Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Czech Business Weekly

Secret ballots, appointed outcomes

28. 01. 2008
Who is going to be president—Jan Švejnar or Václav Klaus? This hot political question has recently given rise to another.

How should our head of state be chosen? We do not have a choice. The president must be elected indirectly, through the legislators, members of both houses of Parliament. But the Constitution does not say anything about the method of the election, such as whether the vote should be transparent, via acclamation, or by secret ballot.

Aside from the first vote for head of state, when Václav Havel was elected by still-communist members of Parliament (in the time of the Czechoslovak Federation) the president has always been chosen by secret ballot. In Havel’s time there was no drama over the issue. Everybody knew that Havel would be elected. During the last presidential vote, that was also the case for Klaus.

In the U.S., the indirect election is almost unknown and unheard of. A vote for an important position is invariably a direct one. In the U.S., people directly choose their presidents, governors, mayors and sometimes district attorneys. And while citizens use secret ballots for direct elections, legislators almost always have to disclose how they vote on key issues and appointments.

In continental Europe, where historically a system of indirect democracy has persisted, the practice is usually that if the vote is about “issues,” then the ballot is transparent, but if the vote is about people and positions of authority, then the ballot is secret.

Pros and cons

If we look at politics (or the world) through the eyes of an economist, we know that nothing is simply good or bad. Instead everything has assets and liabilities (normal people say pros and cons). So what are the assets of a secret vote?

1. If there is a close result in an election, the results of the public vote could block institutions. Networks of institutions in a constitutional framework have their bottlenecks and if there is no chairman of Parliament (for instance) or no president in office for a period of time, it could mean trouble or even severe political crisis.

2. Secret ballots do not enable powerful party secretariats to fully control their parliamentary deputies and senators. Legislators have a higher chance of voting according to their opinions and conscience and deciding differently to what is prescribed or ordered by the party or party bosses.

3. If people in powerful positions (such as a president or head of the Parliament) know exactly who was not voting for them or who “betrayed” the party line, there is a danger that in the future they will be unable to resist the temptation “to punish” these people with some form of ostracism, which their high office makes possible.

 

What then are the liabilities of a secret ballot, or advantages of a transparent ballot?

 

1. The first is control. We citizens and voters can see exactly how our deputies act and behave.

2. Secret ballots provide a lot of space for lies. Members of Parliament can publicly lie about what they did or deny what they actually did. That was the typical behavior during the last elections for president, when Klaus became head of state.

3. A secret vote also creates space for corruption and secret deals between lobbyists and particular members. There is always talk of “suitcases full of money” and positions being promised here and there around election times.

Secret should mean secret

A secret ballot perhaps provides more maneuvering space for members of Parliament, but in that case the vote really must be secret. The trouble is that Czech legislators have invented lots of ways to control and supervise secret votes.

During the last presidential election various lists were drawn up of people who were expected to vote one way or the other. But if the vote then does not go as “planned,” rogue suspects are then put under a lot of pressure to “explain” their behavior and to prove that they did not vote against the party line.

In the case of deputies or senators who sign lists pledging support for their own party’s candidate, this is also not in harmony with “the spirit” of a secret ballot. Political parties publicly disclose how they want to vote in a secret vote, but they push for a secret ballot to enable legislators from other political parties to vote against the official candidate of their party.

There are also “technical” means of controlling a secret ballot. The design of the ticket, for instance, which might contain circles next to the names of candidates, or circles next to yes or no into which you put a cross. If a member walks past the electoral commission with the ticket in his hand, they can monitor the ticket. The distance between the commission and ballot box is also important, as is the size of the ticket. If one talks to particular members (who will certainly not disclose their names for such an interview), they will tell incredible stories of how secret ballots can be monitored.

Purely academic?

But perhaps this whole debate is academic. After all, for those who really want to win, a secret ballot still appears to be the most efficient method. If the Social Democrats (ČSSD) and the Greens (SZ) want to win with Švejnar, they need a few dissidents from the Civic Democrats (ODS), who have signed a pledge to vote for Klaus. If Klaus wants to win, he needs some dissidents from within the ranks of the ČSSD, who publicly say they wish to vote for Švejnar.

But in case Svejnar’s victory becomes very improbable, it might be more advantageous for the ČSSD to have a public vote because they could at least demonstrate unity and be seen and accepted as a party that did not help Klaus retain his seat.

In our little Czech world, there is a notion that everything has to be somehow prearranged. So those who wish to “prearrange” this election for their own side to win will also vote for a secret ballot. So the debate about this issue is largely academic, but it is an interesting one, anyway.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Pro a proti tajné a veřejné volbě prezidenta

 

Kdo se stane prezidentem? Jan Švejnar, nebo Václav Klaus? Tento ožehavý námět všech politických diskuzí byl nedávno vytěsněn jiným problémem: jaký způsob hlasování využít při volbě hlavy státu?

Nemáme přitom na vybranou. Prezident musí být nutně zvolen nepřímo, a to prostřednictvím zákonodárců, členů parlamentních komor – Poslanecké sněmovny a Senátu. Ústava se však nezmiňuje o metodě hlasování. Mělo by se volit transparentně (tj. manifestačním hlasováním), nebo za pomoci tajného hlasování?

S výjimkou první volby hlavy státu, během níž byl Václav Havel ještě za československé federace zvolen komunistickými poslanci, se prezidentská volba uskutečňovala vždy tajným hlasováním. V dobách, kdy byl Havel v prezidentském úřadě, nebylo hlasování o kandidátovi na prezidenta tak dramatické. Všichni věděli, že Havel má své zvolení jisté. Během zatím poslední prezidentské volby tato skutečnost rovněž nehrála velkou roli.

V USA je metoda tajného hlasování prakticky neznámá a uplatňuje se jen mimořádně. Hlasování spojené s obsazením důležitých funkcí je obvykle přímé, anebo jsou kandidáti na některé pozice jmenováni. Obyvatelé Spojených států si tak sami volí své prezidenty, guvernéry, starosty a v některých případech i státní zástupce.

Pro pevninskou část Evropy, jež je z historických důvodů mnohem výrazněji založena na systému nepřímé demokracie, je příznačné, že pokud se rozhoduje o jednotlivých „zásadních otázkách“, pak je hlasování transparentní, zatímco v případě volby kandidátů do řídících funkcí státních institucí se zpravidla přistupuje k tajné volbě.

Pro a proti

Jestliže se podíváme na politiku (a svět) z perspektivy ekonoma, uvědomíme si, že nic není černobílé a že vše má své výhody i nevýhody (běžný člověk by nejspíš řekl „svá pro a proti“). Jaké jsou tedy výhody tajného hlasování?

1. V případě těsného výsledku volby mohou důsledky veřejného hlasování zablokovat chod daných institucí. Síť jednotlivých institucí v ústavním uspořádání se často vyznačuje výskytem míst se „zúženou průchodností“, a tak situace, kdy zůstává například pozice předsedy parlamentu nebo prezidenta dlouhodobě neobsazena, může vést k mnoha nesnázím, případně až k vážné politické krizi.

2. Tajné hlasování znemožňuje vlivným stranickým sekretariátům absolutní kontrolu nad svými poslanci a senátory. Zákonodárcům je tak poskytnuta svobodnější možnost výběru, zda volit podle svého vědomí a svědomí a rozhodnout se nezávisle na doporučení nebo příkazu stranických šéfů či strany jako celku.

3. V případě, že vlivní ústavní činitelé (např. prezident nebo předseda parlamentu) budou jmenovitě znát, kdo jak při jejich zvolení hlasoval, případně kdo „zradil“ stranickou linii, vzniká jisté nebezpečí, že se v budoucnu neubrání sáhnout k „potrestání“ těchto lidí s použitím metod ostrakizace, jež s sebou jejich působení ve vysoké funkci přináší.

Jaké jsou naopak nevýhody tajného hlasování (neboli výhody transparentního hlasování)?

1. Zcela zásadní je zde kontrolní role. My jako občané a voliči tak přesně víme, jak se naši volení zástupci chovají a jak konají.

2. Tajné hlasování otevírá velký prostor lžím. Členové parlamentu ve vztahu ke svým skutkům zcela zjevně veřejně lžou a zapírají pravdu o tom, jak se zachovali. Podobné jednání bylo typickým znakem, jenž doprovázel poslední prezidentskou volbu, díky níž se Václav Klaus stal současnou hlavou státu.

3. Velký prostor se zde otevírá rovněž korupci a tajným dohodám mezi lobbisty a některými zákonodárci; velmi často se tak mluví o „kufřících plných peněz“ a nabídce různých funkcí, jež byly přislíbeny tomu či onomu.

„Tajné“ by mělo být skutečně tajné

Tajné hlasování sice členům parlamentu poskytuje více manévrovacího prostoru, ale pokud se k této metodě přistoupí, musí se jednat o skutečně tajnou volbu. Háček je v tom, že čeští zákonodárci přišli s nespočtem způsobů, jež jim umožňují tajnou volbu regulovat a dohlížet na její průběh.

Během poslední volby prezidenta republiky se objevily seznamy lidí, kteří měli hlasovat tak či onak v případě, že se vývoj volby začne odchylovat od původního „plánu“. Tito podezřelí (tj. členové parlamentu) tak byli vystaveni značnému tlaku, aby „vysvětlili“ své jednání a dokázali, že nevolili v rozporu se stranickými instrukcemi.

V situaci, kdy všichni zákonodárci podepisují jmenný seznam (jako nyní poslanci a senátoři ODS), v němž se zavazují k podpoře svého kandidáta Klause, lze hovořit o nesouladu s „duchem tajného hlasování“. Politické strany tak sice veřejně manifestují, koho jejich členové hodlají podpořit svým hlasem v tajném hlasování, ale současně prosazují tajné hlasování jako způsob, jenž umožní zákonodárcům s jinou stranickou příslušností volit proti kandidátovi oficiálně navrženému jejich stranou.

Existují však i „techničtější“ metody hlasování. Příkladem je podoba hlasovacího lístku. Vedle jmen kandidátů mohou figurovat buďto jednoduché kroužky, nebo kroužky s výběrem „ano“ nebo „ne“, které zákonodárci zakroužkují. Když volitel prochází kolem volební komise s hlasovacím lístkem, mohou do něj členové komise nahlédnout, případně ověřit volbu hlasujícího. Zde pak hraje roli vzdálenost mezi členy komise a volební urnou, velikost hlasovacího lístku apod. Z rozhovorů s některými zákonodárci (kteří si pochopitelně nepřejí být jmenováni) se lze dozvědět neuvěřitelné historky o tom, jak lze v této zemi tajné hlasování ve skutečnosti regulovat.

Pouze akademická debata

To celé je však nejspíš jen akademická debata. Zdá se totiž, že pro kandidáty, kteří opravdu touží po vítězství, je tajné hlasování účinnějším způsobem. Jestliže chtějí ČSSD a zelení prosadit Švejnarovo vítězství, potřebují disidenty z řad ODS, kteří podepsali závazné prohlášení o zvolení Klause. Pokud chce zvítězit Klaus, potřebuje hlasy odpadlíků zevnitř ČSSD, která zase veřejně prohlašuje, že její členové budou volit Švejnara.

Oproti tomu v případě, že se Švejnarovo vítězství stane jen velmi málo pravděpodobné, bude pro ČSSD nejspíš výhodnější prosadit veřejnou volbu, neboť ta straně umožní demonstrovat jednotu svých zákonodárců. Ti pak budou následně považováni za osoby, které zamezily Klausovi ve znovuzvolení.

V našich malých českých poměrech se často říká, že vše je nějakým způsobem předem dohodnuto. To by znamenalo, že ti, kteří se „předem dohodli“ na vítězství svého kandidáta, jsou zároveň těmi, kteří prosazují tajné hlasování. Debata o této otázce je tedy do značné míry akademická, nicméně i přesto nikoli nezajímavá...

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.