Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN rozhovory

František Skála: Pocházím z éry sběračů

29. 10. 2004
Stylizované foto výtvarníka Františka Skály ve žlutém molitanovém obleku mohou dnes spatřit Pražané i na reklamních vitrinách v metru. Billboardy zvou na jeho výstavu v Galerii Rudolfinum. Ta trvá do konce prosince a jistě se zařadí mezi kulturní události roku.
 
44vik06 ()František Skála (1956) patří mezi několik nejvýznamnějších českých výtvarníků své generace, tedy nejen skupiny Tvrdohlavých. Svědčí o tom i to, že na vernisáž výstavy dorazilo před čtrnácti dny okolo tisíce lidí a ve všech místnostech prostorné a rozlehlé galerie nebylo dlouhé hodiny k hnutí.
Muž s knírkem a stylizovanou vizáží zloděje koní či sňatkového podvodníka je člověk, který dokáže překvapit i ty, kteří si ho nějak už zařadili. Kdo ho až dosud chápal jako miniaturistu, toho překvapí objekty téměř gigantické - jako je třeba obří gramofon. Pokud ho má někdo zafixovaného jako tvořivého "mechového dědečka", který pracuje především se samorosty a dřevem, bude překvapen použitím industriálních materiálů. A kdo ho zná jenom jako výtvarného humoristu či mystifikátora, toho překvapí i jiné polohy, jako třeba ta romantická. A kdo si pamatuje lehce funerální kouzlo jeho tvorby, toho překvapí na výstavě i čistě meditativní polohy. A kdo ví o Skálovi - tajemném romantickém sběrači a členu tajné skupiny BKS, toho zase překvapí na koncertech svých kapel MTO či Tros Sketos poměrně bujarou exhibicionistickou polohou.
V mnoha ohledech je František Skála jako člověk z jiného světa. Nemá a nechce mít mobil, auto ani televizi, dopisy píše rukou, chodí pěšky do Říma nebo kolem bývalé železné opony, píše a vymalovává si deníky. Miluje brakýřství, nacházení starých věcí na půdách starých domů, skládkách i v kontejnerech. Říká, že tvoří prakticky pořád, na spoustu věcí jen tak ukáže, jiným věnuje celé dny, aby měly dopracovanou, správně sešlou patinu, zkrátka aby "to bylo jako sloní kůže nebo sežehlá půda někde v Africe." František Skála miluje materiály, které mají "pár minut před smrtí či rozpadem", což nejlépe dokládají lebky vytvořené z houby pýchavky...

Odkud vlastně pocházíte?
Z Prahy. Ale nikdy jsem to nijak neprožíval.

Z periferie, z paneláku nebo z centra?
Mé nejranější vzpomínky jsou z Karlína, měl jsem to tam moc rád. Ale od roku 1964 žiji v rodinném domku ve Strašnicích pod krematoriem. Tady jsem vyrůstal, byl jsem takové dítě ulice. Strašnice nejsou úplná periferie, ale v té době v podstatě byly.

Ptal jsem se, protože mě zajímalo, jestli jste si třeba už v útlém věku vyřezával z borovicové kůry. Kdy vás začaly bavit věci, které vlastně děláte dodnes?
Moje minulé životy sahají do éry sběračů, já jsem náturou sběrač. To je jedna z činností, která mě v přírodě nejvíc baví, a tím pádem se dá říct, že pracuji v podstatě nepřetržitě, pořád něco sbírám. Ty úplně nejzazší vzpomínky z dětství mám na to, jak v parku systematicky něco hledám a sbírám, různé předměty, brouky a tak.

A byl jste k tomu nějak rodiči vedený, nebo to naopak vycházelo z nějaké opozice vůči nim?
Můj otec je malíř a celý život ilustroval knihy pro děti. Maminka zase byla choreografka, taneční pedagožka, vedla folklorní a potom i divadelní soubor. Ty předměty a materiály mě naučil milovat otec, protože on je milovník různých starožitností a historických slohů. I dnes se k tomu upíná, protože s tím současným způsobem života moc nesouhlasí. Nikdy jsme doma neměli televizi. Ne že bychom byli rodina, která by to udržovala jako nějaké tradice. Bylo to spíš přirozené. Rodiče mne vedli k výtvarnému umění, dneska to nějak přirozeně přechází i na naše děti. Nikdy jsem je do ničeho nenutil, ale oni vidí, že život je bez televize docela zábavný, takže si ho dělají také zábavný.

Byl jste vůbec někdy - kromě pubertálního vzdoru - v nějaké zásadní opozici vůči rodičům?
Ani moc ne. A stejné je to u našich dětí, až se tomu někdy divím, Jistě, hádal jsem se s otcem, hádám se občas dodneška, ale to jsou spíš diskuse. K názorovému vzdoru ale nikdy nedošlo.

Čím jste se živil v 80. letech, když jste dostudoval? Dalo se tehdy vůbec uměním uživit?
44vik08a ()Měl jsem kliku, že jsem se nestal umělcem už ve škole. Že jsem nestudoval malířství, ale vždycky jsem dělal nějaké řemeslo - řezbářství na střední škole, animovaný film na vysoké... Po škole jsem se začal živit jako ilustrátor, měl jsem štěstí a dostal jsem docela dobré zakázky, jako byla třeba kniha Zapomenutá řemesla. A na základě toho jsem pak dostal zase nějaké pěkné knihy v Albatrosu. Tehdy se tím ještě dalo živit. Až při práci na těchto ilustracích, která mi zabírala skoro všechen čas, jsem začal jako nedělní umělec tvořit pro sebe. Bylo to takové nenásilné.
I při zakládání Tvrdohlavých přišel takový moment - ostatní se ptali, co budu dělat, a já jim říkám: Co když třeba za celý rok neudělám nic než ilustrace, abych měl svobodu? Tak dáš na výstavu ilustrace, řekli, a tak jsem do skupiny vstoupil.

Můžeme rovnou navázat. Máte dnes pocit, že Tvrdohlavé vůbec něco sjednocuje?
Mám pocit, že jednotící prvek Tvrdohlavých byl celkový, generační. Ke zlomu došlo, když jsme si řekli, že se už nebudeme někde krčit, že normálně ukážeme, co děláme. A pamatuji si ten silný pocit, že se opravdu něco děje a že jsem součástí nějakého proudu. Strašně mě to vzrušovalo, což už se teď neděje. Teď už si jedu po své linii, ale v té době to bylo strašně silné.

Ale z hlediska výtvarného vyjádření moc nechápu, co máte třeba vy a Stanislav Diviš nebo Jiří David společného.
Ono se to vždycky projevovalo na společných výstavách. Na výstavách Tvrdohlavých jsme viděli, jak spolu ty věci korespondují, když jsme je instalovali. Určitě šlo o schopnost sebeironie. Předchozí generace se braly příliš vážně. My jsme zásadně odmítali dělat nějaké esenciální deprese jako třeba Sozanský. A vystoupili jsme s věcmi, které do té doby vůbec nebyly zvykem. Na vernisáže jsme se oblékali do různých kváder a pestrých kravat a vystupovali jsme s programy, v tom jsme si libovali... Jedna z nejkrásnějších vzpomínek na to období se váže ke schůzkám, na nichž se to celé připravovalo a řešilo. To společné nadšení, jak někde něco uděláme a ostatní se z toho zblázní, bylo skvělé.

Podle vaší nynější výstavy v Rudolfinu to vypadá, že stále víc dáváte přednost přírodním materiálům. Přitom říkáte, že se vám image nějakého mechového dědečka příčí...
44vik08b ()To se mi tedy příčí. Protože vždycky to vychází z nějaké příležitosti, jak se můj život utváří. Mám dům na venkově, v lesích, a od té doby, co ho mám, se to projevuje i v mé tvorbě. Počátkem osmdesátých let jsem začal milovat pokleslé samorostové kultury, které byly v té době považovány z uměleckého hlediska za nepřípustné. Najednou mě začalo strašně vzrušovat zabývat se úplně okrajovými věcmi a nacházet v nich skryté kvality. A taky jsem začal prožívat jakýsi návrat do dětství, k těm nejzazším, skoro prenatálním hrám, lesní mechové zahrádky a tak. Byl jsem hodně ovlivněný Ivanem Wernischem a jeho básněmi... Dodneška se neubráním, abych občas někde něco nesebral, ale už to není tolik to "samorostářství".
Bráním se té pověsti, té image, protože mám strašně rád i ty nejnovější materiály, i když většinou v nějaké surové, přírodní podobě. Věcí z leštěných kovů a skla se u mě asi nikdo nedočká. Když mě zajímá železo, tak spíš rezaté, a když mě zajímá sklo, tak nalezené.

Myslíte, že vaše výstava opravdu vychází ze specifiky Rudolfina, jak se leckde píše? Komunikují vaše věci s tím prostorem?
Nějakým způsobem asi ano. Od začátku jsem musel myslet na to, že výstava bude v téhle historické budově, která tomu všemu dodá určitou významnost a důstojnost. Jinak ale ty věci nejsou dělané speciálně pro tenhle prostor. Mám rád čisté prostory, když mají nějaký industriální prvek. Třeba když ze zdi leze nějaká trubka nebo tam trčí drát, případně je tam podivný koutek. To vždycky využívám, zapojím to do hry. V Rudolfinu takových věcí moc není.

Nemáte auto, televizi, mobil. Proč?
Z praktických důvodů. Mám pocit, že mám tak víc času, ač je to paradoxní. Všechny ty vymoženosti a šetřiče času jsou mnohdy spíše jeho likvidátory. Televizi jsme nikdy neměli a strašně mi to vyhovovalo. Nechápu, jak můžou mít lidi čas se na ni dívat, protože já vůbec nestíhám to, co chci dělat.

A nevadilo vám třeba ve škole, že nevíte, o čem si spolužáci povídají?
Měl jsem takovou zvláštní schopnost, že jsem z úryvků třeba odchytil, o které knížce se mluví, a přitom jsem ji nikdy nečetl. Totéž s televizí. Odchytil jsem zhruba, o co tam včera šlo, a byl jsem schopen se v těch hrách stát třeba hlavním hrdinou včerejšího programu... Opravdu jsem tímhle deficitem nikdy netrpěl a myslím, že to podobně zvládly i naše děti.

Je zjevné, že je pro vás v životě i v tvorbě podstatný určitý vnitřní klid. Přitom jste člověk neuvěřitelně aktivní. Jak se bráníte hektickému "nestíhání" a věčné nervozitě?
Samozřejmě tomu také propadám. Příprava na výstavu byla obzvlášť náročná, protože jsem musel všechno produkčně zajistit. To je spousta telefonování a je fakt, že bez mobilu je to šílené. Protože mobil nemám, připadá mi, že lidé ztratili schopnost dodržovat pravidla a slovo, neplatí nic, co se dohodne, pořád se to mění - což je taky trochu dáno i způsobem života. Dříve když si třeba indián domluvil s někým schůzku za tři neděle, až bude úplněk, tak na ni přes hory doly přišel, a kdyby tam ten člověk nebyl, už s ním nikdy nepromluví.
Mám pocit, že když si s někým domluvím schůzku za 14 dní, tak to lidi vůbec neberou závazně, že to platí, už na to nejsou zvyklí. Říkají "ještě si brnkneme" a jsou zvyklí, že se to desetkrát změní. Jenže já si program snažím dělat tak, abych na všechno měl čas, abych to zvládl. Samozřejmě, když jsem v Praze, také různě lítám, ale jakmile mám během dne vyřídit víc než tři čtyři věci, už je to moc.

Nacházíte svůj vnitřní klid přirozeně, nebo je to zápas?
Samozřejmě ideální představa je být v klidu uprostřed bouře. Jenže za současného chodu rodiny, kdy jsme čtyři v malém bytě a jeden přes druhého řeší své problémy, to je někdy úplně strašné. Naštěstí mám možnost odejít do ateliéru, tam se zamknu, jsem tam půl hodiny a jenom třeba sedím, koukám a odpočinu si...

Nedávno jste si posteskl, že už si lidé pomalu ani nepíší rukou dopisy. A v Rudolfinu vystavujete své rukou psané a malované deníky...
Já to třeba také flákám, ale když je čas sednout si a opravdu někomu napsat dopis a ještě ho vyšperkovat nějakými obrázky a vtipnými výstřižky, tak to je to nejvzácnější, co vlastně člověk může potom dostat. Jednou jsem napsal galeristovi Karlovi Babíčkovi, že má dodržet, co slíbil, a on byl úplně dojatý, že mu někdo napsal dopis rukou, protože už na to není zvyklý.
A pokud jde o mé deníky, ty jsem začal dělat na popud Michala Cihláře, když jsem s ním byl jednou v Seville. Pořád si tam něco smolil a já se na něj díval... Od té doby vidím, jak mi někdy lidé závidí, že pořád něco vytvářím, zatímco oni kecají. Pro mne je úžasná jistota, že i když čekám na refýži nebo v metru, vyplňuji čas nějakou smysluplnou činností.

Vraťme se ještě ke sbírání věcí. Podle vás jsou zlaté časy brakýřství pryč. Je to proto, že půdy už jsou vybrané, nebo proto, že už nemáte čas a místo shromažďovat další věci?
Je to oboje. Ale v první řadě je to tím, že půdy už jsou vybrané a hlavně po revoluci se to stalo profesí. Zloději vykrádají všechno a dávají do bazarů. Několikrát mi i vykradli barák na venkově a odvezli úplně všechno, dokonce nějaká červotočová prkýnka, která pro ně neměla žádnou hodnotu. A pak je druhá věc - samozřejmě nemám neomezené sklady a když toho máte moc, věci se zavalují a prostě nemohou být všechny ve hře. A protože už toho je tolik, uložíte to do krabice, tu dáte do skříně a pak zapomenete, co tam je...

Prý jste se odmítl zúčastnit sympozia umělců v Mikulově, protože ho sponzoruje Vladimír Železný.
Já tu jeho televizi považuji za největší zločin, kterého se někdo může dopustit na naší populaci. Proto mně přišlo jako strašné pokrytectví, že si takovýto člověk, který kvůli penězům likviduje vkus národa, potom hraje na milovníka umění. Jediná svoboda, kterou mám, je, že ho můžu odmítnout.

Hudebně jste nejvíc spojován se skupinou MTO Universal, což je muzika, ale zároveň i zábava, recese... Jak důležitá je pro vás hudba?
44vik10a ()V dětství jsem chodil na piano, nikdy jsem se nenaučil noty, ale mám takový přirozený hudební cit a hraju tak trochu na všechny nástroje, i když jsem techniku nikdy dokonale nezvládl. Takže jsem vyhledával spíš ty alternativní nástroje, hrál jsem na perkuse a podobně. Vždycky mi vyhovovaly takové kapely, kde se nemuselo moc zkoušet, protože jsme si hraním spíš chtěli odpočinout od výtvarné práce.

MTO hraje taky schválně hodně kýčovitou hudbu 70. a 80. let. Když jste začínali, asi jste netušili, že to lidi začnou zase v klidu vážně konzumovat. Neznechutilo se vám to?
Mnohdy to už vůbec nemůžeme snést a snažím se třeba, abychom nacvičili aspoň nějaké nové kusy, ale je čím dál tím obtížnější lidi vůbec sehnat dohromady. Každý je uspěchaný a pořád někam pádí a pak na zkoušce MTO minimálně tři lidi vždycky telefonují z mobilu...
V hudbě, co hrajeme (třeba Zagorovou), je vždycky nějaká skrytá kvalita, která když se úplně přetaví, stane se skladba něčím úplně jiným. No ale třeba Michala Davida už jsme hrát přestali.

Před dvěma lety jste vytvořili znělku pro karlovarský filmový festival. Jak jste snášel jeho prostředí?
44vik10b ()Občas se pokouším položit do něčeho, co vlastně bytostně nemám rád, a nějak to přijmout, abych překročil svůj stín, abych to dokázal. Teď jsme třeba byli s Evou na vyloženě mastňácké dovolené v Tunisu. V hotelu u moře, poprvé v životě, a bylo to skvělé. Řekl jsem si, že budu ležet u bazénu, kde hraje hudba, pít drinky a číst si knihu, což jsem taky vydržel. Je to jako další barva života, protože nemám rád, když někdo zatracuje něco, co sám třeba nikdy nezkusil a podobně.
Skupina Tros Sketos, s níž jsme karlovarskou znělku dělali, vznikla někdy v roce 1986 u mě v ateliéru na večírku, když jsme si dělali legraci z Jany Koubkové... A pak najednou zjistíte, že byste se tím mohl živit, být v televizi, dělat kabaret a všude s tím objíždět, a řeknete si: kam jsme se to dostali?

Myslíte, že v Rudolfinu je to vaše životní výstava?
Nevím, zatím to tak vypadá, ale to se uvidí, jak půjde život. Na vernisáži jsem byl docela překvapený, co tam bylo lidí. Jsem samozřejmě hrozně zvědavý, co na to ti lidé budou říkat, ale vlastně jsem se přistihl, že vůbec nic neočekávám, a protože to není retrospektiva, nechápu to jako životní výstavu.
A rozhodně netoužím stát se nějakou mezinárodní hvězdou, ty ambice opravdu nemám. Spíš mi jde o to, abych si dokázal udržet správný tok života, který by mě bavil, takže i počet výstav se snažím korigovat, aby toho nebylo moc a abych se z toho nezbláznil.
Snímky / HN - Jan Šilpoch, Galerie Rudolfinum: Z výstavy Františka Skály v Rudolfinu. Mezi exponáty jsou i jeho deníky z let 1996-2004 (vpravo dole); Při koncertu MTO v Rudolfinu; Tros Sketos (Jaroslav Róna, Aleš Najbrt a František Skála)
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.