Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN 2004

Složitosti "toho" dne

HN.IHNED.CZ  15. 6. 2004

Den daňové svobody - každým rokem se stává toto měřítko aktuální velikosti vlády populárnější. Je to dobře, protože "onen den" je dobrou příležitostí diskutovat o tom, proč platíme stále více daní, proč pořád více pracujeme "na erár". Zkrátka dobrá příležitost oživit debatu na téma, na co stát peníze potřebuje a za co je utrácí.
Na druhou stranu by bylo dobré ho nepřeceňovat a posuzovat ho pouze v relativitě a konkurenci s jinými důležitými celosvětovými ukazateli. Ty mají ve srovnání s dnem daňové svobody smůlu v tom, že se nepočítají na dny a nejsou tedy tolik "sexy". Jde především o indexy ekonomické svobody (jeden počítá americká Heritage Foundation, druhý Fraser institut). Důležité jsou i indexy konkurenceschopnosti a korupce.
Vezměme si ekonomickou svobodu. Měřit velikost vlády jen skrze daně nestačí, důležitá je celková role státu. V takovém Japonsku jsou sice celkové daně o něco nižší než v USA (tedy o více než deset procent nižší než u nás), ale na druhou stranu obyčejní Japonci většinou dlouhodobě spoří skrze síť poštovních spořitelen. Tyto zdroje většinou používá státní Japonská rozvojová banka na výdaje spojené s hospodářskou politikou vlády. Japonská vláda se dosud do značné míry snaží o plánování hospodářství a mobilizuje k tomu daleko víc zdrojů, než vybere na daních.
Nebo například Čína. Komunistická velmoc vybere na daních pouze okolo deseti procent hrubého domácího produktu.
V Číně ale nejen že není ekonomická svoboda, není tam, jak známo, vůbec žádná svoboda. Tamější vláda výrazně reguluje dokonce i pohyb pracovní síly uvnitř státu. Čínský stát je svým způsobem relativně malý, ale zároveň všudypřítomný.
Podobně je to s korupcí. Úplatky jsou svého druhu daní, jsou-li nezbytné k rozjezdu podnikání nebo k uskutečnění transakcí. Jsou země s velice nízkým přerozdělováním, ale zbytnělou korupcí, která si vybírá vysokou daň.
Pak jsou země, kde se daně neplatí vůbec a stát i sociální dávky se platí z ropných zisků. Vládnoucí garnitura je tam pořád zkorumpovanější, kontrola vlády (bez daňového zájmu občanů) žádná a hospodářská politika mizerná. Příklad: Saúdská Arábie.
Zajímavý je i způsob výpočtu "soudného dne". Staví se proti sobě výdaje státu a roční HDP. Je to lepší metoda než složitě sčítat všechny daňové příjmy. Takový postup by totiž vedl ke složitým diskusím, co vlastně je daň a co není. Je to každý povinný odvod jako platba zdravotního pojištění? Je to povinná platba na individuální důchodový účet u soukromé firmy? A co když centrální banka vytvoří zisk? A co povinné minimální rezervy komerčních bank?
Měření státu skrze výdaje je zkrátka nejjednodušší. Ale jednorázově zvýší výdaje i takový stát, který se například rozhodne rychleji splácet dluhy. A jak se měřit se státy - jako Rusko - které výraznou část státních výdajů platí z výnosů těžby nerostných surovin? Nic není zkrátka tak jednoduché, jak se zdá.

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.