Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

RESPEKT.CZ

Výročí podvodu

12.7.2008

Co zbylo z opoziční smlouvy po deseti letech

Její důsledky jsou viditelné dodnes, stejně jako někteří její protagonisté. Dohoda o dělení moci mezi vládní ČSSD a opoziční ODS, podepsaná 9. července 1998, nadlouho ovlivnila českou politiku i ekonomiku. Šlo v ní zjevně i skrytě o kontrolu nad státními podniky, veřejnoprávními médii, privatizaci, posty ve státní správě, omezení nezávislosti centrální banky, změnu volebního systému a podle všeho i o kontrolu policie a justice.

ODS Václava Klause neměla v roce 1998 vnitřní sílu a motivaci zemi „vést“, ve skutečnosti však čtyři roky spoluvládla, držela pevně ruku na penězovodech i moci. Její hlasitá kritika menšinové vlády Miloše Zemana, jako například protesty proti rozpočtovým schodkům, byla jen prázdným rituálem.

Na opoziční smlouvě není natolik zajímavé její znění, jako spíše to, co v ní oficiálně nebylo: tedy tajné a ústní dodatky.

Prvním důležitým momentem smlouvy bylo zajištění toho, že nebudou vyšetřovány ekonomické zločiny. V 90. letech byla ODS skrze legální i nelegální sponzorování napojena na mnohé tunelářsko-podvodnické skupiny (mnohé z nich jsou dávno přijaty do „slušné společnosti“).

Tehdy šlo o to zajistit, aby nikoho nenapadlo nic vyšetřovat, například rozkrádání investičních fondů a bank nebo sponzorování politických stran, resp. ODS. To se podařilo splnit do puntíku.

Dále šlo o to, aby představitelé ODS mohli zůstat sedět ve vedení státních a polostátních podniků, případně v přítmí spolurozhodovat o jejich privatizaci.

Symboly a paradoxy smlouvy


Symbolem opoziční smlouvy je deset milionů korun poradenské provize od skupiny Erste pro tehdejšího místopředsedu ODS Miroslava Macka za pomoc při privatizaci spořitelny. Přitom o privatizaci podle zákona rozhoduje vláda a v té ODS ani Macek nebyli.

Jiným symbolem je zuřivost, s jakou představitelé ODS (coby opozice) reagovali na slavnou televizní stávku.

Výmluvným znakem oposmlouvy je také to, že se šéfem Fondu národního majetku stal Jan Stiess, člověk, který zfalšoval lustrační osvědčení, a muž, jehož jedinou kvalifikací bylo, že měl informace o zástavách za špatné úvěry.

Řada věcí se ale z dosahu oposmlouvy vymkla. Miloš Zeman například sebral odvahu k zásahu v IPB, která byla úzce napojena na ODS.

V jiných případech zase naopak opoziční smlouva nadlouho přežila svoji oficiální životnost: ještě čtyři roky po nástupu Špidlovy vlády řídili prodej špatných úvěrů v České konsolidační agentuře poslanci ODS a ČSSD rukou nerozbornou.

A je třeba také přiznat, že i když období 1998–2002 patřilo z hlediska politické kultury spíše k těm temným, leccos se také podařilo. Zemanova vláda zprivatizovala banky do rukou zkušených zahraničních institucí a položila základy zdravého růstu.

Zajímavé je podívat se, který z proponentů oposmlouvy se dosud pohybuje ve špičkách české politiky. Česká politika je nyní velmi polarizovaná, ale dříve či později přijde období hledání konsenzu.Je to rozhodně více lidí z ODS než z ČSSD. Miloš Zeman, Stanislav Gross či Miroslav Grégr jsou dnes mimo politiku, ale Václav Klaus je prezidentem, Ivan Langer je ministrem vnitra a Martin Říman ministrem průmyslu.

A jaké jsou pozůstatky smlouvy v dnešní politice? Například skrytá spolupráce ODS a ČSSD na pražské radnici, skutečnost, že Miroslav Šlouf pracuje dnes pro ODS, a celá řada dalších „maličkostí“.

Polarizace jednou přestane


Česká politika je nyní na rozdíl od doby před deseti lety velmi polarizovaná. V demokracii je to přirozený jev, stejně jako to, že dříve nebo později – až polarizace přestane politikům nést ovoce – přijde období hledání konsenzu a pokusů o spolupráci velkých stran. Napínat strunu totiž nelze donekonečna.

To se může znovu stát i u nás, zvláště nebude-li reformní úsilí současné vlády korunováno jasnými úspěchy: pokud vláda neprosadí reformu zdravotnictví, penzí, výdajů, pokud neprosadí radar apod., pokud bude hazardovat s Lisabonskou smlouvou apod.

Když ale opravdu dojde na opětovné sblížení velkých stran, bude důležité (a doufejme, že nám v tom naše zkušenost v dobrém slova smyslu pomůže), aby to byla spolupráce transparentní a přiznaná, nikoli zatajovaná, založená na lži a mafiánských metodách.

Na příkladu Německa a Rakouska vidíme, že velké koalice jsou běžnou součástí politického života. Ta nynější v Rakousku sice nic užitečného nepřinesla a už se rozpadá, v Německu však alespoň vyrovnala veřejné finance a jistě pozvedla kvalitu zahraniční politiky, brzy však zřejmě skončí také.

A na závěr slovo do vlastních řad. Zkušenost s oposmlouvou je dobrým mementem pro novináře. Místo sedání na lep zdánlivě nesmiřitelným útokům a fandění různým táborům je třeba analyzovat, mít vždy nadhled a být ve střehu, a to právě tehdy, když se něco zdá být příliš jasné a jednoduché.

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.