Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN 2005

Listopad, otec krásných omylů

HN.IHNED.CZ  16. 11. 2005
V devadesátých letech jsme měli neskutečný luxus "budovat stát". Omylů bylo nesčíslně, ale i díky nim je republika "naše".

Na studentskou demonstraci 17. listopadu na Albertov jsem nešel. Spolu s většinou kamarádů jsme pohrdli povolenou demonstrací, kterou jsme povýšeně oznámkovali jako svazáckou. Měli jsme dojem, že máme jaksi odpracováno, protože jsme od léta 1988 nechyběli na těch demonstracích předtím. Většina přátel se ten slavný pátek odpoledne věnovala závěrečným fázím přípravy nového čísla samizdatové Revolver Revue. Nebudu tedy psát o sedmnáctém listopadu ani o tom, jaká "záhada" vlastně přivedla průvod na osudnou Národní třídu. Nabízím pouze pár poznámek k výročí počátku pádu komunismu. Ty poznámky jsou o tom, čeho si vážit, protože na to možná zapomínáme. A jsou o věcech, které nejsou zdaleka tak samozřejmé, jak nám dneska připadá.

Šťastná generace

Lidé narozeni koncem padesátých let, v letech šedesátých a na úplném začátku let sedmdesátých jsou - přestože mají stejně jako většina lidí v Česku stejnou tendenci stěžovat si, mrmlat a skuhrat - generací extrémně šťastnou a měli by se naučit tento dar s jistou pokorou přijmout a více si ho vážit.
Zažili jsme na vlastní kůži komunismus a měli čas rozhodnout se, jak se k němu postavit. A budování svobodné a otevřené společnosti nás zastihlo v plné síle. Zkušenost k nezaplacení. Srovnejme to například s generací našich rodičů. Svatba někdy v 50. letech, zmařené naděje let 60., cestování tak leda do NDR či Bulharska a pád komunismu těsně před důchodem, kdy příchod kapitalismu znamená ohrožení pracovního místa.
Ani mladší generace to vůbec nemá lehké a v mnohém ohledu jí není co závidět. Rozlišovat mezi dobrem a zlem je ve svobodné a otevřené společnosti pro nezralého člověka nesrovnatelně těžší než ve společnosti totalitní. Potřeba každé generace bouřit se proti establishmentu je přirozená. Jenže věci jsou dnes daleko složitější. My jsme měli snadný cíl, byl nezpochybnitelný a byl pořád dobře vidět.

Německá smůla

Normální a samozřejmé není možnost vyzkoušet si budování nového světa metodou pokusu a omylu. Vezměme si příklad bývalé NDR.
Žádným novinářům nebylo umožněno zkoušet dělat noviny a časopisy. Do Berlína prostě přišel starší bratr jménem der Spiegel a zabral větší trh. Tamější mladí právníci se nemohli učit být soudci, přišli vyškolení a nezkompromitovaní soudci za Západu. A tak je to vlastně s budováním všech institucí svobodné společnosti, s oním pověstným "budováním státu."
Naši politici si mohli zkoušet a vymýšlet nové politické strany a různě si s nimi i s námi hrát. Politika byla v prvních porevolučních letech naivní a infantilní, a byly takové i noviny a časopisy, stačí je dnes otevřít.
Ne tak v NDR, která přebrala vzorec politických stran - vyjma postkomunistů - ze Západu. Na začátku 90. let, v dřevních dobách, kdy lidem ještě na něčem záleželo a kdy cynismus ještě nebyl všeobjímající, vymýšleli mladí poradci na ministerstvech, jaké reformní postupy jsou vhodné. Diskutovalo se vášnivě i dlouho do noci. V NDR přišel starší bratr a prostě a jednoduše začal platit "osvědčený model" sociálně tržního hospodářství na širším teritoriu.
Až jednou padne komunismus na Kubě, lze důvodně předpokládat, že celospolečenská hra na budování institucí rovněž nebude připuštěna v míře, kterou jsme si v jistém luxusním oparu mohli dopřát my. Na Floridě čekají armády právníků a ekonomů, kteří už teď dobře vědí, "jak se to má správně dělat", a nebudou se o tom s nikým příliš vybavovat.

Instituce jsou naše

Prý jsme se dostatečně nevypořádali s komunismem. To je jistě svatá pravda. Važme si ale třeba toho, že lustrační zákon, který očistil státní správu od toho nejhoršího, jsme přijali včas a v rozsahu, kterému se nepřiblížila žádná postkomunistická země. Na vracení majetku v podobném rozsahu a hloubce jako Česká republika si žádná jiná země netroufla.
Ale zpět k tomu nejdůležitějšímu. Luxus měkkého polštáře, který umožnil praktikovat metodu pokusu a omylu, prostě samozřejmý není. Jak každý ekonom ví, učení se za pochodu a čerpání z vlastních zkušeností a chyb má svoje náklady.
Jenže pro zdravé sebevědomí společnosti je šance "hrát si" a budovat vlastní stát a instituce k nezaplacení. Buďme, my šťastní, za to vděčni.

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.