Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN 2006

Zázraky a omyly transformace

HN.IHNED.CZ  11. 1. 2006  

Před patnácti lety, po prvním lednu 1991, začal v České republice transformační "velký třesk": Začala liberalizace cen, finální devalvace koruny a otevření stavidel zahraničního obchodu. Tehdejším vládám je třeba přiznat odvahu a nasazení.
Stanovení kursu koruny někam mezi představu centrální banky a Mezinárodního měnového fondu, které prosadil po zdlouhavých jednáních Václav Klaus, bylo spíše intuitivní než matematicky podložené. Leč povedlo se, a inflace zůstala ve srovnání s okolními zeměmi pod kontrolou a ekonomika se výrazně nerozkolísala.


Jasný úspěch: inflace

V době spuštění reforem v Česku se Polsko teprve vyhrabávalo z hyperinflace a inflační tygr byl pro ekonomy strašákem. První hodiny cenové liberalizace byly docela zábavné. Obchodníci vůbec nevěděli, co si lze dovolit. Živě si pamatuji, jak jsem 1. ledna 1991 odjížděl z nádraží Holešovice do Berlína. Láhev pepsi coly sto dvacet korun, druhý den už to bylo "jenom" kolem čtyřiceti.
Koncem 90. let převládl hyperkritický pohled, dnes pozvolna převažuje jiný: to špatné je za námi a rychle to uteklo. Zároveň, jak se slavná reformní doba vzdaluje, vrství se různá klišé, mýty a pozoruhodné detaily zapadají prachem.
Přinejmenším celou polovinu roku 1990 ekonomické reformy prostě nebyly ani mediálním, ani politickým tématem. První vážnou otázkou se stala až koncem léta 1990 malá privatizace, respektive dvouleté dražby obchodních prostor. Byl to tvrdý a těsně vyhraný politický boj. Jednu chvíli to skoro vypadalo, že obchodní prostory připadnou do nájmu tehdejším pracovníkům lahůdek a obchodů s obuví. Jedním z těch, kdo prosadil otevřené dražby, byl Miloš Zeman, poslanec a - alespoň v tomto ohledu - ekonomický liberál.
Malá privatizace byla klíčová pro uvolnění a realizaci soukromého zájmu. Oproti jiným postkomunistickým zemím tu prostor pro podnikání v centrech měst byl. Jen skrytý za roletami, které na čtyřicet let stáhl komunismus.


Restituční zázrak

Důležitější než dražby byly restituce, které jsou jedním z největších českých transformačních úspěchů. Konkrétní vlastníci se našli rychle a staronoví majitelé budov rychle revitalizovali prostor pro podnikání. Zapomíná se, že velkým odpůrcem restitucí byl tehdejší ministr financí Václav Klaus.
Sám současný prezident byl reformním motorem maximálně do roku 1993. Koncem roku 1992 Klaus zvažoval, že bude odloženo zavedení daně z přidané hodnoty, osobně bránil deregulaci nájemného, nechtěl privatizaci bank, trhu libé reformy na železnici a hlavně se opakovaně vzpíral uvolnění kursu koruny. Tu na vládě vymáhala hlavně ČNB a MMF.
Jaké jsou další úspěchy? Liberalizace koruny a kapitálových toků. Již v roce 1995, tedy relativně brzy, jsme se otevřeli světu a poryvy větru nás trestaly za každou chybu a chybičku. Dobře tomu tak.
Naše podniky se přeorientovaly právě důsledkem liberalizace a otevřenosti světu. Vždyť, kam tato ekonomika vyvážela v roce 1989, a kam vyváží dnes?
Vyjma NDR, Slovinska a Estonska zaznamenala Česká republika největší a nejrychlejší úspěchy v boji s inflací ze všech bývalých komunistických zemí. Je to dáno vysokou mírou nezávislosti centrální banky, posílené přijetím české ústavy na počátku roku 1993. Mezi tiché úspěchy patří i reforma zemědělství. Před rokem 1989 pracovalo v zemědělství deset procent lidí, dnes jen tři procenta.
Chyby transformace se většinou spojují s privatizací a tunelováním. Česká republika měla tu smůlu, na rozdíl třeba od Maďarska, že si mohla dovolit luxus přemýšlet, jak prodávat nejlepší podniky a zda do nich pouštět, či nepouštět zahraniční kapitál a strategické partnery. Vznikly nesmyslné úvahy o rodinném stříbře. Maďarsko muselo nejlepší podniky prodat rychle do ciziny, aby snížilo zahraniční dluh po gulášovém komunismu.
Často se mluví o fiasku kupónové privatizace, jenže stejně velký problém byla privatizace na úvěr a vůbec silná role role bank v investičních fondech a podnicích. Velice nákladnou chybou bylo odkládání privatizace bank.
Kupónovka sama o sobě nebyla žádnou katastrofou, tou se stalo to, co přišlo po ní. To už si ale tuneláři (a ti co profitovali z chaosu na kapitálovém trhu) dávno koupili podporu politických stran, tak aby jim pomohly odsunout standardní regulaci kapitálového trhu na co nejzazší dobu. Dnes víme, že jsme měli privatizovat banky do rukou zkušených strategických partnerů hned zpočátku a místo experimentů s českou cestou více preferovat vstup zahraničního kapitálu.
Dnes se zdá zřejmé, že se rozdalo příliš licencí malých bank, a tím jsme si do budoucna způsobili zbytečné starosti. Jenže poptávka po bankovních službách se zmnohonásobila a nebyl, kdo by ji pokryl.


Skandální ne-bankroty

Stranou zůstává jiná fatální chyba transformace. Pochopili jsme sice přes noc, že v kapitalismu je třeba zakládat nové podniky a živnosti, ale už ne to, že v tržní ekonomice musí existovat výstup ze systému: flexibilní ošetření zániku firmy. Je zcela skandální, že není uspokojivě vyřešena dodnes.
Centrální plánování se už z ekonomiky vytratilo. Pořád si ale nedovedeme představit, že by mělo zmizet třeba i ze školství či z práva. Přemírou zákonů chceme naplánovat každou situaci a konflikt, který život přinese. Jenže v jednoduchosti je krása. A stabilní a srozumitelný právní řád je vedle otevřenosti světu základem ekonomického úspěchu.

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.