Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN rozhovory

J. H. Krchovský: K básníkovi práce nepatří

1. 10. 2004  

Když začal koncem sedmdesátých let psát básně, nenapadlo ho, že je bude jednou veřejně prezentovat na tzv. autorských čteních. Mezi žijícími českými básníky patří rozhodně mezi nejpopulárnější.

40vik08 ()Dnes dokáže zaplnit rockový klub a přijde si ho poslechnout třeba dvě stě lidí. A to se dlouhá léta někteří jeho fanoušci domnívali, že neexistuje nebo že jeho dekadentní pseudonym kryje nějaký autorský kolektiv. Rozhovory poskytuje zřídka. Buď je autorizuje (to může trvat půl roku), nebo je nechce ani vidět, což byl naštěstí náš případ.

Vaše poezie je už léta letoucí přísně rytmická. S tím jste i začínal, takže se mění jen obsah. Nechystáte aspoň nějakou formální změnu?
Nic jiného než poezii nepíšu a nic takového nechystám, protože to je to, co je pro mne specifické. Podobně jako já už píše celkem dost lidí, je mi to i předhazováno. Mám dost epigonů, ale na druhou stranu vím, že jako já do určité doby nepsal nikdo.
Nevím, proč bych tu cestu měl opouštět, a neuvažuju o tom už z toho důvodu, že ji ani opustit nemůžu. Každý mluví tak, jak mu zobák narost. Moje poetika, dikce, jazyk jsou projev mého zobáku. Nemůžu psát jinak a kdybych na tom něco změnil, tak už to nebudu já a už to nebude ta poezie.
A podle mne se nemění ani obsah. Nepovažuji to ale za nějakou chybu nebo handicap, protože většina autorů je monotematických. Já jsem hypermonotematický a jiný nebudu. Ovšem tzv. úhel pohledu se mění každým rokem. Je něco jiného, když o nějakém tématu píše dvacetiletý kluk a pak třeba čtyřicetiletý chlápek.

A neláká vás zkusit delší útvary?
Moje básničky z poslední doby jsou naopak kratší a pregnantnější. Vracím se zase ke krátkému čtyřverší, se kterými jsem začínal. Jsem čím dál úspornější a každé další slovo mi přijde ne zbytečné, ale doslova nadbytečné a rušivé.

Ani jste neuvažoval o próze? Třeba Jáchym Topol se už od poezie odvrátil a dneska jeho čtenáři pomalu ani nevědí, že někdy básník byl...
Jáchym Topol mně říkal před rokem či dvěma, že básničky píše, ale nepublikuje. Asi je to ta jeho expanzivita, asi nemůže nepsat, takže je možné, že ještě vedle prózy, která mu nestačí, potřebuje jinou formu, úspornější. Mně se jeho básně líbily mnohem víc než jeho próza, takže ho propaguju jako básníka: nečtěte jeho romány, čtěte jeho poezii. Podle mne se dostal k próze, protože mu básničky už přetékaly.

Ale proč byste nemohl kombinovat obojí? U některých vašich veršů cítím, že by z nich šla udělat povídka...
To úplně vylučuji. Bytostně tíhnu k úsečnosti, strohosti, a to i v normálním verbálním projevu. Nikdy se nerozpovídám, maximálně krátce glosuji. Pracovat s nějakou stavbou či kalkulem na velké ploše, na to nejsem vybaven. Navíc píši většinou impulzivně - prostě něco mi straší v hlavě a já se toho chci honem zbavit, dát tomu formu a hned to zakulatit, zaoblit.

Spoustu svých básní jste kdysi hrál s kytarou a měl jste k nim vymyšlené melodie. Připadá mi, jako by v prvopočátku byl nějaký rytmus, opakování něčeho, a pak spoustu těch řekněme existenciálních myšlenek nebo vypointovaných příběhů nasadíte na ten rytmus. Nebo jste byl vždycky poeta a sám si pak zhudebňoval svoje básně?
Bez výjimky to druhé, nikdy jsem si nenapsal text, který bych potom vydával za báseň. Pro hudbu jsem měl samozřejmě určité sklony, miluju ji dodneška a nemůžu bez ní být. Poté, co jsem rezignoval na to, že bych mohl být muzikantem, tak mi to přece jen chybělo. Myslím, že potřeba melodičnosti a rytmu ve mně bytostně je.

Vaše básně zhudebňovali Mejla Hlavsa, Hudba Praha, Sluníčko...
40vik06 ()Jen ve velké finanční nouzi jsem psal opravdu texty na hudbu, to bylo pro Sluníčko. Byl to šílený teror, ty jejich kantilény, které výhradně používali. K tomu se nehodlám vracet. Dělal jsem to před deseti lety, když byly děti malé a byl jsem na tom opravdu bledě. Věci od Mejly Hlavsy dopadly dobře. Bral v potaz to, že mu to bylo tematicky nebo ideou nebo polohou náhodou blízké, ale rozhodně vím, že on měl už několik prefabrikovaných melodií a snažil se najít něco, co by na to pasovalo. Tu se mu to podařilo víc, tu míň.

V posledních letech poměrně často jezdíte na různá čtení po klubech, knihkupectvích, festivalech. Nacházíte v tom nějaké uspokojení, těšíte se na to, nebo to berete jako nutný doprovod, abyste jako básník měl z čeho žít?
Jak se můžu těšit na něco, když nevím, jak to dopadne? I když vzhledem k tomu, že ty akce jsou si modelově skoro až dojemně podobné, tak se už kolikrát mohu těšit.

Můžete ten model přiblížit?
Radši ne, nebo mne už nikam nepozvou. Pro mě jsou čtení primárně zdroj sice maličkého, ale pro mne podstatného přivýdělku. Kolikrát mne to čtení baví moc, záleží na náladě, atmosféře. Kolikrát to protrpím a snažím se na sobě nedat znát, jak mne to skoro mučí.

Kolik lidí na vás přijde třeba v Olomouci nebo v Pardubicích?
To se neliší ani tak místo od místa. Třeba v Opavě přijde sto lidí, a pak tam jsem v nějaký den, který asi není šťastný nebo to organizátor neodhadne, a přijde jich méně. V Ostravě zase třeba přijde klidně dvě stě lidí...

Napadlo vás, když jste začal psát básně, že jednou budete dělat autorská čtení?
To tedy nenapadlo, stejně jako mě nenapadlo, že by ty knížky mohly někdy oficiálně vycházet. Když o mně někteří zhrzení kolegové rozhlašují, že moje básně jsou podbízivé, nevím, co mají na mysli. Jeden brněnský básník o mně napsal do Tvaru, že moje báseň z počátku 80. let, kde se praví, že "chčiju klidně dolů z oken" atd., je podbízivá. V době, kdy jsem tuto tzv. podbízivou báseň psal, na gymnáziu v Brně v Králově Poli ve vestibulu visela báseň Dík sovětské armádě od téhož básníka...

Co je podle vás podbízivost?
Třeba báseň Jaro by měla být založena na účinku a aby byl účinek účinkem, musí mít nějaký efekt, tzn. musí ve vás něco vyvolat. A podbízivost může být negativní i pozitivní. Ale přece určitě prvořadým motivem je, že autor se potřebuje něčeho zbavit, verbalizovat si své hrůzy, potřebuje jim dát nějaký tvar, aby ho to téma nepřeválcovalo... Dá tématu nějakou artikulovanou podobu, aby nezešílel, neuchlastal se, cokoli. Ale když už to píše při smyslech, pak přece není účelem toho aktu psaní, aby báseň někoho nudila. Holt asi některým kolegům vadí, že jejich hlas slyšet není.

Připadá mi, jako by ve vašich básních bylo nějaké bezčasí. Nepoznám, jestli jsou staré rok nebo sto...
V některých mých hodně starých básních je řada politických narážek, ale dost skrytých nebo symbolických. Ale protože mi vždycky byla protivná satira a komunální humor, nikdy jsem do toho nechtěl zabřednout. Vždycky jsem byl a budu nadčasovým autorem. Báseň, která v sobě nemá atributy doby, kdy vznikla, se vyhne tomu, že by dříve zestárla a nebo - nedej bože - že by působila směšně. Aktuální básně působí za pár let komicky.

Nemáte pocit, že byste se měl jako známý literát, tedy veřejná osoba, občas přece jen k něčemu vyjádřit?
Nikdy jsem nechtěl být veřejnou osobou. A dokonce mi do určité doby - než se začala dělat čtení - vyhovovalo, že pro mnoho lidí nebylo jisté, jestli existuji nebo jestli nejsem kolektiv autorů.
Je spousta věcí, které mi vadí, ale moje básně prostě vylučují takováto témata. I když do určité míry v těch básních můj postoj je, jak za socialismu, tak i dneska - a to je postoj totální ignorance, což mi také připadá jako názor. Je spousta lidí, které baví se tomu věnovat, tak proč bych jim lezl do zelí.

Vraťme se ještě k určitému bezčasí vaší poezie: kdybych vás neznal a někdo mi ukazoval vaše básně, zařadil bych si je nejspíš do období dekadence nebo prvních automobilů. Vetešnické rekvizity už byly tenkrát: punčochy, zrcadla...
Nikdy jsem nevyhledával nové věci. Mě rozvoj techniky děsí a co jsem začal rozum brát, vždycky jsem se obklopoval starými věcmi. Většina současných výrobků mě na pohled prostě ruší. Nemám rád přístroje, i když mi slouží, mám rád jejich funkci, ale nemám je rád na pohled.

Přestěhoval jste se z Prahy do Brna. Osobně právě v Brně cítím ono bezčasí víc než v Praze. Nebo jste měl důvody pouze pragmatické, že jste v Brně zdědil domek?
Jezdil jsem do Brna víc a víc a trávil jsem tam úseky delší a delší, až se staly kontinuálními. Jinak, kdyby někdo ten můj domeček s přilehlou zahrádkou a terasou nabral na nějaký bagr a přemístil někam jinam, tak bych to možná ani nepostřehl, včetně životního stylu. A ten domeček by se na tu lopatu takřka vešel...
Brno mám rád od dětství, i když čím jsem tam déle, tím silnější mám pocit, že je to místo k zešílení. Každý s postupujícím věkem hledá svůj ztracený ráj, a když ho nehledá, tak tíhne k místu, kde prožil nejhezčí úsek dětství. Kdyby moji prarodiče nebydleli v Brně, ale třeba v Opavě, tak třeba stejně rád budu tam.

Jak byste reagoval na nabídku přednášet třeba o procesu tvorby?
To jsem podstoupil jenom v rámci seminářů tvůrčího psaní v Brně na Masarykově univerzitě a nakonec jsem se jim z toho vyzul. Přednášky dělat nechci, když už je to nutné, tak možná otázky, diskuse, beseda.

Ale spousta básníků takto funguje, je to asi přijatelnější než se živit vymýšlením hesel v reklamní agentuře.
Ať chci nebo nechci, jsem ignorantem a nevím, co bych komu kázal. Nemám žádnou teorii ani ucelený pohled na svět. Když něco řeknu, druhý den už bych to řekl jinak.

Psaní básní je přece spíš obnažování paradoxů, ne vytváření systémů...
Všechno, k čemu jsem v poslední době dospěl, nechávám v pocitové neverbální podobě, protože většinu věcí nemusím mít ve vyslovené podobě. A když mě opravdu něco sužuje, tak si to do té básničky stáhnu a dám tomu nějakou formu. Necítím se povolaný k tomu, abych někomu o něčem kázal. Řeším si svůj osobní život. To je všechno.

Kdo ze současných nebo ne zas tak dávno zemřelých básníků vás inspiruje? Co třeba Diviš a Holan?
Diviš tedy určitě ne, ten mě nebere, ale Holan ano, spousta věcí se mi hodně líbí do dneška. Ze současných, kteří mi jsou blízcí, bych asi zmínil Pavla Zajíčka. Z doby před sto lety mám rád Hlaváčka. Jinak - to jsem říkal víckrát - básničky se mi od dětství líbily, a právě proto, že se mi nikdo nelíbil úplně celý, tak jsem si básničky, které mi budou vyhovovat, psal sám.

Píšete rukou, nebo na stroji? Holan prý říkal, že psát básně na stroji je jako topit v katedrále koksem...
Buďto si to napřed spřádám v hlavě a pak si to píšu, nebo rovnou píšu z hlavy tužkou či perem. Když jsem na procházce, tak s sebou žádné pomůcky nemám, takže to nosím v hlavě a pak doma zapíšu, když to za zapsání stojí. Nebo většinou sedím a najednou - ani nevím jak - se mi ocitne blok v ruce. Na stroji to přepíšu, když je toho víc a potřebuji to třeba pro nějakou publikaci.

Myslíte, že by měl stát nějakým způsobem víc podporovat literáty jako jste vy?
Obecně to neschvaluji, ale subjektivně bych se nezlobil...
Jistě, hodí se mi každá koruna, ale nedovedu si představit, proč a za co by měli být literáti nebo básníci subvencováni. V žádném případě se neuživím tím, co dostanu za knížky, za čtení. Ale naučil jsem se být velice skromný v potřebách.

Jako že nechodíte do luxusních restaurací?
Nechodím do žádných, protože kolikrát ani nemám na cigarety, poslední dobou nemám prakticky na nic. Moje hrdost mi nedovolí přijímat nějaké věci, nějaké dary nebo cokoliv; na druhou stranu je to uzavřený kruh, protože kdybych třeba měl někde pracovat, opravdu bych vůbec nebyl schopný napsat ani řádku. Ale to je má soukromá věc.

Říká se, že nikdy v životě jste nechodil do zaměstnání.
Já když něco dělám, tak to dělám pořádně...

A souvisí to s vaší osobností, nebo s údělem básníka - že poezie je aristokratka umění a k básníkovi nepatří, aby chodil do nějakého zaměstnání?
To tedy nepatří. Nemůžu prostě soustavně pracovat a vedle toho psát básničky. Ale s tím, že jsem básník, to nesouvisí. Spíš naopak, myslím, že jsem nějaký, a vedle toho jsem i básník. A jsem taky trošku asociál. Nejdřív jsem nepracoval, a pak teprve se stal básníkem...

Jak vlastně vypadá váš průměrný den? Podle vašich básní si spousta čtenářů musí myslet, že od rána do večera vysedáváte v zahradní restauraci a pak se někde ve tmě procházíte...
Ne. Starám se o dům, mám tam spoustu kytek, maličkou zahrádku a kočky. Většinu dne trávím tím, že přemýšlím, jak s tím dnem naložím, a když zjistím, že se blíží večer, tak si stihnu koupit pár lahváčů v konzumu než mi zavřou, a pak už to jde...

Chodíte aspoň do společnosti?
Čím dál méně, už si to spíš ordinuji jako nějakou povinnou resocializaci nebo socializaci, abych úplně nezvlčil. Abych nezapomněl artikulovat a vůbec.


J. H. Krchovský (*22. 4. 1960)        

Jeden z nejvýraznějších básníků vzešlých z pražského undergroundu. Dnes žije převážně v Brně. Autor dvanácti básnických sbírek, jeho poezie byla přeložena do řady jazyků. V roce 1992 obdržel Cenu Revolver Revue za výbor Noci, po nichž nepřichází ráno.

Zježené chlupy; neklid, v celém těle chvění
pes každou chvíli vyděšeně vyštěkne
- zítra má být úplněk... Ach tím to není
úplněk bude, - možná... Ale zítřek ne
(Praha, září 2002)

Chtít spasit svět, když ani sám už nemám sil
a z nudy měním s ďáblem věčnost za dny...
jestliže malý je, kdo zná jen malý cíl
pak potěš pánbůh mne, jenž nemám žádný
(Brno, leden 2003)

Šeříky, jasmín, hloh - Och, je tu zase jaro!
akáty, bez... A holky bez! Pak vůně lip...
kde budu letos, - Na Františku v Praze (ARO)?
U svaté Anny v Brně (JIP) mi bude líp
(Praha, červen 2002)

Zježené chlupy; neklid, v celém těle chvění
pes každou chvíli vyděšeně vyštěkne
- zítra má být úplněk... Ach tím to není
úplněk bude, - možná... Ale zítřek ne
(Praha, září 2002)

Chtít spasit svět, když ani sám už nemám sil
a z nudy měním s ďáblem věčnost za dny...
jestliže malý je, kdo zná jen malý cíl
pak potěš pánbůh mne, jenž nemám žádný
(Brno, leden 2003)
- Básně J. H. Krchovského ze sbírky Poslední list, již loni vydalo nakladatelství Petrov
Snímky: HN - Jan Šilpoch

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.