Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Začít doma, u sebe

28.2.2000
Většina lidí zažívá z přibývajícím věkem zvláštní psychologický fenomén. Tak například lidé, kteří dnes stojí "na pokraji středního věku": když byli malí, slýchali nebo četli o druhé světové válce nebo holocaustu a připadalo jim, že se to všechno muselo odehrát strašně dávno. Dnes jim to všechno připadá stále blíž a blíž, jako kdyby se to stalo nedávno. Devadesátá léta, která přinesla pád železné opony, globální vítězství kapitalismu a řadu obtížně řešitelných konfliktů, jsou pozoruhodná ještě v jedné věci. Nenápadné spory amerických Židů se švýcarskými bankami přiblížily minulost zcela objektivně. V bankách se za války ztratily peníze obětí holocaustu a právní spory posledního desetiletí donutily Švýcary zaplatit miliardy dolarů jako odškodnění potomkům obětí, případně těm, kteří přežili. Ve Švýcarsku to neskončilo, protože nacisté prali ukradené peníze povražděných Židů i jinde. Neskončilo se také pouze u bank, ukradené peníze musejí vracet i pojišťovny. Ani tím ale zpřítomnění historie tvrdým postupem amerických právníků zdaleka neskončilo. Přišlo na řadu odškodnění těch, kteří museli za války otrocky pracovat pro německý průmysl a zázemí válečné mašinerie. Své finanční nároky u německých firem uplatňují i naši občané, kteří byli za války nuceně nasazeni. Tím se dostáváme domů, k naší hluboké schizofrenii a dvojí morálce, která nám zatím ani trochu nedochází. Naše politické vězně a bojovníky proti komunismu jsme často odškodnili pouze paušálem několika stovek k důchodu. Dobře, netušili jsme, že 90. léta přinesou úspěšné tažení amerických advokátů ve vztahu k dávno minulému. Jenže fakt, že nám cosi nedochází ještě dnes, svědčí o naší neschopnosti vyrovnat se s minulostí. Jak uvažuje a pracuje americký právník? Vezme do ruky kalkulačku, spočítá průměrnou mzdu v německém průmyslu za 2. světové války, dopočte ušlou mzdu a pošle účet. Žádné cavyky. Ještě pořád mezi námi žijí desítky těch, které naši komunisté a stát věznili třeba v jáchymovských uranových dolech. Z výplaty hradili báječné ubytování a stravu v lágru, luxus bdící ostrahy a rozmilých bachařů, po odečtení alimentů jim zbylo sotva na trochu mizerného tabáku. Když narazili na ložisko uranu, přišli civilní úderníci a dostali prémie za objev žíly. Kdo se pokusil o útěk, dostal se třeba na Bory, kde kupříkladu dral peří. To byla práce "minusová", která na zaplacení ubytování nestačila. Když takové lidi v polovině šedesátých let propustili, spláceli státu ještě dlouhé roky tři sta až pět set korun měsíčně. Když chceme peníze pro naše nuceně nasazené, chceme je asi proto, že Němci "mají prachy". My je ale máme také, dokonce se v nich topíme, a k otrocké práci využíval vězně náš stát, ve kterém jsme žili a jehož dědictví přebíráme. Do bank, které peníze vyhazovaly oknem a rozdávaly podvodníkům, jsme od revoluce nasypali více než 300 miliard korun a budeme sypat dál. Ať již podnik či banka zkrachuje nebo ne, ztráty vždy musí někdo zatáhnout. Ale nakonec: o peníze a rozpočet v tomto případě nejde. Jde o základní morální hodnoty - o úctu k našim hrdinům a nevinným obětem komunistického režimu. Dokud nám to nedojde, nedošlo nám nic.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.