... Pomáhala jsem Josefu Koudelkovi v jeho začátcích, vnesla jsem mu do práce pořádek. A tohle dělám - snažím se vidět, ne projektovat sebe. Přijmout projev a v tom smyslu ho třídit. Takže jsem, jak vždycky tvrdím, odborný uklizeč.


Třebaže vždycky existovala spousta fotoamatérů, dnes snad fotografuje opravdu každý a pořád. Jak vnímáte tuhle trochu až inflaci fotografie?

Každý používá také počítač, každý používá SMS. Je to literatura? Pro mě je to stejná otázka. Je spontánní digitální snímání čehokoliv, kdykoliv, jakkoliv fotografie?

Patřím ke generaci, která stojí na hraně, pro mne to není přesvědčivé. I když se z toho nějaká individualita možná vynoří a vytvoří z toho nějaké osobnostní pojetí, závěr. Ale já pořád naivně věřím na cestu kumštýře. Cestu životem, která se projevuje, manifestuje dílem - to mě zajímá.


Fotograf Bohdan Holomíček říká, že digitální fotografie umožňuje více lidem dělat nějakou kreativní činnost. Kreativní je možná silné slovo, ale je to lepší než zírat na televizi. Na druhou stranu stav, který byl dosud, také nebyl normální: fotografie jako něco výlučného, na co si normální lidi netroufli...

V tom určitě máte pravdu, ale na druhou stranu vždycky tady byli fotoamatéři, vždycky jich byly stovky, tisíce. Že Bohdan Holomíček tohle říká, je od něj hezké. Vím, jak to myslí. Kdokoliv může cokoliv fotografovat a dělat a je lepší být aktivní než pasivní. To je sice pravda, ale takové nezávazné činnosti, to je jako hrát fotbal a nebýt v elitním družstvu. Není tam většinou žádný projev, nemá to cíl, je to jen zábava.


Stále více času trávíte ve svém domě ve Slavonicích. Asi se tu lépe soustředíte na práci. Ale v zimě nebo zjara působí Slavonice jako město duchů. Nebývá vám tu smutno?

Ono se to nezdá, ale já jsem spíš samotář. Psaní je vůbec takové samotářské řemeslo a mně ten klid dělá dobře a cítím se tu výborně. V Praze mám byt na rušném místě, nad Václavským náměstím. Tady se nadýchám zdravého vzduchu a klidu a pak třeba toužím po tom smradu a ruchu, to nemůžu popřít, jsem pořád městský člověk.

Ale Slavonice pro mě mají zvláštní charakter. A teď se sem ještě nastěhoval nakladatel Viktor Stoilov, se kterým spolupracuji, takže jsem tu ještě ve větším sevření práce. Bylo to trochu šílený, v mém věku koupit dům a zařizovat ho, stavět ho, ale jsem s tím spokojená, je to podle mých představ a vlastně mě to esteticky i prostorově uspokojuje. Nastěhovala jsem sem knihy z pražského bytu, fotografické archivy i archivy po svém muži Liborovi Fárovi, takže nejvíc materiálu mám dneska tady. Taky jsem hledala prostor pro uskladnění všeho, co už nešlo do bytu dát. Takže se v tom rýpu, třídím, uklízím... Dopomohla jsem k velké knížce o Liboru Fárovi pro nakladatelství Gallery, pro Jaroslava Kořána. A to mě uspokojuje, protože je to něco, co už nikdo asi po mně nemůže udělat. Samozřejmě jsou kunsthistorici, ale já jsem svědek. Vyšly také paměti mého otce Miloše Šafránka... Když už je člověk v nějakém vyšším věku, má za sebou rád čisto. Celý život jsem dělala pozůstalosti a teď bych chtěla, aby i ta moje byla čistá a dopomohla ještě k přehlednosti, i těch nejbližších. Takže na tom jsem teď pracovala.


Když jste zmínila paměti svého otce Miloše Šafránka - v pařížském bytě, kde jste vyrůstala, si podávali dveře nejrůznější čeští i francouzští umělci. To je z pohledu dnešního úředně diplomatického světa nepředstavitelné. Byla ta vaše tehdejší domácnost skutečně tak živá?

To bylo tátovou povahou. Řekla bych, že částečně jsem to po něm podědila. Byla v tom jeho schopnost komunikovat a zájem o umění, ten byl nezištný. Uměl dávat lidi dohromady a propojovat je. Nebýt té jeho povahy, asi by si u nás lidé dveře nepodávali. Ale otec rozhodně nebyl typický úředník. Byl to otevřený člověk, múzický, hudbu miloval od mládí. Sám uměl hrát na klavír a na housle, ale neprovozoval to. Necítil se na to, měl také ten respekt a obdiv k tvůrčím osobnostem. Pomáhal Bohuslavu Martinů přátelsky a po všech stránkách. Zpracoval jeho tvorbu a život atd., ale nedělal hudebního kritika. Pomáhal své třetí ženě, klavírní virtuozce Germaine Lerouxové, sestavovat repertoár a program, protože byl znalec... On byl šaramantní a kdekoliv se objevil, nabaloval na sebe lidi. Ale nebyl v tom žádný zištný kariérní úmysl, bylo to velmi spontánní. Myslím, že pařížská léta byla jeho nejšťastnějším obdobím. Když už byl starý a žil v Praze, tak chtěl knihy s obrázky z Paříže. Tak se vracel do toho štěstí.


Vás prý k zájmu o fotografii přivedl Libor Fára...

Dokud nevstoupil do mého života, byla jsem fotografií nepoznamenaná. Studovala jsem sice kunsthistorii, ale tam se tehdy s fotkou nepracovalo, pouze se do jisté míry používala její reprodukční schopnost. Všechno pro mne změnili až Libor Fára a surrealisté. Ti milovali fotku, ale ne tu komplikovanou fotografii, oni měli rádi direktivní věci, říkali tomu magický realismus. Štyrský říkal, že ve fotografii je něco tajuplného a skrytého, i když je to realita.

Když jsem Libora v roce 1949, což už je opravdu dávnověk, poznala, měl skvělou knihovnu, takže jsem mohla strkat do toho všeho nos. Vyloženě. Chtěl, abych psala o něm, o Istlerovi, o Medkovi, atd. Ale Emila Medková byla také fotografka, takže fotografie tam zaznívala. Istler také měl rád fotky. Taky jsme se kamarádili s Karlem Teigem, ten měl fotografie obrovsky rád a na tohle téma se krásně vyjadřoval...

A je pravda, že mě to velmi zaujalo, nehledě k tomu, že jsem věděla, že je to pole neorané, že tam žádný kunsthistorik nefunguje. A já jsem takové neorané pole, kde není nikdo silně zabudován, chtěla. Kdybych psala o Fárových kamarádech, bylo by to v takovém zvláštním spřežení, chtěla jsem mít nezávislou půdu.

A taky nás okouzlily časopisy Life z válečných let, které můj otec přivezl v lodním kufru a věnoval nám je. Fára z toho stříhal koláže a já jsem tam hledala fotky. Taky jsem pochopila, že Cartier-Bresson má reportáž stylově úplně jinou než ostatní. A to bylo frapantní a mě zaujalo, že i fotografie má nějaké pojetí, styl a já nevím, jak to všechno nazvat...


Vaše matka odjela v roce 1950 zpátky do Francie. Mohla jste za ní v 50. letech občas vyjet?

Ne, ne. Bylo to úplně zavřené, takže jsem ji neviděla šest let, až po té oblevě či jak se tomu říká. Vyjela jsem za ní v roce 1956 a pak jsem zase pět let nemohla... Tehdy mě neúspěšně lámali ke spolupráci, měli rádi ženy mého typu, které mluvily cizími jazyky a dostaly se do různých prostředí...


Neuvažovali jste po roce 1968 o emigraci?

Byly momenty, kdy jsme já i můj muž měli obtížný život. Bylo to složité soužití a situace někdy nepřehledná, ale nakonec jsem se k emigraci nerozhodla, protože jsem si uvědomila, že patřím sem, že tu mám možnost se vyjádřit, i když to někdy není snadné, že mám české školy, českého muže, české děti, mám to prostředí ráda... Kdyby na to ale došlo, bývala bych si zvolila Ameriku, rozhodně ne Francii.


V onom zmíněném roce 1956 jste v Paříži navštívila fotografa Henriho Cartier-Bressona...

Shodou okolností tam zrovna byl můj otec, který mi poskytl přístřeší a taky mi se svými přáteli pomohl, abych se setkala s Cartier-Bressonem. Přišla jsem připravená, a to ho zaujalo. Dal mi fotky, katalogy a od té doby jsme se velmi přátelili. A dovolil mi, což je neuvěřitelné, pracovat na jeho první knížce.


Ale vy jste do Francie zase pět let nemohla, to jste museli spolupracovat korespondenčně...

Zrovna mne žádá nadace Cartier-Bressona, jestli bych jim tu korespondenci nepředala. Cartier-Bresson byl pro mne i určitým poradcem, taky psal a moc dobře se vyjadřoval. Jeho vidění a způsob práce mě hodně ovlivnily. Je štěstí, že jsem začala s ním, tedy s tímto typem fotografie, spontánní a nemanipulované, a ne třeba Františkem Drtikolem, kterému jsem se potom věnovala mnoho let v muzeu. Drtikol je spíš kunsthistoricky zajímavý objekt podmíněný malířstvím, ale specifika fotografie, to je prostě Cartier-Bresson.

Posílala jsem Bressonovi texty, aby viděl, co vlastně plodím, a on byl spokojený. A na základě toho pak říkal, že bych měla napsat o Werneru Bischofovi... Dával mi impulsy a pak už to šlo trošku svou cestou.


Trochu paradoxně jste se z velkého světa dostala až k českým osobnostem. Psala jste o světových fotografických celebritách a zároveň jste začala psát o Češích.

Moje příprava šla vlastně tou cizinou, měla jsem takový dojem, že oni mají vypracovanější přístup, což není tak docela pravda, ale mě to inspirovalo. A k tomu českému mě vlastně tlačil fotograf a teoretik Jiří Jeníček, který měl rád fotoamatéry. Lákal mne na ty amatérské fotofestivaly, o tom jsem i psala. Nesmíme zapomenout, že tohle hobby bylo hodně podporováno komunistickým režimem, který nechtěl profe-sionály a živnostníky, což byl třeba Sudek. Přálo se amatérismu, který se finančně podporoval, vznikaly kluby, udělovaly se medaile...


25vik09.jpgNa druhou stranu se lidé bez ohledu na režim spontánně scházeli. Spíš si dovedu představit, že to režim podporovat nebude, když to nemá pod kontrolou...

Vy jste řekl to slovo kontrola. Kontrolované to právě bylo. Já to nijak neodsuzuji, vždyť z amatérismu vyšla spousta úžasných věcí. Třeba amatérismus konce předminulého století, ten byl jedinou plodnou půdou proti živnostenským ateliérům, tam vlastně rašilo to, co je pro budoucnost důležité. Ale já jsem v 50. letech neměla ráda tuhletu kontrolovanou činnost se všemi těmi medailemi a klubovnami. Oni tam sice mohli vystavovat, ale chraň bůh, aby vystavoval nějaký opravdový zjev. Vždyť třeba Drtikolovu výstavu okamžitě zavřeli ještě v roce 1971! Takže i v 70. letech vadil profesionál s názorem, který se vůbec nevešel do rámce.

Jiří Jeníček mě také přivedl na Koudelkovu výstavu v Semaforu, říkal, že to je strašně zajímavý zjev, nový fenomén, že mu mám pomoci najít systém a řád. Pak jsem nastoupila do Uměleckoprůmyslového muzea jako kurátorka fotografie. Tam jsem se dostala k Drtikolovi, který v roce 1942 odkázal muzeu svůj archiv a já jsem to tam našla a zpracovávala.


A zaujaly vás u Drtikola i jeho řekl bych až okultní zájmy?

Samozřejmě. Já beru ty české solitéry, zajímá mne Ladislav Klíma, Josef Váchal, tyhle hraniční zjevy a originalita jejich myšlení. Setkávala jsem se s Drtikolovou hospodyní i dcerou, takže jsem byla zasvěcená i do jejich rodinného a přátelského prostředí. Drtikol prošel křesťanstvím, prošel všemi filozofickými nabídkami, a ze všeho si vybral svou podobu. Byl pro mnohé učitelem a jeho texty jsou zajímavé. Líbí se mi, že to je příběh života, příběh myšlení, příběh díla - a že to opravdu k sobě jde...


Hodně jste se zabývala i Josefem Sudkem, s nímž jste se poprvé setkala v roce 1946. Pokoušel se Sudek sledovat soudobou světovou fotografii, nebo to byl vždycky takový samorost?

On budil dojem samorostu, ale nebyl jím. Byl neobyčejně kultivovaný, vždyť to byl přítel Seifertův, Fillův, Rothmayerův, výsostný fotograf Pražského hradu, katedrály... Až později se vytvořila taková legenda lidového člověka, kterému ten dar jakoby spadl z nebe, a on neví, co dělat. Taky tomu napomáhal, on se tím způsobem choval a vyjadřoval, ale byla to osobnost s širokým vzděláním a zázemím. To dílo by nebylo tak zajímavé, kdyby za ním nebyl ten zajímavý člověk. To je moje teorie a mám dojem, že platí.


Letos je 30. výročí Charty 77. Jak to prožíváte?

Samozřejmě to sleduju, ale ptám se taky sama sebe, co mi to dalo a vzalo. Byli jsme blízcí kamarádi většiny těch lidí. Václav Havel byl velký přítel Libora, a Olga zas moje přítelkyně... Když jsem ten papír četla, přišlo mi naprosto přirozené, že jde o lidská práva, a neviděla jsem v tom politický směr, musím říct.


Tušila jste, jakou protireakci režimu Charta vyvolá?

Tušila jsem, že to bude velká věc. Pracovala jsem tehdy v Uměleckoprůmyslovém muzeu, byla jsem hodně na cestách, což bylo dost exkluzivní, a dávala jsem si schůzky s přáteli tu v Londýně, tu v Paříži, protože my jsme exportovali výstavy a u toho se muselo být. Jenže mi to vlastně přišlo nepatřičné až neslušné vzhledem k tomu, že tady leckdo seděl v kriminále.

Mě to samozřejmě ohrozilo úplně, protože jsem nebyla jako mnozí z osmašedesátníků, kteří už ztratili všechno. Já jsem pak ztratila to nabyté. A začala jsem překládat. Chtěla jsem být pořád nápomocná, jen jsem nechtěla vést nějaký politický život, toho jsem se stranila. A když jsem viděla, že to směřuje k nějakému zpolitičtění, začala jsem nabízet své služby jako překladatelka. S Janem Sokolem jsme tak překládali Lévinase, pro Zdeňka Neubauera jsem překládala Ricoeura...


Říkáte, že Charta jako by směřovala k něčemu politickému, ale nebylo to spíš jen dáno tou represí?

Já bych v tom viděla obojí, u některých lidí to bylo rovnou politické angažmá, protože už měli velmi politicky angažovanou minulost. A pak tam byli lidé, kteří to netušili a nebo nedovedli odhadnout, ale už věděli, že to nebude legrace a už to byl opravdu protest. Ale u některých jsem měla takové tušení, nechci být zlomyslná, i té kariéry do budoucna nebo politické cesty, abych to řekla hezky. Což tedy můj případ nebyl, ani náhodou.


Na co se teď soustřeďujete nejvíc? Připravujete souborné vydání Sudka?

Je to jedna z věcí, i když se přiznám, že nic nového vlastně nepodnikám. Mně ta moje bilance, spolupráce na té výstavě vzala hodně energie, hodně energie stálo dovršit Fárovu knížku a výstavu... Zamýšlím se nad svou minulostí a svými východisky, odkud to vlastně přijímám. Chtěla jsem vzdát poctu jak svému muži Liboru Fárovi, tak svému otci Miloši Šafránkovi. A potom dělám každoročně tady ve Slavonicích úseky z díla Fáry, a letos to budou koláže. A víc energie jako jedna osoba nemám.

Teď se tedy pouštíme s Viktorem Stoilovem do těch Sudkových "sebraných spisů", jsem takovým poradcem a dělám první díl - Okno. Nechtěla jsem začínat nové věci. Ale budu muset.


Anna Fárová (*1928)

25vik10.jpgHistorička a kritička fotografie, jejíž práce jsou velmi ceněny i ve světě. Narodila se v Paříži francouzské profesorce Anne Moussu a československému diplomatovi Miloši Šafránkovi. Po maturitě na francouzském gymnáziu v Praze vystudovala dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě UK. K zájmu o fotografii ji přivedl výtvarník, grafik a scénograf Libor Fára, za něhož se v r. 1952 provdala. V roce 1956 se v Paříži setkala s fotografem Henrim Cartier-Bressonem a o dva roky později napsala jeho první monografii, která vyšla v Praze. V 60. letech začala organizovat první zahraniční i tuzemské výstavy. V letech 1970-1976 přednášela na FAMU, od r. 1970 byla rovněž zaměstnána v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, kde založila a vedla fotografickou sbírku; po podpisu Charty 77 byla propuštěna. Autorka mnoha odborných studií, článků i řady monografií. (Kniha o Františku Drtikolovi se stala v Německu knihou roku 1986.) V 80. letech organizovala řadu významných výstav (mj. v pražském Činoherním klubu či v Plasích u Plzně), spolupracovala na výstavách a knihách o čs. fotografii v zahraničí. Od r. 1993 spolupracuje na edičních projektech s nakladatelem Viktorem Stoilovem (mj. rozsáhlá monografie o Josefu Sudkovi, oceněná v roce 1995 jako nejkrásnější kniha v Čechách). Je nositelkou řady prestižních ocenění, mj. francouzského Řádu rytíře umění a literatury a české medaile Za zásluhy. Je matkou dvou dcer, sochařky Isabely a fotografky Gabriely.


Snímky HN - Jan Šilpoch: "Bylo to trochu šílený, v mém věku koupit dům a zařizovat ho, stavět ho, ale jsem s tím spokojená a vlastně mě to esteticky i prostorově uspokojuje." "Nakonec jsem se k emigraci nerozhodla, protože jsem si uvědomila, že patřím sem, že tu mám možnost se vyjádřit..."

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.