Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

HN rozhovory

Zuzana Stivínová: Dostatečně hlučná víla

23. 12. 2004
Říká se, že děti slavných rodičů to mají těžké, ale Zuzaně silná osobnost otce sebevědomí nenalomila.
52vik22 ()Zuzana Stivínová patří k nejvýraznějším českým herečkám, je nepředstavitelně vitální, většinou plná energie a veselá. Momentálně odpočívá od divadla, hraje jen ve filmech a televizních inscenacích, dabuje, ale hlavně se věnuje synovi Davidovi. V těchto týdnech natáčí s Jiřím Strachem televizní pohádku a s Janem Němcem film o malířce Toyen.

O vaší kariéře se dá říci, že měla poměrně strmý nástup. Ve dvaceti jste už byla v Národním divadle...
Naopak, bylo to docela pozvolné. Věnovala jsem se divadlu už dlouho předtím, ještě na škole. Asi vám to tak připadá proto, že nemám vysokou, ale konzervatoř. Ta je od čtrnácti let a už v druhém ročníku, v patnácti, jsem hrála v Divadle Na zábradlí, v Grossmanově Juanovi. Pak jsem hrála v Divadle S. K. Neumanna, v Realistickém divadle v Asanaci (to bylo těsně po revoluci), v Semaforu a do toho ve spolku Kašpar - kde jsem začínala jako třetí víla zleva. Vždycky někdo vypadl - to je pro mne osudný. Když někdo otěhotní nebo onemocní, tak já jsem většinou připravena. A tak jsem najednou zaskočila ve větší roli, pak se zjistilo, že snad mám nějakou schopnost, a dostala jsem ještě větší roli, až jsem po třech letech v záskoku nazkoušela Roxanu v Cyranovi. Napotřetí jsem pak přijala angažmá v Národním. Asi jsem byla dostatečně hlučná...

Buď jak buď, profesionality i uznání jste dosáhla brzo.
Uznání? Já nevím... Když jsem dostala cenu Talent roku 95, tak to bylo tak brzo, že jsem ještě ani nevěděla, o co jde. Mělo to být ocenění za sezónu, ale fakticky to bylo za jednu roli. Což bylo v tomto případě moje první představení v Národním divadle, Zázračný mág od Calderóna de la Barca. Režírovala to Hana Burešová a myslím, že ten úspěch byla hlavně její zásluha. Protože jinak jsem byla mladá herečka - je sice dobře, když mladé herečky hrají mladé role, ale co se kvality týče, někdy to asi bylo ještě trochu tuhé. Jestli budu ještě dělat divadlo, tak si to teprve užiju pořádně a vědomě. Tehdy jsem asi mnoho věcí tak trochu "kosila".

Je důvodem vaší divadelní abstinence jen malé dítě, nebo máte i nějaký další?
Taky jsem trochu ztratila nadšení. Ale to není důležité, když se mi něco zalíbí, zas ho hned chytnu. Nemůžu teď slíbit nějakému souboru, že s nimi budu kontinuálně pracovat. Davidovi ještě nejsou dva, nechci být pět dní v týdnu pryč. Už takhle často nejsem doma kvůli natáčení nebo dabingu, nechci se úplně vázat. Možná pojedu někam do ciziny, možná budu mít další dítě.

52vik25a ()Jak vás vůbec napadlo - v té vaší muzikantské rodině - že se budete věnovat herectví?
My jsme ale hlavně herecká rodina. Moje babička z otcovy strany byla herečka, celoživotní přítelkyně Marie Rosůlkové. Mámin táta byl loutkoherec, máma dělala ochotnické divadlo. Všichni si myslí, že je u nás jenom ta muzika, ale to je tím, že je Stivín nejprůbojnější. Zuzana Stivínová, tátova sestra, je herečka, která emigrovala, proto se o ní moc neví, ale třeba píseň Včera neděle byla, to byla její písnička, a pořad Zuzana je sama doma napsal Jiří Suchý také podle ní a pro ni. Během angažmá v Divadle Na Zábradlí emigrovala. A pak se ni zapomnělo.

A nežárlí dnes, že se jmenujete stejně?
Jí je to úplně jedno. Určitě. Žije v Paříži, vůbec se nevěnuje divadlu.

Vaše matka byla ovšem i výborná jazzová zpěvačka...
To je pravda, někdy v roce 1970 byla v Lucerně druhá v soutěži Hledáme nové talenty, skončila hned za Jitkou Zelenkovou. A na základě toho dostala angažmá v jedné kapele, s níž jezdila po světě. Rok byla v Amsterodamu, rok v Hamburku... Jednou prý dokonce zpívala pro kapelu The Who, která v Hamburku hrála a pak všichni přišli do klubu, kde máma začínala. Mimochodem, údajně tam začínali i Beatles.

Hrajete na violoncello, zpíváte jazz, jste herečka - neuvažovala jste někdy o nějaké "one woman show"?
Poprvé jsem o tom začala uvažovat, když jsem čekala dítě. Vzpomněla jsem si na Ivu Bittovou, která se prý učila na housle, když byla těhotná. Mne normálně baví komunikovat, být ve skupině, ale v těhotenství se mi to změnilo, chtěla jsem "kopat za sebe", dělat své věci, nebýt na nikom závislá. Ale v tu chvíli jsem taky narazila na to, jak je to šíleně těžké. Překvapit. Zorganizovat si to. Nikdy jsem nebyla svým pánem, vždycky jsem měla poblíž nějakou autoritu - tátou počínaje. Asi potřebuji režiséra jako autoritu, potřebuji úkoly, potřebuji, aby mi někdo pomohl, a pak ty úkoly plním s velkou chutí. Ale šéfovat sama sobě neumím. Zjistila jsem taky, že nejsem moc schopná psát nějaké texty. Já mám strašně vysoké nároky a když sama něco napíšu, tak je mi z toho zle.

Zpočátku mi připadalo, že hrajete raději role energických žen, takových, jako jste sama. Ale teď jsem vás párkrát zhlédnul v několika inscenacích, kde jste dokázala být komornější, intimnější. Je to vývoj? Nebo jste vždycky zvládala obojí?
Myslím, že to je vývoj. Myslím, že první mne trochu usměrnil J. A. Pitinský, když jsem hrála Maryšu. Byla jsem asi poprvé schopna uvěřit tomu, že i když jakoby nic moc nedělám, na jevišti je to vidět.
V Maryše jsem se "začala poznávat". Mělo to tiché pasáže, jemné, je tam širší charakter, který můžete obsáhnout. I já sama jsem teď klidnější. Nechci tvrdit, že mě mateřství uklidnilo, ale myslím, že se mi jakoby rozšířilo vnímání, takže pociťuji i jiné věci jako důležité...

V listopadu měl v televizi premiéru film Vladimíra Michálka Pískovna...
Srabova dcera. Já budu pořád tvrdit, že to je Srabova dcera.

52vik25b ()Připadalo mi, že i když je to napsané pro vás, muselo se to dost těžko hrát. Protože jste tam skoro pořád sama nebo jen s laptopem... Asi je snazší na někoho reagovat, ne?
Nebylo to těžké, protože to bylo dobře napsané. A hlavně s Vladimírem Michálkem se točí úplně skvěle. Byla jsem připravena, věděla jsem, co dělám, nemusela jsem si nic vymýšlet. Jiřímu Křižanovi jsem sloužila jako inspirace, ale jak je vidět, tak to není o mně. Je to o takové Amazonce. Kdyby to bylo o mně, přijede holka s tříměsíčním klukem a začne vybalovat z Nissana Patrola malé miminko... To by se mi hrálo hůř, protože bych se snažila hrát sebe samu. Takhle jsem jenom hrála holku, která je mi podobná a které rozumím, protože je řízná, má smysl pro humor a umí řešit věci daleko snadněji než já. Vždycky je mi sympatické, když jsou hrdinky statečnější a rozhodnější než já.

Ta povídka byla také o vyrovnávání se s komunismem. Bylo vám šestnáct, když přišel rok 1989. Jak jste vůbec vnímala komunistický režim? Sestra mne trochu zasvěcovala, protože byla starší a měla kamarády, od kterých jsme se něco dozvěděli. Moc věcí jsem neznala - kdo trpí, jak trpí a co všechno se děje. Táta se o nás bál, tak nám toho moc neříkal. Rozhodně jsem ráda, že skrze tuhle roli jsem poznala ten osobní vztah, ono vyrovnávání se...
My jsme netrpěli, měli jsme se vždycky docela dobře, táta nás čtyři děti vždycky uživil. Nejvíc si ten komunismus "protrpěla" naše máma. Ona stála fronty, ona zařizovala, když se muselo někam jet, žádat o výjezdní doložku pro tátu, fronty na banány... Jsem ráda, že nejsem mladší, že jsem tu revoluci už vnímala a že si ještě z komunismu pamatuju to šedivo a strach, to úzko.

Vážíte si některé herečky své generace, případně mladší?
Mám ráda Táňu Vilhelmovou. Podle mne je to chytrá herečka. Už dávno není "naturščik", jak to původně vypadalo. S tou svou přirozeností dokáže velice chytře pracovat.

A ze starší generace?
Měla jsem vždycky ráda Meryl Streepovou. Odmalička potkávám známé lidi a nikdy z toho nejsem vyřízená. Když jsem potkala Toma Cruise, tak jsem mu řekla ahoj, protože jak ho pořád vidím v těch časopisech, tak jsem si myslela, že se známe, ale když jsem se potkala s Meryl Streepovou, úplně jsem se rozklepala. Vždycky mne okouzlovalo, jak je tvárná.

A z českých?
Adina Mandlová. Moc se mi líbila, byla to hrozně moderní baba. Jak byla taková - civilní. Ale stejně mě vždycky nejvíc inspirovali chlapi: Steve McQueen, Fred Astaire, Robert De Niro, Jack Nicholson, Harvey Keitel, Petr Čepek, Gene Hackman.

52vik24b ()Nepřemýšlela jste o tom, že byste zkusila štěstí i jinde, ve světě? Mluvíte dobře anglicky...
Mám za sebou jeden kontakt s velkofilmem. Přesněji řečeno s pidirolí ve velkofilmu. Udělala jsem konkurs do Mission: Impossible, což je sice akční film, ale režíroval ho Brian de Palma, kterého mám hrozně ráda a který natočil spoustu kvalitních filmů. Byla jsem obsazena do menší role, jeli jsme do Londýna na kostýmovou zkoušku a po ní jsme měli jít na večeři s lidmi, kteří film připravovali. Jenže řidič zabloudil. Dojeli jsme na večeři pozdě a když se nás ptali, kde jsme se zdrželi, říkám: Prostě jsme nějak zabloudili. Pak jsme sotva stihli letadlo a zase jsme byli doma.
A druhý den tu byla obrovská kytice, nevešla se ani do kýble, a u ní vzkaz od té "casting director": Děkujeme, že jste přijela do Londýna, omlouváme se za všechna příkoří, řidič už je vyhozen. Pak ale nastal problém s termíny, měla jsem ve stejnou dobu hrát dvě představení v Národním divadle. Oni na to, kolik ta představení stojí. Povídám jim, že hodně, a oni na to, že to koupí. A já zas, že v těch představeních chci hrát. A tak jsem to odmítla. Říkala jsem si: vy odjedete a já tady pak budu za úplnou krávu.

Čím to, že mimo práci herecké prostředí moc nevyhledáváte?
Mám taky kamarádky mezi herečkami, třeba Táňu Vilhelmovou, Aňu Geislerovou a Lindu Rybovou, to jsou holky, s nimiž se vídám. Ale jinak mám kamarády z úplně jiných kruhů.

Bála jste se někdy, že herectví může vést k nějaké povrchnosti, které se člověk musí bránit? Jdete z role do role - přemýšlela jste o tom?
Přemýšlela, a dokonce jsem byla jednu chvíli úplně ztracená. Nejvíc když jsem hrála právě Maryšu, to jsem si úplně urvala vnitřnosti. Půl roku jsem byla naprosto vyčerpaná, protože jsem chtěla tu holku obhájit. Kdybych hrála od začátku vražedkyni, tak by mi to mohlo být jedno. Ale rozhodla jsem se, že je nejdůležitější obhájit toho člověka, kterého hrajete.
To mne tak vzalo, že po premiéře jsem byla asi půl roku úplně rozhozená.
Myslím, že jsem to přehnala. Nejde jen o vcítění se do role, ztotožnění se s postavou, ale taky o to, kolik tomu dáte citově. Myslím, že je vždycky dobře, když herec investuje trochu víc. Ale taky si už myslím, že můžete dát do role hodně, a stejně pak jít domů v klidu dělat polívku. Že se musí najít míra. Myslím, že na konci svého angažmá v Národním divadle jsem už byla pěkně afektovaná.

Podle čeho si vybíráte role?
Někdy si vyberu titul podle režiséra. Protože ho znám a věřím mu. A to je pro mne prvořadé. A někdy mne baví, když se dělá pohádka, v níž třeba hraju zlou princeznu...
Jinak jsem vždycky Stivínová. Nikdy nehraju úplně cizí paní. Robert De Niro, než natočil Taxikáře, dělal v New Yorku taxikáře, připravoval se. U nás hrajete klavíristku a dostanete partituru týden před natáčením. Dlouho se připravovat tu není moc zvykem. Zavolá vám režisér a ani mu nestojí za to, aby se s vámi sešel. Ale například s Lucií Bělohradskou zkoušíme dopředu alespoň měsíc. S Vladimírem Michálkem jsme zkoušeli Anděl Exit skoro jako divadlo. Myslím, že příprava je hrozně důležitá, pak nemusíte vůbec řešit, co hrajete, protože přirozeně už se v tom umíte chovat.

Takže se vám s Vladimírem Michálkem dobře pracovalo?
Mně se s ním i dobře kamarádí. On je při práci strašně soustředěný, chytrý, připravený, ví, co chce, a nepochybuje o tom. A jako já k němu mám neskutečnou důvěru, on podle mne miluje herce. A váží si jich.

Řekla byste totéž i o Janu Němcovi, s nímž právě natáčíte snímek o malířce Toyen?
Myslím, že ano. Je to svérázný a velmi výjimečný režisér i člověk, s nímž spolupracuji už několik let. Film o Toyen by měl být "surrealistický film o surrealismu" a Jan Němec slibuje, že my herci budeme pořádně překvapeni, jak nás do něj zakomponuje. A na to už se moc těším.

Snímky / HN - Jan Šilpoch, Jan Němec Film: S režisérem Janem Němcem Zuzana Stivínová právě natáčí film, v němž ztělesňuje malířku Toyen.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.