Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN rozhovory

Martin Rajniš: Dělat domy tak, jako se malují obrazy

26. 1. 2007
Martin Rajniš patří mezi nejznámější české architekty, je držitelem mnoha ocenění. Podle jeho návrhu se právě dokončuje nová Česká bouda na vrcholu Sněžky, dům který se "svléká a obléká" podle počasí.
04vik07.jpgObchodní dům Máj, jehož je spoluautorem, byl nedávno prohlášen za kulturní památku. V 90. letech pracoval Martin Rajniš i na velkých developerských projektech, ale v poslední době se se svým mladým týmem soustředí na menší, především dřevěné, alternativní projekty. Je také vášnivý cestovatel, na lodi, kterou sám kormidloval, přeplul oceány. Na cestách strávil celkem osm let. Byl v Papui-Nové Guineji, v Africe, na Islandu i v Patagonii... Rajniš je vizionář, vynikající řečník, skvělý pozorovatel, vykladač, je strhující, rozený pedagog. Není diplomat, mluví sytě, vášnivě a bez servítků.

Před časem jste se rozhodl, že už nechcete pracovat pro velké developery. Proč?
To bylo trošku jinak. Když mi bylo čtyřiapadesát, řekl jsem si, že jsem na začátku třetího života a musím se začít znova učit. První život je od narození do produktivního věku, druhý je produktivní, třetí život už by člověk měl vědět bezpečně, co chce dělat a proč.
Odjel jsem na cesty. Před ničím jsem neutíkal, spíš jsem hledal další věci. Na cestách jsem si uvědomil, že nemají pravdu kritici, když říkají, že lidé si zvyknou na domy, které my architekti stavíme. Jasně, lidi si zvyknou na cokoliv: na paneláky, na kriminál. Domy by ale měly být takové, aby je lidi měli rádi. Od začátku, na první pohled.
Nechtěl jsem už za sebou táhnout velké byro, ale taky mi došlo, že se mi hrozně chce pracovat a dělat věci ve svobodě, kterou neumožňují velké domy. Ty se dělají se spoustou lidí a peněz a člověk je součástka ve velkém stroji. U malého domu je to jinak. Nejlepší je dělat dům pro lidi, se kterými si rozumíš, pro kamarády. A možná dokonce nejlepší je začít dělat domy tak, jako se malují obrazy. Moc se nerozmýšlíš, jestli máš klienta, a zkusíš si ho aspoň naskicovat. A tohle všechno zvolna zrálo na cestách s řadou přátel.

Inspirovala vás spíš velká města, nebo malé africké a indické domky?
Nádherná věc jsou baráky dělané uživateli, vlastně "lidovky". Za rok ve světě vznikne 30 až 40 milionů staveb a většina z nich se kupodivu dělá bez plánu, povolení, územního rozhodnutí a za neuvěřitelně malých nákladů. Stavějí je chudí lidé a musejí používat věci, které stojí minimum. Staví se i na místech, kde peníze neexistují. Pořád taková jsou. A lidé tam stavějí z původních materiálů, tradičně, jak se to za tisíciletí naučili.
Mám za sebou vysoké školy, stovky projektů a je skutečně na pováženou, že tihle lidé dosahují v řadě věcí lepších výsledků. Začal jsem přemýšlet o uvolnění plánů, o uvolnění pohledu na věci. A začal jsem mít rád jednoduché, levné, snadno postavitelné domy.

04vik08.jpgKde jste je nacházel?
Takové jsou na okraji pouští v Maroku, táhnou se Libyí, Alžírskem, Mauretánií, Nigerem - a jsou neuvěřitelně krásné. Neuvěřitelné věci jsou k vidění i na Nové Guineji - stavějí je velice chytře lidé, kteří žijí jakoby v době kamenné. Tamější Korovejové stavějí dům v koruně stromu, která se při každém poryvu větru deformuje. Dům je spojený s jednotlivými větvemi a deformaci přežije. Postavit to 50 metrů nad zemí, přijít na to, jaký strom vyberu, jaký materiál mám, jak ho spojím a to všechno s nulovým rozpočtem, bez kovových nástrojů (a každé tři roky znovu) je podle mě neuvěřitelný výkon. Srovnatelný se špičkovými architekty.
Nejvíc mne mrzí, že moderní architektura si nenašla rozumnou cestu k normálním lidem. To je poprvé v dějinách, kdy stavíme domy, které nemají lidi rádi. To, co lidé stavěli, bylo v renesanci a kdykoliv předtím považováno za výkvět, za vrchol kultury, za něco, k čemu se mají lidé hlásit. Jediný rozumný návrat je návrat k přírodě.

Jak by měl vypadat?
Nemám na mysli návrat k ornamentům nebo k superekologickým domům, ale k tomu, co do nás příroda obtiskla. Málokdo si stoupne před strom a řekne, že tak arogantní blbost už dlouho neviděl, že to musel dělat nafoukaný kretén. Když se dům podobá stromu, když má něco z jeho struktury, přijde mi, že má v sobě cosi, co může promlouvat ke každému, ať už je vzdělaný nebo úplně nepoučený.
Začali jsme dělat baráky, které jsou za málo peněz, z přírodních materiálů, respektují přírodní zákony, starají se, aby to lidem vyhovovalo. Není to jednoduché, nemůžu říct, že se všechno daří... A nedají se tím ani vydělávat ohromující peníze.

Letos vyroste podle vašeho návrhu bouda na vrcholu Sněžky, která se bude "svlékat a oblékat" podle počasí. Můžete to vysvětlit podrobněji?
Byli jsme vyzváni, abychom nakreslili novou českou poštovnu. Diskuse o tom, co má být místo boudy, která byla prožraná dřevomorkou, byly nesmírně vleklé. Pan starosta Pece pod Sněžkou a městský úřad by tam rádi postavili něco většího. Naproti tomu KRNAP měl vizi holého vrcholu. Po řadě let a po velmi rozumné mediační kampani bratrů Klimešů z Veselého výletu v Peci se vylíhl program na malý domeček s poštovnou. Dům vychází ze stavebnicového dřevěného systému a je několikaplášťový. Vnější plášť je dřevěný, a když je hezké počasí, tak se otevře, když je ošklivo, tak se zavře. Chová se podobně jako my: když prší, vezmeme si pršiplášť a čepici, když je pěkně, tak to sundáme. Když je krásně, tak je dům průhledný, a když je ošklivo nebo velká námraza, tak je zavřený jak bednička na doutníky.
Celá příroda se proměňuje s ročními dobami, proč by nemohl dům? Ten dům má mnoho tváří a spíš se přírodě poddává, než aby jí vzdoroval.

04vik09.jpgVáš oblíbený výraz v souvislosti s architekturou je pišingr...
Pischinger byl restauratér z Vídně, který dostal geniální nápad: oplatka - čokoláda - oplatka - čokoláda - oplatka, začne to fungovat teprve ve vrstvách. Systém pišingr funguje nejen ve sladkostech, ale také ve zdokonalování měst. Jednotlivé vrstvy narůstají na sebe. Musí tam být ale kromě oplatek i čokoláda. Čokoláda jsou dobrý architekti, oplatky solidní stavění.

Jak je na tom - co se týče pišingrování - Praha? Moc vrstev se nepřidává...
Je strašně těžký v téhle době krize architektury nechat řádit architekty a doufat, že to dobře dopadne. Ale na druhou stranu, město, které se přestane vyvíjet, které není schopno inteligentně pokračovat v pišingrování, je mrtvé. Nezbývá než pokračovat, Praha nejsou Benátky nebo malý zakonzervovaný městečko v Itálii či Španělsku. Praha je střed naší kotlinky, který musí žít na plný koule, a nedá se říct, že z ní bude vytržený střed, který se může vyvíjet jedině tak, že se budou měnit reklamy nebo barva fasád. Ale udělat skutečně správně barák do centra Prahy je často za hranicí toho, co člověk umí.

Mají se v Praze na Pankráci stavět mrakodrapy?
Když už někde uděláš zuby, je lepší je doplnit, než je mít vymlácený. To, co tam stojí, jsou vymlácený zuby. Estetizovat mrakodrapy je směšná záležitost. Všude na světě se rozumný skyline dělá tak, že se mrakodrapy shluknou do skupinky, a to vždycky vypadá dobře. Když je jich pár, tak to vypadá, že někomu ruplo v bedně. Samozřejmě, bolševikům ruplo v bedně a začali tam dělat mrakodrapy, i když neměli. Ale pokud je nechceme zbořit, tak je musíme doplnit. A přijde mi uhozený, že se má sejít komise, která bude posuzovat, jak mají mrakodrapy přesně vypadat. Plnokrevný mrakodrapy jsou přes 300 metrů a na Pankráci jsou baráčky 110, 120 metrů, to nejsou žádné mrakodrapy.

04vik10.jpgNa svých cestách světem jste se zastavoval i v Číně - je tam z nových staveb ještě cítit atmosféra diktatury?
V Číně je cítit, že komunisti tam zrealizovali jeden z nejdrsnějších kapitalismů na světě, který se neohlíží na lidi. Komunistická elita je bohatá, dravá a podnikatelská. Tohle spojení, které nám Evropanům připadá prazvláštní, Číňanům úžasně klape. Mrakodrapy v Číně jsou postavený na milionech lidí, co dostávají na frak. Ale dostávají na frak s tím, že přece jenom mají krásný tenisky, skvělý brejličky, naondulovaný vlasy a ti, kteří se dokáží vyšvihnout, si kupují ferrari.
Pokud jde o domy, je to pořád ještě umělé. Jako La Défense v Paříži, uměle vygenerované mrakodrapy. V Šanghaji se staví na náplavech, proti kterým je špinavá voda z nádobí skvěle únosný podloží. Mrakodrapy jim zajíždějí v průměru 30 mm ročně do země, takže to, co je teď přízemí, bude za 10 let první suterén.
Šanghaj je proti New Yorku pořád umělotina. Ale mrakodrapový boom je tam teprve 20 let. Vznikají tam dva nebo tři mrakodrapy denně. Jen ta jedna kancelář, kterou znám, realizuje tolik domů, že by dokázala rozvrátit trh s nemovitostmi v celé České republice. Jedna kancelář s 35 lidmi realizuje 3,5 milionu m2 netto pronajímatelné plochy za rok. Pro srovnání - v centru Prahy se to počítá na dva tři miliony. Čili oni ročně ještě staví jedno centrum Prahy v kancelářských plochách. Ty rozměry, rychlost a dravost Číny nesnesou evropský, ale ani americký měřítka.

Kdysi jste byl jedním z těch, kteří říkali, že nemá smysl pokoušet se revitalizovat sídliště. Navrhoval jste zbourat je. Ale místo toho pořád investujeme obrovské peníze do revitalizace...
Panelák je pořád hrůzostrašný a vyhazoval bych ho do povětří, ale mám dnes větší soucit s lidmi, kteří v tom bydlí, a chápu, že ti lidé bydlet musí, že to nejde udělat švihnutím proutku.
Přesto mě mrzí, že jdou peníze na zlepšení paneláků, místo aby se postavily jiné domy, s rozumnějšími vlastnostmi, s daleko humánnějším zacházením s lidmi, než poskytují paneláky, hnusný to výplod arogance plánování a rozumu.
To, v co jsem doufal - že začnou odumírat a že na jejich místě, aniž by se ubližovalo lidem, bude vznikat něco rozumnějšího - se zatím bohužel neděje. Tyhle obludy tu budou smrdět řadu generací a budou z nich vycházet panelový lidi.
Teď jsme si nastavěli místo paneláků slimáčkovské kolonie, takže slimáčci a šmoulíci se nám zkříží s panelovými lidmi a vznikne šťavnatý nový český národ. Co s tím mám dělat? Prostě se z toho nezblázním. Mám rád tuhle zemi i lidi, tak jim asi musím odpustit, že sami na sobě páchají architektonickou vraždu.

04vik11b.jpgOdkud pochází estetika nových českých "šmoulodomů"? Lidi se domnívají, že je to nějaký amerikanismus...
Ve hře Ze života hmyzu od bratří Čapků vystupuje pan Slimáček a paní Slimáčková, jako dítě jsem to viděl v Národním. Pan Slimáček měl v tomhle představení gumový pláštík a paní Slimáčková taky. Vozili zelí a říkali, jen kdyby bylo víc zelíčka a méně slimáčků. Myslím, že geniální Čapek to viděl. Slimáčci se za přispění okupace a bolševismu úžasně rozlezli. Stejně tak jako se po výbuchu vodíkové pumy na atolu Bikini přemnožili švábi, tady slimáčci. Slimáčci si dělají domeček, jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Musí tam být tak trochu všechno, co je příjemný. Co jsou šmoulové a šmoulinky? Naplácáš jedno na druhý, takže tam máš trošku hořčice, trošku šlehačky, trošku zmrzlinky a k tomu nasekáme jitrničky, takhle ty baráky vypadají. Estetika je jasná: klasický dům se sedlovými střechami trošku připomíná jih, trošku je tam z Bavorska, balustrády ze zámeckých arkád a všechno je to smíchaný, všechno je to laciný čuramajs.
A protože je to na malých pozemcích, je to naplácané na sobě. Ti lidi chudáci nevědí, že si za hrozný prachy pořídili něco, co za půl generace bude na strašně nízkých cenách. Ty baráky jsou mizerně postavené, takže se brzy budou rozpadat. Je to špatně sociálně i architektonicky, tak se to bude znehodnocovat. Mně je těch lidí líto.

Děláte teď stavby, který stavíte bez povolení. Vlastně to stavby nejsou, protože jsou mobilní, rozebratelné. Proč to děláte? Hrajete si? Nebo chcete vyhlásit boj úřadům?
Myslím, že celá Evropa je přeregulovaná, tisíce předpisů jsou naprosto zbytečné a stupidní. Vlády se vytahují tím, že vypracovávají nové zákony. Jsme opředený sítí prapodivných pravidel. O náš život se starají roty úředníků, kteří pořád testují, jestli to a to děláme správně. Architekti a stavaři jsou opředeni tisíci absurditami a kretenismy. Stovky nesmyslných pravidel na každém domě. Tak jsem začal přemýšlet o tom, jak udělat něco mimo tato pravidla.
Kupením materiálu, který se třeba skladuje u pil, vznikají věci podobné stavbám. A když se převezme metoda kupení a trochu učeše, vznikají domy, které jsou jako skládky, ale ve skutečnosti mají některé vlastnosti skládek a některé vlastnosti domů, dům-nedům, chytrá horákyně, nahá i oblečená...
Dostávám se do polohy stavění a skládání věcí, která je málo prozkoumaná. Stojí to málo peněz, jde to rychle, je to proměnlivé. Ve třetím světě jsem poznal, co se dá dělat s kusem rezavého plechu, s bambusem nebo lianou, kameny, bahnem nebo čímkoliv jiným, tak proč bych si v Čechách nemohl podobným způsobem dojít na pilu? Už tu nemáme džungli, naše džungle je skládka u pily. Tak to vezmu, jako indián si to někam odtáhnu a s kamarády to dám dohromady. A teď čekám, jak bude svoboda v téhle zemi obhájena.

04vik11a.jpgObchodní dům Máj, jehož jste spoluautorem, je prohlášený za památku. Jak se na to díváte?
Jako na ironii života. Za prvé, já jsem jen jedním ze spoluautorů toho projektu, takže když se mě na to někdo ptá, tak by se spíš měl ptát Mirka Masáka nebo Johna Eislera. Když jsme tenhle barák dali dohromady, chtěli na nás podat památkáři trestní oznámení, že jsme je podvedli. Ten barák je hodně drsanský a mě jeho drsnost mrzela.
Ne že by byl blbě dělaný nebo že bychom se málo snažili nebo že by to byl nějaký čurapejs, co mydlili zasloužilí umělci. Nemyslím ale, že obchoďák má být památkově chráněná věc, je to utilitární barák. Navíc byl udělaný podle absurdních ekonomických pravidel, která tehdy v obchodě vládla a která jsme museli akceptovat. Když se to má petrifikovat, tak mi to přijde absurdní.
Pro mne jsou památkáři problematický stav a vždycky mi trnulo, kdykoliv jsem s nimi musel přijít do styku.

Jak důležitý pro vás byl váš učitel, architekt Karel Hubáček, autor - například - hotelu na vrcholu Ještědu?
Hubáček byl pro mě strašně důležitý. Více než architekt jako člověk. Pro mě na něm ze všeho nejdůležitější bylo, že se nebojí. Člověk, kterýmu to myslí, který svou odvahu nezneužívá a je slušný a férový, je úžasná věc. Jsem pekelně ješitný a nemám rád, když musím říct, že mě někdo ovlivňuje. Ale u Hubáčka si čím dál víc uvědomuji, že jestli je pro mne někdo guru, pak on. Čím víc přemýšlím o Ještědu, tím víc si uvědomuji, že on vzal sílu hory a vytáhl ji do absurdní špičky... Zesílit barák tím, že obejmu sílu kopce a táhnu ji dál a dál do špičky, je ge-niální, jednoduché, úžasné. Je vidět, že odvaha vede k brilantnímu myšlení. Kéž bych to uměl někdy jako Hubáček. Ale Hubáček je jen jeden. Takže je to pro mne pan šéf.
-

Prof. Ing. arch. Martin Rajniš (*1944)
Jedna z nejvýraznějších osobností současné české architektury. Vystudoval architekturu na ČVUT a postgraduálně ještě na pražské AVU. Po odborných praxích v Německu a Nizozemsku pracoval deset let jako architekt v ateliéru SIAL pod vedením Karla Hubáčka, poté působil samostatně jako architekt a podnikatel. V roce 2005 založil a dodnes řídí architektonický ateliér E-MRAK. Na kontě má desítky realizovaných projektů doma i v zahraničí, dvakrát byl nominován na prestižní cenu Miese van der Rohe (za administrativní budovu v Praze na Pankráci a za továrnu na svítidla v Praze-Kolodějích). Vedl architektonické ateliéry na pražské VŠUP (1990-1997) a na Technické univerzitě v Liberci (2001-2002). Od roku 1986 je také kapitánem námořní plavby.

Snímky HN - Jan Šilpoch, Andrea Lhotáková, vizualice boudy na Sněžce www.vize.com: Martin Rajniš před jednou ze svých posledních realizací - věží Scholzberg, (sklad dřeva ve tvaru věže); "Nejlepší je dělat dům pro lidi, s kterými si rozumíš," tvrdí Martin Rajniš; Inspirace z cest. Architekt Martin Rajniš se vyznává z obdivu k lidem, kteří staví z tradičních materiálů, prakticky bez peněz a mnohdy i nástrojů; Stodola v Krňanech je dílem M. Rajniše a D. Kubíka z loňského roku; Nová česká poštovna na Sněžce podle Rajnišova návrhu se právě staví (vizualizace); Architektova vzpoura. "Začal jsem přemýšlet o tom, jak udělat něco mimo pravidla..."
Poslední komentáře
27.04.2015 11:36:00: Fotoobrazy starého umění smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.