Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN rozhovory

Paul Wilson: O zpívání s Plastiky, zmlklém národu a Havlově zemitosti

31. 3. 2006

Existuje spousta důvodů, proč mluvit právě s Kanaďanem Paulem Wilsonem, překladatelem, novinářem a hudebníkem. Umí skvěle česky, žil tu deset let a je dvorním překladatelem Václava Havla do angličtiny.

Existuje spousta důvodů, proč mluvit právě s Kanaďanem Paulem Wilsonem, překladatelem, novinářem a hudebníkem. Umí skvěle česky, žil tu deset let a čas od času se vrací. Je dvorním překladatelem Václava Havla do angličtiny a protože je angličtina lingua franca, představuje Wilson vlastně Havlův globální hlas.

13vik06 ()Paul Wilson pobýval v Československu v 60. a 70. letech minulého století, v období Charty 77 byl vyhoštěn. Začátkem 70. let byl Wilson zpěvákem skupiny The Plastic People of the Universe. Česko nyní navštívil mimo jiné v souvislosti se sérií akcí, které připomínají třicet let od uvěznění Plastiků a dalších osobností undergroundu.

Jak se vlastně stalo, že jste se objevil v 60. letech v Československu?
Setkal jsem se v Londýně s několika Čechy, kteří se domnívali, že mé politické názory jsou zcela scestné, a řekli mi, že jedině osobní návštěva v komunistické zemi mne z toho vyléčí. Jenže jsem si říkal: návštěva přece nestačí, musím tam nějaký čas žít. A oni na to: podíváme se, jestli bychom pro tebe mohli sehnat nějakou práci. Pak mi poslali adresy několika jazykových škol a univerzit. Na ty adresy jsem napsal a z Brna mi odpověděli. Přijel jsem do Československa v roce 1967, ještě než začalo pražské jaro.

Takže jste zažil tzv. oteplování na vlastní kůži. Kde jste se ale pak setkal s undergroundovými hudebníky?
K tomu došlo mnohem později. První rok mě zaměstnávali studenti. Vyučoval jsem angličtinu, čtyři dny v týdnu v Brně a jeden v Praze, a učil jsem se česky. Víkendy jsem trávil s přáteli v Praze a pilně jsem se soustředil na to, abych se česky rozmluvil. A taky jsem co nejpodrobněji sledoval vývoj pražského jara. Samozřejmě že se to ještě nejmenovalo pražské jaro, ale z atmosféry bylo zřejmé, že se něco děje, a já jsem se snažil pochopit co. Byl jsem potěšen, když Dubčeka v lednu 1968 zvolili do čela strany a události se daly do pohybu. Mimochodem, zajímavé bylo, že lidé v Brně byli tehdy mnohem skeptičtější než v Praze.
Moje čeština se zlepšovala každým týdnem a dokonce jsem se snažil číst každý den české noviny a poslouchat rádio. Během toho prvního roku mi přátel moc nepřibývalo, kromě jednoho důležitého člověka. V Brně jsem potkal výtvarníka Jana Steklíka, jednoho z těch magických lidí, kteří vás představují jiným lidem. A Steklík mne na podzim roku 1969 představil Ivanu Jirousovi, přičemž - a to bylo pro Steklíka velice typické - řekl: tohle je můj přítel Ivan Jirous, je to sice výtvarný kritik, ale jinak dobrý člověk. Jirous tehdy byl umělecký vedoucí Plastic People of the Universe. Během roku jsem se seznámil s kapelou, s lidmi okolo kapely, a Jirous mne nakonec pozval, abych se ke kapele připojil.

To je vlastně trochu ironie. S Plastiky jste zpíval písně od Velvet Underground, což byla ale nová kapela a Plastici ji vlastně znali dříve než vy, ačkoli jste přišel do Československa ze Severní Ameriky.
To je pravda. S hudbou Plastiků a s The Fugs mne seznámil Mejla Hlavsa. O The Fugs jsem už slyšel, protože byli v roce 1967 známí svými protesty před Pentagonem. Jirous měl nahrávky Velvetů, ale také The Fugs a Captaina Beefhearta. Takže ještě než jsem byl osloven, abych s kapelou zpíval, úplně jsem se do téhle muziky zamiloval. A protože kapela měla v plánu hrát právě tuhle muziku, bylo to takové přirozené. Nejprve jsem se cítil trochu divně, že mám zpívat anglicky před českým publikem, ale nakonec to bylo docela normální. Takhle většinou vznikají opravdové kapely. Nejprve imitují a teprve potom si najdou svůj vlastní styl. A to se přesně stalo s Plastiky.

Učil jste se česky pilně, je ale možné naučit se česky bez české přítelkyně?
Pochopitelně jsem měl českou přítelkyni. Nakonec se z Heleny stala moje manželka. Je pravda, že to pomohlo, ale nebylo to jen tohle. Dohodl jsem se totiž se svými studenty, že ve třídě budeme mluvit pouze anglicky a potom půjdeme na pivo a oni mne budou učit česky a já je budu učit "opravdovou" angličtinu, tedy všechny možné výrazy, které nikdy nenajdete v učebnicích...

13vik08 ()A jak jste se tu živil v době normalizace v 70. letech?
Učil jsem angličtinu v Praze a v Brně do roku 1973. A pak jsem si našel jinou práci. Byla to organizace, která prodávala intenzivní kursy angličtiny pro lidi, kteří pracovali v zahraničním obchodě. Pomalu jsem se ale vyvazoval z učení na plný úvazek. Hlavním důvodem bylo, že lidé přestali mluvit. Nemůžete učit anglickou konverzaci, pokud lidé nejsou ochotni svobodně se vyjadřovat. S pokračující normalizací lidé ztráceli ochotu volně mluvit. Dokonce i v angličtině. A taky jsem se už naučil česky natolik dobře, abych se mohl živit překládáním.V roce 1972 jsem se oženil s Helenou a nemusel jsem nadále obhajovat svůj zdejší pobyt pracovním razítkem.

Cítil jste nějaký tlak? Byl jste kvůli svým dlouhovlasým přátelům vyslýchán?
To je vlastně strašně zvláštní věc - nikdy jsem vyslýchán nebyl, i když jsem zpíval s Plastiky a věděl jsem, že tajná policie aktivity skupiny pozorně sleduje. Tedy až do roku 1977, kdy se objevila Charta a režim vyhlásil otevřenou válku undergroundu a disidentům.
Měl jsem možnost se letos podívat na svůj spis a myslím, že už tomu trochu rozumím. Sledovali mne, ale nechtěli na mne zaútočit do té doby, než začnu představovat otevřené nebezpečí, tedy pašování informací ze země ven, a pracovat v zahraničí na kampani proti uvěznění Plastiků. Nevyslýchali mne do doby, než někdo někde rozhodl: musíme se podívat na tohohle chlápka vážně a zjistit, jestli ho tu necháme, nebo ho okamžitě pošleme pryč.
Zatkli mne pak jednou brzy ráno a drželi asi šest nebo sedm hodin. Bylo rozhodnuto, že se musím během čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. Ze spisu nepřímo vyplývá, že jeden estébák z pasového oddělení intervenoval v můj prospěch s poukazem na to, že v Československu deset let žiju a nemohu být vyhnán přes noc. Takže jsem mohl ještě několik měsíců zůstat. A mezitím jsme stačili s Plastiky uspořádat koncert na rozloučenou. To jsem byl zatčen podruhé a místo vyslýchání mi začali vyhrožovat: pokud budete pomáhat Plastikům v zahraničí, už nikdy neuvidíte svoji manželku a podobně.

Jak jste prožíval normalizaci? Utahování šroubů, represi, věznění. Procesu s Plastiky přece předcházela spousta jiných věcí.
Samozřejmě jsem věděl, co se kolem mne děje. Represe pokračovaly postupně, tak trochu jako ten boží mlýn. Během dvou tří let jste viděl, jak z lidí vyprchává entuziasmus a energie osmašedesátého roku. Postupně celý národ zmlkl a kromě undergroundu se už nic nezávislého nedělo. Opravdová represe začala ale až ve chvíli, kdy si režim zmapoval, koho se nepodařilo "znormalizovat", a po těch konkrétních lidech pak šel.

Vyléčilo vás to z levicových názorů, nebo jste si řekl, že to je prostě represivní režim a nějaké opravdové levici byste pořád dával naději? Jezdil jste občas do Kanady, abyste mohl věci srovnávat?
V Kanadě jsem byl do svého vyhoštění celkem třikrát. Čím déle jsem žil v Československu, tím více jsem si uvědomoval, jak funguje politický, ekonomický a sociální systém, ve kterém jsem vyrostl, a začal jsem oceňovat, co v Kanadě máme. Tj. že lidé si vládnou a rozhodují v místě, kde žijí. Když se rozhodnou, že si přejí postavit v městečku nějakou veřejnou budovu, tak ji prostě postaví. Řídí sami svoje životy a svoje komunity. Později se tomu říkalo občanská společnost, tedy něco, co bylo v Československu zcela destruováno.
Diskutoval jsem tehdy třeba se svou studentkou - byla to učitelka - která si stěžovala, že dálnice na Brno má protnout jejich městečko. Všichni z toho byli nešťastní. Tak jsem se jí zeptal: Proč s tím něco neuděláte? Dívala se na mne jako na blázna a říkala, že by přišla o práci. Namítl jsem, že na tom není nic politického, ale pak jsem pochopil, že jakýkoli druh spontánního jednání považoval režim za nebezpečný. Určitě mne to vyléčilo z jakýchkoli koketérií s marxismem nebo čím.

Jak na vás působilo celé to obskurní organizování nezávislých rockových koncertů pod různými hlavičkami, na svatbách, narozeninách? Zdálo se vám to romantické?
Mně spíš vadilo, že musíme dělat tolik nesmyslných procedur kvůli tak obyčejné věci, jako je koncert. Obdivoval jsem Jirouse pro jeho schopnosti. Jeho taktikou bylo postupovat legálně, pokud to je jen trochu možné. Když jsme hráli na soukromých akcích pro zvané, nebylo na tom přece nic nezákonného. Myslím, že Jirous stále testoval limity, co je ještě možné. Pro mne to ale bylo frustrující. Říkal jsem si, že kapely mají hrát a celá tahle byrokracie nemá existovat. Cítil jsem to jako velkou otravu.

A nebyla v tom přece jen nějaká temná romantická přitažlivost? Dobrodružství?
Ani ne. Včerejší koncert (vzpomínkový koncert k uvěznění Plastiků ve Slivenci 11. 3. 2006 - pozn. red) jsem si užil mnohem víc než všechna ta podzemní vystoupení. Co ale včera chybělo, byl pocit, že to, co děláte, třeba kvůli pouhé radosti a veselí, je svého druhu heroický výkon a že jste toho dosáhl navzdory režimu.

13vik09 ()Jak jste se seznámil s Václavem Havlem? A kdy jste se rozhodl, že budete jeho dvorním překladatelem?
O takových věcech se nerozhodujete. To se prostě stane. Samozřejmě jsem o Havlovi dobře věděl. Už v roce 1968 jsem četl jeho text o potřebě opravdové opozice. Vždycky se mi líbilo, že to je člověk, který uvažuje vlastně strašně normálně.
Na konci 60. let vedl také tu slavnou disputaci s Milanem Kunderou a říkal jsem si, Havel má pravdu. Není vůbec žádný důvod k optimismu.
Pak se Havel objevil na mém "radaru" podruhé, když v roce 1974 napsal otevřený dopis doktoru Husákovi. V něm tak přesně popsal, jak funguje policejní stát, až z toho mrazí.
Do procesu s Plastiky v roce 1976 jsem se s Václavem Havlem setkal jen jednou, na soukromém promítání Švankmajerových filmů, které se tehdy nesměly dávat oficiálně. Můj kamarád Andrej Stankovič mě tam Havlovi představil. Potřásl mi rukou a krátce jsme spolu promluvili, byl jsem v Praze takový exotický pták, ale myslím, že jinak mě moc neregistroval.
Když mne z Československa vyhnali, začal jsem ho překládat, hlavně eseje. Pak mi někdo přinesl jeden z dopisů, které psal Havel manželce Olze z vězení. Vydavatel mi nabídl, abych to přeložil celé. A tak se Dopisy Olze staly první velkou knihou od Havla, kterou jsem přeložil. Za jeho nejdůležitější věc ale stále považuji esej Moc bezmocných.

Vybral si vás Havel proto, že jste měl s českým prostředím živou zkušenost, protože mluvíte perfektně oběma jazyky?
Myslím, že Havel do toho nikdy nemluvil. Bylo to rozhodnutí jeho agentů a vydavatelů. Tehdy byla spousta lidí, kteří chtěli překládat Havla.

Kdo například?
Třeba Roger Scruton. Ten sice četl česky, ale nikdy nebyl žádný bohemista. Pak to zkoušeli nějací čeští profesoři na amerických vysokých školách a podobně. Nebyly to špatné překlady, ale dost se lišily. A můj vydavatel hledal někoho, kdo dá Havlovi jednotící hlas.
V té době už mi vyšly překlady některých docela složitých věcí od Škvoreckého, které měly velice dobré kritiky, a získával jsem reputaci jako překladatel, který už má něco za sebou a jemuž je možno důvěřovat. Takže jsem přeložil Dopisy Olze a Dálkový výslech a pak už jsem byl "dvorní překladatel".
A když se Havel stal prezidentem, posílal mi projevy pro anglicky mluvící svět k překladu, aby bylo možno udržet ten jednotný hlas.

Havel je již dlouho člověkem globálního významu a vy jste vlastně jeho globálním hlasem. Dává vám to pocit důležitosti?
Cítím se tím spíš velice privilegován. Taky jsem rád, že mám jeho důvěru. Když spisovatel překladateli nevěří, tak to nefunguje. Kundera například svým překladatelům nedůvěřuje. Proto zatím nenašel žádného, se kterým by byl spokojený. Měl přitom neuvěřitelně dobré překladatele, a přece pořád není spokojen. Pracovat pro někoho takového musí být frustrující.
Naopak pracovat pro Havla je skvělé, protože vás respektuje. Jsem rád, že jsem mohl Havla přeložit do angličtiny, která je zlehka při zemi. Je to vynikající spisovatel, ale je na něm také něco zemitého. A já doufám, že se mi to dařilo zachovat.

Máte rád Havlovy projevy z 90. let o stavu světa? Nejsou texty o podstatě totalitní či posttotalitní společnosti mnohem přesnější? Jsou stejně důležité?
Havlovy projevy o stavu světa vyvolávají mnohem větší zájem mimo Českou republiku než doma. Nedokážu hodnotit, jestli v nich má pravdu nebo ne, protože to nemá stejný dopad jako jeho popisy komunistické nebo postkomunistické reality. Když mluví a píše o něčem, jako je střet civilizací, vstupuje do arény, kde je třeba diskutovat. Jenže tyhle jeho projevy se nikdy neodehrávaly v prostředí, kde by mohlo dojít k diskusi. Vždycky to byl projev státníka. Lidé zatleskali a řekli: Ó, jaká krásná myšlenka. Jen málo lidí s ním opravdu diskutovalo a polemizovalo. Věci, které v těchto projevech Havel říká, ale vyžadují stálou diskusi.
Na druhou stranu, když píše o české politice, je to mnohem zajímavější. A myslím, že by to více zajímalo i lidi ve světě. Vezměte si třeba ten tzv. rudolfinský projev, v němž pronesl velice kritická slova o stavu české politiky. Přesvědčil jsem Barbaru Epsteinovou z New York Review of Books, aby to vydali, a lidé, kteří sledují jeho kariéru, říkali, že to byl jeden z jeho nejzajímavějších projevů. Havel je člověk mnohovrstevnatý a je třeba najít rovnováhu mezi globálním a přízemněji politickým, jinak se vám neposkládá celý obraz.

13vik10 ()Překládáte také díla Josefa Škvoreckého, který z Československa odjel dřív, než jste se s ním stačil seznámit. Setkal jste se s ním v Kanadě?
Potkal jsem se se Škvoreckými v roce 1976, když jsem byl na chvíli zpátky v Kanadě. Znal jsem ale Škvoreckého práce už z doby, kdy psal s Ivanem Vyskočilem krátké textappealy. Když jsem učil, dával jsem ty textíky studentům, aby je zkoušeli přeložit do angličtiny, a sám jsem se z toho učil česky. Myslím, že Škvorecký mi s češtinou hodně pomohl. Když emigroval, psal ještě každých čtrnáct dní do českých novin dopis z cest po USA a Kanadě Vždycky jsem ty dopisy vzal a se studenty jsme je překládali. Byl to vlastně první autor, kterého jsem překládal, i když z čistě pedagogických důvodů.
Taky si vzpomínám, jak jsem někdy v 70. letech dostal samizdatovou kopii jeho románu Mirákl. Měl jsem na přečtení tři dny a musel jsem to poslat dál. Dost mě to vzrušovalo, protože to byla první kniha, která byla také o invazi a o tom, co se dělo po ní.
Když jsem se vrátil do Kanady, oslovila mne jedna vydavatelka, jestli nechci přeložit Inženýra lidských duší. Byl to dar z nebes, protože jsem zrovna byl bez práce. Dostal jsem slušné peníze, které mi umožnily rok žít a pracovat na překladu. A stejně jako Škvorecký jsem žil v Torontu, takže jsme mohli hodně konzultovat. Byl to počátek našeho vztahu, který trvá dodnes.

Škvorecký se adaptoval na Ameriku a Kanadu poměrně rychle. Našel nový domov. Bylo to patrně také kvůli tomu, že miloval Ameriku, jazz, že je anglista a překladatel. Ale možná se mu také stýská, třeba víc, než si lidé myslí...
Nevím, jestli je stesk po domově v jeho případě to pravé slovo. Když přišel rok 1989 a Škvorecký přijel do Československa, ani jednou jsem ho neslyšel říkat, že by se rád vrátil domů. Myslím, že to v Torontu on i jeho paní milují. Čas od času se objeví na krátké návštěvě v Česku, kde je naprosto adorován a milován, ale možná je to pro něj jako autora až trochu nepříjemné - říká se, že sláva ubírá spoustu kyslíku a když je jí příliš, nemůžete dobře pracovat.
Srovnatelné publikum ve Spojených státech nebo v Kanadě Škvorecký ale nikdy nezískal. Je tam obdivován, ale ne přímo milován jako třeba v Náchodě. Nikdy taky pochopitelně nevytvořil stejně intimní literární obraz Kanady, jako vytvořil intimní literární obraz Československa nebo Náchoda. Možná ho trochu mrzí, že jeho práce neměly v Americe stejný dopad. Jen doufám, že to není moje vina.

Paul Wilson      
Spisovatel, editor, rozhlasový producent a překladatel české literatury (Havel, Škvorecký, Hrabal, Ivan Klíma). Narodil se v Ontariu a vystudoval na Torontské univerzitě a na King's College v Londýně. Deset let (1967-1977) strávil v komunistickém Československu, kde učil angličtinu a zpíval se skupinou The Plastic People of the Universe. Po návratu do Kanady se věnoval překládání, přispíval do významných novin a časopisů (mj. The New Yorker, The New York Review of Books, The Toronto Star aj. Pro rozhlas (CBC Radio) napsal a produkoval několik dokumentárních pořadů. Momentálně překládá do angličtiny novou knihu Václava Havla a jinou píše o undergroundové kultuře 70. let. Podle jeho poslední knihy 57 hodin, líčíčí drama rukojmích zadržovaných čečenskými povstalci v moskevském divadle, má být natočen celovečerní film.

Snímky / HN - Petr Králík, Ondřej Němec : Fotografie undergroundových hudebníků na Karlově mostě byla zároveň pozvánkou na festival druhé kultury v Bojanovicích v únoru 1976. Zcela vpravo stojí Paul Wilson; Se spisovatelem a výtvarníkem Zbyňkem Benýškem v hospodě Platónská jeskyňka v Praze na Žižkově

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.