Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

RESPEKT.CZ

Na tříkolce mezi tanky

21.8.2008
Laskavý čtenář promine, ale dnešní glosa opravdu nebude seriózní politicko-ekonomickou analýzou, nýbrž výroční vzpomínkou. 21. srpna 1968 mi byly tři roky a dva měsíce. Z toho by tak nějak mělo jaksi vyplývat, že si nic nepamatuji. Opak je pravdou. Zlomové okamžiky historie jsou dobré k tomu, že dokáží lokalizovat útržky dětské paměti v čase.

Bydleli jsme v Praze mezi Jinonicemi, Radlicemi a Smíchovem, u zadní zdi malvazinského hřbitova v místě, kterému se říká Farkáň. Nic se tu obvykle nedělo, akorát se v této části hřbitova často pohřbívalo a každou chvíli odsud vanuly rozladěné tóny hřbitovní dechovky. Mělo to pochopitelně atmosféru a není divu: na magickém hřbitově leží Ladislav Klíma, Jakub Arbes, Karásek ze Lvovic a dnes i řada kamarádů - Mejla Hlavsa, Martin Gruša, Jakub Třešńák a Kuba Němec. A taky moje rodiče. To jsem tehdy ale nevěděl a vědět nemohl.

V malé poklidné čtvrti rodinných dvojdomků uplývaly letní dny podobné jako vejce vejci. Na ulici bylo pár aut, takže jsme s kamarádem Láďou Rabochem křižovali ulici na tříkolkách a mámy občas vykoukly z okna, jestli jsme někam nezmizeli. Najednou ale na konci ulice směrem ke hřbitovu začal projíždět jeden obrněný transportér za druhým a za nimi tanky. Vím, že mne fascinovalo, jak se bachraté tanky dokázaly otáčet nesmírně svižně a rychle. Šikovaly se na travnaté ploše za hřbitovní zdí. V místě, odkud je výhled do radlického údolí, dnes na novou budovu ČSOB od Josefa Pleskota.

Raboch vykřikl: Obrňááákýýý!!! Opustili jsme naši ulici a na malých tříkolkách jsme pojížděli mezi obrovskými transportéry a tanky. Matně si vzpomínám, že jsme s vojáky spřádali i jakousi konverzaci. Tuším, že byli vlídní. Matky vykoukly z okna a hošíci na tříkolkách nikde. Když nás po čase objevily mezi tanky, následoval hysterický řev a doma jsme dostali na prdel. Opouštět naši ulici jsme tak jako tak nesměli.

Pak si ještě vzpomínám, že když mne otec večer omýval v plechové vaně, ležely na jejím kraji plechová domovní čísla, modré a červené. Otec je před tím odšrouboval z domu a položil na okraj vany. Zvídavý hoch se neustále dotazoval proč je otec z domu sundal. Myslím, že otec něco říkal, ale určitě jsem to nepochopil.

Z roku 68 si jinak nic nepamatuji a pokud si to pamatuji, pak nevím, že to bylo v roce 1968. Jen si ještě vzpomínám, že máma odjížděla do Paříže a byli jsme jí na Hlavním nádraží mávat. To je zajímavé proto, že jako teoretická lingvistka pak nesměla dvacet jedna let nikam. Tím se dostávám, ke „ztracené generaci“ našich rodičů. Jak my se máme dobře!

A jak teď návazat? Asi tím výpraskem. Například moje ego v souvislosti s těmito výročími dostává „na prdel“ vždy, když vidí či slyší hlásat různé „holobrádky“, kteří se narodili v 70. a 80. letech něco o komunismu a antikomunismu. Snažím se své ego napomínat: dejme přece prostor mladým historikům! Přiznám se ale, že skepsi a nechuť přemáhám ztuha. Ach to ego!

A když slyším o „osmašedesátém“ a normalizaci vykládat normalizační členy KSČ a různé kníraté svazáky, kteří to do KSČ nestihli, přichází další výprask. A střeva se mi kroutí z toho, když těch dvacet let do roku 1989 někdo vykládá a vysvětluje jen skrze estébácké dokumenty. A zuřím úplně, když někdo účelové vynášení složek z archivů vydává za jejich otevření veřejnosti.

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.