Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN 2004

Kleptokratistán není vítán

HN.IHNED.CZ  23. 1. 2004

V případě míry otevřenosti této země vůči pracovní síle z ciziny lze vládě doporučit liberální přístup, resp. otevřenost státu vůči všem, po kterých je tu aktuální poptávka. Být otevřený každému na úrovni investic do strategických podniků naopak vůbec nic rozumného není.
Ve středu vláda překvapivě rozhodla o vyřazení některých uchazečů z bývalého Sovětského svazu z privatizace Unipetrolu. Důvod? Strategické zájmy státu. Tečka.
Do té doby to vypadalo, že tatarský Tatněft či kazašský KazMunajGaz patří mezi seriózní a legitimní uchazeče. Pro některé analytiky je zúžení soutěže zklamáním, protože finančně silné "ruské společnosti" mohly "šroubovat cenu nahoru".
Je to ale naopak. Za jejich vyřazení je třeba vládu pochválit. I za načasování: žádné velké diskuse, vláda využila momentu překvapení.
Za prvé, Unipetrol je strategický petrochemický podnik. Za druhé by neměla být nabízená cena při privatizaci jediným kritériem. A hlavně - jsou tu bezpečnostní a strategické zájmy našeho státu.
Oba podniky - kazašský i tatarský - ovládají rodiny tamějších kleptokratických vůdců. Pardon, ctihodných pánů prezidentů. V prvním případě zeť prezidenta, ve druhém rovnou syn. Především v Kazachstánu tamější vláda tvrdě potlačuje svobodu slova i opozici. Navíc je zřejmé, že oba režimy (takže i obě firmy) mají vazby na mocenské struktury bývalého Sovětského svazu a bývalé KGB.
Není třeba mít supertajné a podrobné analýzy bezpečnostních služeb. Česko má plné právo odmítnout firmy z jistých zemí, oblastí a z jistých režimů, stejně jako firmy s jistou vlastnickou strukturou a podnikatelskou kulturou.
Diskuse o těchto věcech by byla legitimní kdekoli v Evropské unii. Průměrná energetická závislost zemí EU na dodávkách z území bývalého SSSR je v průměru 25 procent a i tato výše je stále předmětem vážných strategických diskusí. U nás je to trojnásobně víc a nediskutuje se tu o ničem.
Málokdo si všiml, že po celá devadesátá léta nedostala u nás licenci žádná ruská banka. Přitom za licence zkrachovalých českých bank byly ruské firmy ochotny zaplatit téměř cokoliv. České bankovní licence by totiž brzy znamenaly licenci pro celou EU. K zavření dveří pro Rusy měla Česká národní banka vždy tichou podporu vlády, a to bez ohledu na to, že Rusové celá 90. léta slibovali záchranu vkladů zkrachovalých českých bank.
Stejný zájem o předpolí západní Evropy mají firmy z "ruského prostředí" i v dalších strategických odvětvích, v energetických distribučních sítích, petrochemii a podobně. Téma, zda Rusové ano či ne (a do jaké míry), je přinejmenším pro vážnou legitimní politickou a bezpečnostně-politickou diskusi. Doufejme, že brzy proběhne.
Někdo namítne, že národní poklad - fotbalový klub Chelsea - patří ruskému magnátovi a Angličané už si zvykli. Nebo se podívejme do USA. Mrakodrapy na Manhattanu patří saúdskoarabským rodinám a většinu amerických státních dluhopisů drží Japonci. Vadí to Americe, či její bezpečnosti?
Odpověď je jednoduchá. Nemovitosti na Manhattanu jsou soukromé, americká vláda nic neprivatizuje a Japonsko je demokratická země. A petrochemie nebo bankovnictví nejsou fotbal nebo zábava.

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.