Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN rozhovory

Václav Havel: Exprezidentství je doživotní funkce

15. 4. 2005  
Jako exprezident jsem zatížen - a už navždy zřejmě budu - spoustou ohledů a nutností se diplomatičtěji vyjadřovat. Už se nikdy nebudu moci tak úplně volně a svobodně vyjadřovat, jako kdybych nepodstoupil prezidentskou dráhu.
S Václavem Havlem jsem se sešel ráno na Velikonoční pondělí v jeho kanceláři ve Voršilské ulici v Praze, čtyři dny před jeho odjezdem na studijní pobyt do USA. Téma rozhovoru? Chtěl jsem se dozvědět od člověka, kterého každý zná, něco z toho, co o něm obecně známo není.

15vik07 ()Prý píšete novou divadelní hru. Jak se to daří?
Mám ji docela dobře promyšlenu, pouze jsem zatím nenalezl čas a soustředění ji napsat, což mne mrzí. Ale snad teď v Americe bych se mohl soustředit a napsat to. Její téma je vlastně starého data. Už v devětaosmdesátém roce jsem ji měl z větší části rozepsanou, pak jsem to odložil a založil a myslel jsem si, že jsem ji vyhodil. Posléze ale vyplavala a na to můžu navázat. Je paradoxní, že se dnes mohu opřít o mnoho osobních zkušeností, které jsem během těch patnácti let učinil.

Nechcete být konkrétní?
Velmi stručně a v kostce řečeno, je to hra na půdorysu Shakespearova Krále Leara, tzn. o člověku, který ztratí moc, neunese to a spolu s mocenským postavením se mu zhroutí svět. A paradox je v tom, že právě v posledních patnácti letech jsem poznal mnoho politiků, kteří ztratili svou funkci, přišli o moc a tak či onak to s nimi zamávalo. To staré téma mohu rozvinout a obohatit nově nabytými zkušenostmi.

Co vám brání v tom, abyste na pár měsíců úplně zmizel, vypnul telefon, nečetl noviny? Nemáte pocit, že už na to máte jaksi nárok? Proč neodjet na Hrádeček, nevypnout mobil...
Dělám, co mohu. Teď jsem na Hrádečku asi tři týdny byl a učinil pokus být tam izolován jako poustevník. To ale nejde. Teď si slibuju, že můj dvouměsíční pobyt ve Washingtonu by mohl být pokračováním těchto pokusů. Většinu pozvání odříkám, ale stejně je pár věcí, které odříci nelze. To by člověk popíral sám sebe nebo svou předchozí činnost.
Mé postavení mne zavazuje k nejrůznějším angažmá tam či onde. Technicky lze udělat si týden nebo čtrnáct dní naprostého volna a vypnout telefon. Ale ono nestačí si udělat čas technicky, nečíst noviny deset dní a nepouštět si zprávy. Jde o vnitřní soustředění. A to já neumím nalézt snadno. Nejsem ten typ jako kolega Pavel Kohout, který byl opravdu schopen odskočit si z večírku a napsat jedno jednání hry.

Ví se o vás, že jste kvůli psaní her "unikal" i za komunismu. Pokud jste potřeboval něco napsat, zmizel jste. Nikdo ani pořádně nevěděl kam...
Přesně tak to bylo. Když jsem dělal něco podstatnějšího, jako např. divadelní hru nebo větší esej, potřeboval jsem se do toho ponořit. A budu to zkoušet dál a dál, protože bych rád přinejmenším dvě věci napsal. Cítím je jako svoji povinnost. Jedna z nich je další hra a druhá je trošku jiná knížka.

Když se podíváte na své hry, máte pocit, že některé z nich by mohly ztrácet na živosti, a nebo naopak - víte o nějaké, na které se ukazuje, že je autentičtější právě v dnešní době?
Vždycky jsem si myslel, že dobrá divadelní hra musí přesahovat svého autora. Musí být chytřejší než autor. Je-li autor příliš chytrý, říká-li o své hře příliš chytré věci a převyšuje-li jeho interpretace hru samotnou, není to dobré. A musím říci, že se mi poměrně často stává, že náhle zjistím, že hra má svoji platnost a aktuálnost v úplně jiném čase a jiném prostoru. Samozřejmě se z toho raduji, protože by měla sama sebe překračovat a vnitřní zákonitosti dramatického bytí mají samy vést k čemusi, co autor třeba ani nepředvídal, neplánoval, ale k čemu ho přivedla sama materie.
Tu a tam se setkávám s inscenacemi svých starých her, které jsou neobyčejně živé, zvlášť v provedení Andreje Kroba. Chodí tam mladí lidé, smějí se od začátku do konce a mají pocit, že to bylo napsáno předevčírem. To je samozřejmě to nejlepší, co mne může potkat.
Samosebou, že tam je mnoho věcí, které dnes už třeba nejsou ani tolik srozumitelné. Ale to jsou spíš vnější věci, ambaláž, do níž je ta základní existenciální situace zabalena.

Co vás jako umělce nutí či nutilo k tvorbě? Je to fantazie, jsou to nápady, které se rodí a musí ven, je to láska k divadlu? Radost z nějaké intelektuální možnosti vyjádřit svoje postřehy a názory na svět nějakou formou?
To je velmi těžká věc. Vlastně to ani přesně nevím. Ale pravda je, že nepíšu rád.

Odjakživa? I v šedesátých letech jste nepsal rád?
Ne, vždycky jsem se trápil a mučil, že mám před sebou psaní a že musím usednout a něco psát. Potom, když už jsem začal, ale hlavně, když mi to šlo, tak mne to strhlo a už mne to bavilo. Pak jsem zas už nevnímal ostatní svět. Ale ten první krok je vždycky hrozný.
Ostatně není tomu tak jenom u mne. Já si vzpomínám, že Kurt Vonnegut napsal, že spisovatel je člověk, který nenávidí psaní. A co to je za nutkání, přesně nevím, ale vím, že jsem toto nutkání měl odjakživa. Už jako školáček jsem měl potřebu fixovat prchající okamžiky a proudící myšlenky, napsat něco, co vydrží, co někde bude.
Myšlenky, jak proudí v hlavě, jsou nekonečně bohatší než to, co člověk napíše, nekonečně nuancovanější, jsou téměř neuchopitelné slovy, ale přesto člověk cítí potřebu je nějak lapit, chopit se jich, a od toho by se možná dala vysvětlovat ta psavost.

15vik06 ()Co si myslíte, že je vaše životní téma jako intelektuála a autora?
Sám jsem to víckrát pojmenoval jako téma identity. Kým jsme, jsme-li ještě sami sebou, odcizení sobě samému, ztráta či krize identity, včlenění člověka do kontextu, do společnosti či jeho vyřazení; kontinuita člověka, bez níž není žádné identity, ručení dnes za to, co bylo včera. To jsou myslím témata, kolem kterých se mé hry točí.

Prý jste se při setkání na Hradě vyptával Michaela Jacksona, jaká je jeho identita. Mohl byste tu historku zrekonstruovat?
Setkal jsem se s Michaelem Jacksonem hlavně proto, že mne zajímal jako civilizační fenomén - člověk, kterého znají miliardy lidí a desítky nebo stovky miliónů ho zbožňují, je pro ně polobůh.
Zajímala mne jeho zvláštní existence, role v soudobém světě, a chtěl jsem vědět, jak ji on sám reflektuje, zda si ji uvědomuje, zda tuší, že má v takovém postavení odpovědnost za svět. A těšil jsem se na nějaké jeho zamyšlení, ale toho jsem se bohužel nedočkal.

Prý jste se ho ptal, jestli je černoch nebo běloch, když je černoch a nechal se úplně vybělit. Jestli je to on sám, když má mnohokrát vyměněnou krev, jestli je muž, nebo žena a podobně...
On je opravdu kombinace všeho dohromady. Nejen, že je trochu žena, trochu muž, trochu běloch, trochu černoch, on je i trochu dítě a trochu dospělý, ačkoli mu moc nechybí do padesátky. A je to zvláštní, jako by tu byla neuvědomělá, skrytá, podvědomá potřeba identifikovat se se všemi vrstvami svých posluchačů, být zároveň tak trochu kýmkoli.

Kdo vás zná dobře nebo alespoň trochu mimo oficiální záležitosti, spojuje si vás zpravidla s velkým smyslem pro humor, sebeironií, veselou sebereflexí. Nemáte pocit, že lidem, kteří vás znají jen z televize, jste tuto svoji rovinu upřel, že všechny projevy byly vždycky až příliš vážné?
Postavení prezidenta, zvlášť v našich podmínkách, předurčuje trošku i žánry vyjadřování. A politické projevy nemohou být moc veselé, plné sebeironie a podobně. Ono to prostě nejde. Dokonce s tím mám velmi špatnou zkušenost. Pokud jsem se pokoušel žertovat ve veřejných médiích, tak to pochopilo pár přátel a zůstalo to totálně nepochopeno médii i veřejností. Ale nutno říct, že i takové projevy, jaké jsem psal, vážné nebo hloubavé, si v zahraničí získávaly pověst projevů nekonvenčních, ba rebelantských. Tam, kde je delší tradice, delší kontinuita moci, mají hlavy států a politici své písaře, kteří to za ně píší, oním úředním, kompilačním způsobem. Lidé poznají, že tohle si píšu sám a že to je trošku jiné. Je pravda, že žánr sám nutí člověka k vážné tváři a zachmuřenosti.

Jste svým způsobem prototypem selfmademana a outsidera. Ač jste ověnčen desítkami doktorátů, jste člověk, který si na věci přišel vlastní hlavou, bez škol a slavných profesorů. Co Václav Havel a outsiderství? Máte rád tu roli?
Opravdu jsem se musel k věcem dopracovávat sám. Snad v jedné jediné věci jsem měl usnadněný start, že jsme doma měli dobré knihy a rodinné prostředí přece jen vytvořilo základ, že jsem možná dřív než jiní věděl, kdo je Masaryk, kdo Peroutka a tak.
To byla výhoda, ale jinak jsem se ke všemu musel dopracovávat sám, protože jsem byl předmětem třídního boje a nemohl jsem normálně studovat. Baví mne, když o mně někdo říká, že jsem intelektuální elitář, a když to říká někdo, kdo sám celý život strávil v ústavech akademie věd nebo školách a podobně. Já jsem střední školu a posléze i vysokou vystudoval dálkově při zaměstnání, a to ještě takovým zvláštním způsobem, že bych to ani moc za vzdělání nepovažoval.

Považujete se dneska za vzdělance?
Záleží na tom, jak to definujeme, co tím myslíme. Pakliže pod pojmem intelektuál rozumíme člověka, který se snaží promýšlet širší souvislosti věcí, pojmenovávat je a varovat - má-li pocit, že je zapotřebí varovat - a odkrývat nekonvenční stránky věcí, pakliže takto definujeme intelektuála, tak bych byl velmi rád intelektuálem.
A možná tím ale někdo myslí jakéhosi povýšence. To ale rozhodně nejsem. Kdybych byl povýšenec, tak bych asi nepřežil své věznění, protože na to byli spoluvězňové vůbec nejcitlivější, když někdo dával najevo, že je něco lepšího a chytřejšího. Toho tloukli od rána do večera.

15vik07a ()Nejste jen dramatik či bývalý prezident, ale také esejista, který dokázal pojmenovat určité podstatné věci. Srovnatelní myslitelé ale ve svých esejích většinou citují i jiné myslitele, to vy jste zpravidla nečinil. Pak ale přišlo věznění a Dopisy Olze jsou vlastně plné citací filozofa Levinase. Tam jste jako intelektuál předvedl, že to dovedete také, když máte možnost izolace a soustředění. Dalo by se to tak říci?
Ano, to je zajímavý postřeh a myslím, že na tom něco je. Ve vězení člověk kmital a dělal dost těžkou, namáhavou práci a neměl žádnou samotu, nemohl nic číst apod. Bratr mi opsal jednu Levinasovu esej a poslal do vězení formou dopisu. Najednou mne to zvláštním způsobem ozářilo, že jsem to citoval asi nejen z těch důvodů, o nichž mluvíte, ale i proto, že to bylo to jediné, co jsem měl, čím jsem se obíral, co mne trápilo, co mně cosi odkrývalo a na co jsem cítil potřebu navázat či reagovat.
Venku to je trošku jinak. Těch knih je kolem bezpočet, dnes jich vychází veliké množství a ani si toho člověk tolik neváží, jak si musel v předchozích podmínkách vážit nějakého smysluplného textu, když mu přišel do ruky. K dnešní době patří prohlubující se propast mezi informací a pravdou - což je myšlenka Josefa Šafaříka. Jsme zahlceni informacemi a ty mají povahu jakéhosi poletujícího chmýří, které se volně přenáší z člověka na člověka, z počítače na počítač - avšak nemají v sobě žádnou existenciální závaznost. Zatímco pravda je to, za co ručíme, za co jsme schopni něčím platit.

Prezident by měl říkat mladým lidem, jak je důležité se vzdělávat, také formálně. Vy jste ale všechno, co jste dokázal, dokázal bez vzdělání či vzdělání navzdory. Není to ironie?
Při různých příležitostech, třeba na školách, jsem říkal, jak si vážím toho, když někdo mohl získat tzv. systematické vzdělání. To je to vzdělání, nad kterým se nejvíc ohrnuje nos a které se zdá být téměř školometské, nepotřebné a formální. Ale je to cosi, co je velmi dobrým základem čehokoli dalšího. Pak se člověk může stát Dumasem, Václavem Černým a prof. Wichterlem, může se stát originálním myslitelem, třeba Ladislavem Klímou.
Vždycky jsem ve své funkci zdůrazňoval význam tohoto vzdělání a dodnes považuji za nesmyslné, aby věda byla jenom technokratickou pomůckou, vývojovou laboratoří při fabrikách. Základní výzkum je totiž to, co je nejlidštější, nejbytostnější člověku - že chce poznat věci, jak jsou, aniž to k něčemu potřebuje.
A stejně tak se mi zdá být nesmyslné investovat miliardy do průmyslových zón nebo podobných věcí, a přitom šetřit na vzdělání. Vysoké školy by měly být takové, aby tam mohl každý, s tím, že studenti budou během studia odpadat. Ale sám princip výběru už myslím dobrý není.
Také jsem velmi podporoval vznik regionálních univerzit. Věděl jsem, že prvních pár let nebo možná desetiletí nebudou zvlášť kvalitní, ale důležité je, že vznikne pluralita škol a třeba se někdy stane, že z Českých Budějovic bude Princeton.

Mnoho lidí čekalo, že vznikne jakási univerzita, kterou byste mohl zaštítit svým jménem, což by jí pak - při prestiži, kterou ve světě máte - pomohlo ve shánění sponzorů. Nestálo by to zato?
Nevím. I když se to může zdát nepravděpodobné, jsem trochu plachý, zdrženlivý člověk. Nemám nejlepší zkušenosti a nejlepší pocity z toho, když něco nese mé jméno. Kdyby to mělo perspektivu, dělali to dobří lidé a zdálo by se jim, že můj patronát tomu pomůže, nemám žádné principiální námitky, proč bych ho nemohl dát. Nicméně nejsem v tom nikterak iniciativní, protože se to příčí mé povaze. Trochu bych se červenal, jako kdybych říkal, že mne mají volit za největšího Čecha, anebo že se má podle mne jmenovat nějaká ulice.

15vik10 ()Jak se vám daří po odchodu z funkce navazovat kontakt s reálným světem, třeba jít na nákup, něco zařídit? I za komunismu jste přece praktické starosti o domácnost nechával na své ženě...
Mé určité potíže nepramení z toho, že bych nechtěl nakupovat. Já si sám nakoupím, co chci, dělával jsem to i v éře prezidentství a nečiní mně žádné problémy pohybovat se po této zemi jako každý jiný. Pravda, mám to někdy komplikovanější tím, že jsem známá tvář, takže mne všude někdo oslovuje, něco mi radí, na něco se mne ptá nebo něco žádá. Ale principiálně v tom existenciálním smyslu nepozoruji žádný problém. Velký problém je však v tom technickém a civilizačním. Já byl zvyklý na to, že lecjaké věci dělali mí spolupracovníci za mne. A najednou se musím sbratřit s mobilním telefonem, a to rovnou nějaké padesáté generace. A nemám kontinuitu, kterou mají ostatní lidi, že jdou od generace ke generaci. Totéž platí o počítači.

Neměl jste tenhle problém do značné míry vždycky? Jsou historky, že se vás elektrikáři v 80. letech ptali, jestli máte doma "čokoládu", a vy jste ji prý šel koupit do potravin...
Musím doznat, že nejsem člověk zvlášť zručný a největší manuální dílo, které jsem kdy udělal, byl plot na Hrádečku, na ten jsem byl vždycky velmi hrdý. Ale jinak nejsem, jak říkáte, zběhlý ve věcech řemeslných. I ve vězení jsem nemíval dobré výsledky, tam záleželo na plnění normy, a já patřil vždy k těm horším, méně zručným. To je pravda. A jsem daleko radši, když cokoli opraví profesionál, než abych se do toho pouštěl sám. To ano. Ale není to v nějaké povýšenosti.

Co vás kromě mobilů a počítačů překvapilo nejvíc, když jste odešel z prezidentské funkce?
Zase tak velký předěl jsem nezpozoroval. Pro mne bylo největší překvapení, že i jako exprezident jsem zatížen - a už navždy zřejmě budu - spoustou ohledů a nutností se diplomatičtěji vyjadřovat. Byla naprostá iluze myslet si, že budu svobodný jak ptáček. To absolutně nejsem a dost mi to vadí. Prezidentství bylo limitováno pěti nebo deseti lety. Exprezidentství je doživotní funkce. A vlastně se už nikdy nebudu moci tak úplně volně a svobodně vyjadřovat, jako kdybych nepodstoupil prezidentskou dráhu. To je mé překvapení. Ale nějaký šok z tzv. obyčejného života nemám, protože já jsem se necítil být od něj odtržen.

Když jste pracoval v 70. letech v pivovaru, šel jste tam kvůli razítku, nebo jste tehdy toužil zakusit trochu toho "manuálního světa"?
Sice jsem ve svém okolí říkal i sám sobě tvrdil, že jsem tam šel z důvodů finančních a kvůli razítku, protože existence nás spisovatelů byla na pomezí zákona. Nechodili jsme do práce, ale zároveň jsme byli registrovaní na národním výboru jako spisovatelé, tzn. že jsme byli cosi jako příživníci. A ten paragraf na nás šel kdykoli uplatnit, i když nikdy uplatněn nebyl. To jsem uváděl jako důvod, ale pravý důvod byl asi ten, že jsem se trošku dusil, byl v izolaci a chtěl jsem někam chodit do práce.
I teď mám ostatně podobné pocity, ne snad, že bych mířil do pivovaru, ale budu v Americe chodit do Kongresové knihovny jako do práce, a budu psát, číst a přemýšlet. Cítím potřebu občas oddělit práci od zbytku života, aby to nebylo takové promíchané, že jsem pořád jakoby k dispozici a zároveň mám pořád jakoby volno.

Co se vám v politice nejvíc povedlo a co si naopak nejvíce vyčítáte? Kdysi jste řekl, že to, co si nejvíc vyčítáte, řeknete nebo někde napíšete sám - a že to je určitě něco jiného, než je vám obvykle vyčítáno...
Některé věci, které si vyčítám nebo které jsem udělal špatně, bych opravdu zatím neříkal. Hlavně z důvodů, o nichž jsem mluvil před chvílí, že cítím přece jen závazek mluvit trochu diplomaticky, a myslím, že některé věci by působily jako výraz zapšklosti, zatrpklosti, pocitu nedoceněnosti. Některé věci ale mohu říci, například mám dojem, že jsem v prvních měsících svého prezidentství občas - ačkoli jinak jsem člověk věcný a spíš skeptický, žádný typ posedlíka či nadšence - podlehl radostné atmosféře doby a dovolil si víc, než by bylo přiměřené.
15vik11 ()Nebylo to vůbec zpozorováno a nikým zkritizováno, neboť byla taková doba, kdy se to bralo za samozřejmé, ale já jsem byl schopen absolvovat za jeden den sedm náměstí v různých městech, kde bylo třeba padesát tisíc lidí, a tam jsem na balkóně mluvil, co mi slina na jazyk přinesla. Mnohdy jsem asi říkal hlouposti, a vůbec jsem nepřihlížel k tomu, že nesmím průběžně pít. Všude mi nabízeli slivovici, vždycky jsem ji vypil a šel na balkón a ležérně tam mluvil o čemkoli... To je moje privátní vzpomínka a zkušenost, dost nezodpovědná, a červenám se a stydím se za to.
Samosebou jsem asi udělal různé chyby, personální a podobně. Je však paradoxní, že titíž, kteří mi vyčítají, že jsem překračoval rozsah ústavou daných kompetencí, titíž mi zároveň vyčítají, že jsem neudělal to či ono, co ale prezidentovi nepříslušelo, jako například zrušit komunisty nebo podobně.

Co vás nejvíc zaujalo na událostech posledních týdnů?
Nevím, co se bude dít, až tenhle rozhovor vyjde, to bude možná všechno jinak. Teď, kdy politici jeden na druhého objevují, z čeho si kdo zaplatil byt a jeden druhého obviňuje z nevěrohodnosti, kdy se jako tupé stádo všichni nechají vláčet novinářskými lobby, mi to celé dohromady připadá jako podivné smutné divadlo, do něhož se absolutně nechci zaplétat. Ale co mne na tom trápí jako občana, je rostoucí uzavřenost politického systému. Ilustroval bych to na nedávném docela nenápadném výroku místopředsedy lidovců Kasala, kterého se v televizi ptali, co soudí o tom, že malé strany volají po předčasných volbách. A on řekl: Ony se chtějí co nejrychleji dostat do Parlamentu. Jako by to bylo něco špatného a špinavého, chtít se dostat do Parlamentu, jako by to nebyl sám smysl života politických stran. Z toho přímo čišela nechuť k tomu, aby se mezi ty, kteří už tam jsou, dostal ještě někdo jiný. Taková láska k uzavřenosti politického systému.
Ovšem systém, který není otevřený, není demokratický. A mám pocit, jestli po revolucích či pádech komunismu a železné opony nepřichází ještě druhá fáze, kdy dobíhají privatizační procesy a kdy přichází čas vzpoury proti postkomunismu. To vidíme na Ukrajině, Gruzii, Kyrgyzstánu, svého času na Slovensku, i když tam to byla vzpoura proti mečiarismu.
V první fázi, kdy se propojí bývalá komunistická nomenklatura s byznysem, ovládnou se některá média, objeví se noví dravci, a kdy ti dobří, příkladní a poctiví podnikatelé se ztrácejí mezi rozmanitými druhy šejdířů, to může mít v každé zemi jiné zabarvení a jinou podobu. A společnost to toleruje, snáší, ale v jakousi chvíli ji to začíná štvát. A pak už nejde o to, jestli vládne tahle strana nebo tamta, ale o očistu systému.
U nás jsme viděli různé iniciativy, jako byla Děkujeme, odejděte či Televize, věc veřejná, které volaly po jiné politické kultuře, po nějaké alternativní, bezelstnější.
Trpělivost lidí je velká, třeba to vydrží dalších deset let, a pokud se něco změní, tak u nás zřejmě velmi sametovým a něžným způsobem. Ale celkově si nejsem jist, zda nás nějaká hlubší změna ještě nečeká. To současné lehce groteskní politické dění beru spíš jako něco, co může vzpouru proti dnešnímu establishmentu jedině posílit a přiblížit.

Kdo je váš vůbec nejoblíbenější herec, ať už žijící, nežijící, český i světový, divadelní i filmový?
Míval jsem rád Pivce, jeho typ herectví. Nemyslím si, že herci musejí být velkými mysliteli, kteří přemýšlejí o každém slovu, různě ho zabarvují a všelijak ohýbají a svým duchem takzvaně vytvářejí postavu. Herec musí být někdo, kdo má dáno, že cokoli říká, tak nás dojímá, baví, rozesmutňuje a my nevíme - a nejméně on ví - čím to je. A příkladem takového herce je Pivec, ale mohl bych jmenovat mnoho a mnoho dalších českých i zahraničních. Mám rád naprosto pravdivé herectví bez nadsázek, kejklů, pitvoření a tvorby složitých psychologických přechodů, zkoumání a studií.
Rád bych se zmínil o hercích z anglické Royal Shakespeare Company, s nimiž jsem byl už před mnoha lety, možná desetiletími, velmi spřátelen a jejichž způsob hraní Shakespeara pod vedením Petera Brooka jsem vždycky obdivoval. Když kráčeli, tak to nebylo hraní chůze, to kráčel někdo, kráčela osobnost. I nejvypjatější situace i nejvypjatější gesta měly lidskou samozřejmost a důvěryhodnost. To je typ herectví, které mám rád.

A vaše nejoblíbenější herečka?
Možná čas dozrál k tomu, abych se zmínil, že mám doma jednu herečku, které vděčím za mnohé, která je tou osobou, co se stará o naši domácnost, jak jste mluvil o tom, že vždycky potřebuju někoho, kdo by se o mne staral. Vyvíjí mnoho různých aktivit v naší nadaci Vize, ovšem chce se vrátit k divadlu a já věřím, že se jí to povede a něco pěkného bude hrát.

Snímky: HN - Jan Šilpoch

Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.