Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN 2007

Svéráz ruského autoritářství

5.12.2007
V roce 1998 vydal Fareed Zakaaria v časopise Foreign Affairs »revoluční« esej Illiberal democracy (Neliberální demokracie), kterou o dva roky později rozvinul v knize Future of Freedom (Budoucnost svobody). Americký politolog v eseji kritizoval západní svět, že ve své snaze vyvážet demokracii do postkomunistických států a zemí třetího světa klade důraz pouze na konání svobodných voleb a kontrolu jejich regulérnosti. Důsledkem je, že k moci se skrze regulérní volby dostávají populisté, nacionalisté a autoritáři.
Přitom sám západní systém nestojí podle Zakaarii tolik na samotné demokracii ve smyslu regulérních voleb, ale paradoxně na jejím omezení: pojistkách a vyváženích (checks and balances), na právním státě (rule of law) a soudní moci. Na světě není nic méně demokratického než například americký Senát, ve kterém mají státy jako Montana stejný počet senátorů jako Kalifornie. Na Zakaariově seznamu »neliberálních demokracií« se tehdy kromě Miloševičova Srbska, Mečiarova Slovenska a různých jihoamerických států ocitlo také Rusko.

Už jen ta fasáda

Kde že loňské sněhy jsou! Za Jelcina bylo Rusko liberálním svobodomyslným rájem. Americký politolog měl na mysli fenomén, který umožní autoritářům dostat se k moci (nebo se u ní držet) skrze více méně řádné volby. To, co orchestruje Putinův režim v Rusku dnes, se více než regulérním volbám blíží fasádě, kterou v husákovském režimu znamenal prázdný rituál voleb kandidátů Národní fronty.
Putinovi se ale možná jednou vymstí, že ony pomyslné šrouby utáhl příliš a zbytečně. Ekonomický úspěch (na kterém není nic zázračného, protože se opírá o vysoké ceny ropy a plynu) by i ve svobodných volbách zabezpečil Putinovi a jeho straně naprosto drtivé vítězství. Likvidovat demokratickou diskusi a svobodu tisku nebylo vůbec třeba. V Rusku není od minulého víkendu demokracie jen řízená, není vůbec žádná.

Fašismus, jak ho neznáme

Touha po tvrdé ruce a postupný nástup fašismu jsou v historii většinou spojovány s reakcí na ekonomický úpadek, totální rozklad hospodářství a především hyperinflaci. Spisovatel Elias Canetti ve své knize esejí Masa a moc přesvědčivě rozebírá, že tím, jak čísla ztrácí hodnotu, ocitá se na skluzavce celá společnost - když si za milion koupíme housku, lze pak vyvraždit bez mrknutí oka šest milionů Židů. Obavy, že do Ruska se může vrátit nějaká forma autoritářské diktatury, měli politologové paradoxně v 90. letech: buď v období hyperinflace nebo v dobách, kdy se nevyplácely mzdy.
Jenže k návratu autoritářského režimu v Rusku paradoxně dochází v období dynamického ekonomického růstu, silné měny, posilující střední třídy a prosperity, která nemá v historii Ruska obdoby. Lze to vůbec s něčím porovnat? Nejbližší příklad hledejme nikoli v historii, ale v současnosti. Ruský vývoj v některých aspektech připomíná Chávezovu Venezuelu.
Naopak nepřipomíná budování silného a přísného státu v Singapuru, jak by si možná někdo naivně přál. V Singapuru dostanete rákoskou, když vyhodíte na chodník žvýkačku. Stejně přísná pravidla platí ale v Singapuru pro každého. Lee Kuan Yew přeci jen studoval v Anglii a tamější systém vychází z anglického práva. Oproti tomu v Putinově Rusku mají zjevně jiné právo pro celou populaci, a jiné právo pro elity (putinovskou kliku KGB a loajálních oligarchů).
Smiřme se zkrátka s tím, že ne všechno musí mít v historii paralely. Rusko exportovalo po 2. světové válce do střední Evropy komunismus. Proto se stále mnoho z nás domnívá, že ze silného Ruska nám snad hrozí nějaká recidiva komunistického exportu. Je to ale naopak. Bude-li Rusko nějakou ideologii vyvážet, pak svoje pojetí nacionálfašismu. V zemích, které Rusko chápe jako součást svého sanitárního kordonu, bude podporovat vlády silné ruky i extrémní hnutí panslavistických holohlavců. Toto je hrozba budoucnosti.
Západní i čeští investoři se stále ženou do Ruska horem pádem. Každý sám svého štěstí strůjcem. Rusko nikdy nemělo stejnou úctu k soukromému vlastnictví jako západní společnost. Kdo se znelíbí, o majetek zkrátka přijde. Investoři mají většinou strašlivě krátkou paměť. Zapomněli, že před deseti lety Rusko de facto vyhlásilo státní bankrot a - po pouhých pár letech - už zapomněli i na Chodorkovského.

Naděje tu je

Na všem zlém je i něco dobrého. Zdroj naděje je dvojí. Tím, že to Putin přehnal, tím, že dává najevo panickou hrůzu z kritiky a opozice, bude motivovat Západ ke sjednocení postojů vůči Rusku a k omezení energetické závislosti. Západní politici potřebují alespoň iluzi svobodných voleb. Pak jsou -bohužel - schopni překousnout vše. Teď ale o tuto iluzi přišli.
Druhá věc je, že ceny surovin nemusí růst (a pravděpodobně neporostou) věčně.
Kdyby podstatně klesly, ruský hospodářský zázrak se zhroutí. Rusové z toho budou vinit vládnoucí autoritářský režim. Poptávka po otevřenější, demokratičtější společnosti opět vzroste. Potíž je v tom, že to vše je jenom pravděpodobné. Evropa i Amerika se mezitím musí připravit na temnější scénáře.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.