Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN 2005

Šéfovské platy v západní civilizaci

Kariera.iHNed.cz  4. 5. 2005
Téma platů šéfů veřejně obchodovatelných firem si konečně i u nás vydobylo místo na slunci. Padají i silná slova o české závisti a rovnostářství. Podle mnohých se o platech debatovat nemá, opak je ale pravdou.
Výše příjmů manažerů byla, je a bude frekventovaným tématem diskuse všude na Západě. Seriózní ekonomická média přinášejí informace o platech manažerů na titulních stranách pomalu každý druhý den. Porovnává se výše platů s výsledky firem, ale běžně i plat nejvyššího šéfa a poslední uklízečky.
Pár příkladů z poslední doby: odměny pro bývalého šéfa newyorské burzy vzbudily před rokem v USA vlnobití, které ještě neutichlo, a v posledních dnech se ve Francii vede zuřivá debata o zlatém padáku pro šéfa firmy Carrefour Daniela Bernarda. Jeden z hlavních komentářů posledního čísla prestižního týdeníku The Economist se věnuje programům penzijního připojištění pro korporátní manažery, které se u nadnárodních firem vymykají kontrole. V ekonomickém tisku se poměrně často vyměňují názory na pro a proti amerického (manažeři si mohou vydělat závratné částky) a německého modelu (manažeři jsou relativně chudí).
V našem případě je škoda, že pozornost k tématu přišla tak trochu až s křížkem po funuse. Skupina poslanců z celého politického spektra pod vedením ODS totiž stačila zvrátit zákon, který nařizoval firmám uveřejňovat platy jednotlivých šéfů. Tím ale mimo jiné pouze oddalujeme implementaci směrnice EU, kterou jsou členské státy povinny přijmout v červnu příštího roku.
Rostou-li skvěle ceny akcií podniku pod kontrolou státu, ať rostou skvěle i mzdy manažerů, říkají mnozí. Tak jednoduché to není. Když už mají šéfové polostátních firem (Telecom, ČEZ) "americké platy", měli by být také "americky" vybíráni, tedy v globální soutěži inzerátem v The Economist či Financial Times. Při výběru manažerů ve vedení velkých polostátních podniků mají hlavní slovo politické strany.
Krom toho mají existovat pojistky. Je lepší výplatu akciových bonusů rozdělit, polovinu vyplácet třeba až za sedm let, aby manažery nesváděla ke krátkodobé manipulaci s kursem akcií.
Existuje i myšlenka, že uveřejňování platů si ve své firmě mají zařídit sami akcionáři a nebo si to mají v rámci samoregulace oboru odhlasovat všechny veřejně obchodovatelné firmy. Je to sice téma do diskuse, ale všimněme si, že všechny vyspělé země tuto oblast regulují zákonem, podobně jako bankovnictví. Dělat opak by bylo vlastně totéž, jako když svého času Česká republika odmítala zřídit Komisi pro cenné papíry a říkalo se, že trh se pročistí sám.
Největší slabinou českého systému korporátního řízení jsou dozorčí rady. Proč stát zrušil odměny v dozorčí radě Telecomu a dnes rozdává desítky miliónů zástupcům státu a narychlo přemalovaným státním úředníkům v ČEZ?
Nic proti zahraniční expanzi ČEZ, ale právě proto je třeba ji profesionálně dozorovat a nevyplácet bývalým politikům a úředníkům tzv. držhubné. Bez silného akcionářského dozoru mohou časem slavné výboje dopadnout třeba jako expanze Enronu. A katastrofu pak zaplatí daňový poplatník.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.