Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN 2005

CzechTek: co prý smíme a nesmíme porovnávat

hn.ihned.cz  5. 8. 2005

Společnost (včetně politiků, publicistů a komentátorů) se dělí na nesmiřitelné tábory nejen v souvislosti s tím, zda se na CzechTeku zasáhnout mělo, či nemělo. Ke shodě mají daleko také například v tom, zda je, či není možné, vhodné, adekvátní, mravné a podobně srovnávat letošní zásah proti tančící mládeži s komunismem, komunistickou policií, 17. listopadem 1989, Palachovým týdnem či s různými praktikami husákovské normalizace.
Jisté je, že v policejním státě nežijeme. Máme svobodu slova, tisku a projevu, můžeme diskutovat, podávat trestní oznámení na policii, demonstrovat a házet vajíčka před ministerstvy a úřady, máme politickou opozici, která logicky využívá každé chyby jako své příležitosti. Srovnávat si ale může každý, co chce a jak chce, právě proto, že už nežijeme v policejním státě. Ti, kdo šli 17. listopadu 1989 z Albertova na Národní třídu, také netušili, že právě jejich demonstrace jaksi vznešeně a pateticky ukončí u nás totalitu a komunismus. Potíž je, že mnohým se asi líbí pohádka o tom, že komunismus svrhli v listopadu 1989 čisťouncí, spořádaní, idealističtí studenti-mučedníci, zatímco na CzechTek jezdí agresívní špinavci, smraďoši, opilci a feťáci.
Ať chceme nebo ne, možné paralely tu prostě jsou a budou. Za prvé, paralela s vynucenou politizací nezávislé mládeže, která chce jenom dělat svoji muziku a jinak se kreativně a po svém vyjadřovat. V první polovině 70. let - než skupina Plastic People skončila ve vězení - se také konaly její koncerty (a koncerty dalších skupin) pololegálně a později úplně ilegálně: pod různými hlavičkami a razítky, na narozeninách, svatbách (svatby se někdy konaly i pouze pro účel koncertu), později už jen po stodolách a tzv. barácích. Stovky mániček přijížděly proto, že cítily a ctily prostor svobody a chtěly slyšet autentickou, nevykastrovanou hudbu. Nikdo tam nejezdil protestovat proti komunismu. Pak přišel v roce 1976 proces s Plastiky a v lednu vznikla Charta 77. Politizace byla chtě nechtě tady. Totéž se mnohokrát opakovalo při rozhánění a zakazování koncertů v 80. letech.
Tančící mládež, která si chtěla před týdnem na CzechTeku tři dny zakřepčit či jinak "vygumovat hlavu", si dnes už dobře pamatuje, jak se jmenuje ministr vnitra a předseda vlády. Ještě před týdnem to bylo většině z nich "šumák".
Nebo si vezměme zabavování aparatury, dnes soundsystémů. V roce 1976 zabavila komunistická justice aparáty a mixážní pulty skupiny Plastic People. Skrze tato zařízení byl totiž opakovaně páchán trestný čin: vyluzování chuligánské a výtržnické hudby. V roce 1990 dostal klávesista Plastiků Josef Janíček soudní obsílku: aparaturu je třeba vyzvednout si v soudní budově na Janáčkově nábřeží.
Byla tam patnáct let uložena ve zvláštní místnosti. Evidovaná a neporušená (mimochodem: část reprobeden skupina dodnes využívá ve zkušebně, část skončila v muzeu big beatu v Praze na Kampě, kde si pak před třemi lety zařádila povodeň). Zajímavé by bylo vědět, zda demokratická státní moc stejně "obezřetně" naloží se zabaveným majetkem technařů.
Pak je tu další asociace: bití dětí. Po zkušenostech s roky 1969, 1988, 1989 má tato společnost svaté právo na zvýšenou citlivost na policejní násilí vůči neozbrojené mládeži a vůči dětem. V tom se autor diáře výjimečně shoduje například s Václavem Klausem. Ano, pane Paroubku, jsou to ještě děti, i kdyby jim bylo osmnáct nebo třeba dvacet jedna!

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.