Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Lidové noviny

Předvolební privatizační běs

3.12.2001

Na překotné privatizaci velkých podniků nemůže vydělat stát ani občan, ale ti, kdo o ní budou rozhodovat

Právě v těchto dnech se láme ekonomická moc v této zemi, a to na dlouhou dobu dopředu. ČSSD i ODS se rozhodly rozjet mašinerii prodejů velkých strategických firem hlava nehlava. Je to závod s časem, ale také boj s ekonomickou logikou. To poslední, co vládu a smluvní opozici zajímá, je prospěch, který z toho všeho budou mít daňoví poplatníci, spotřebitelé a zákazníci firem. Zbývá poslední možnost k tomu něco říci, protože za pár dní a týdnů může být všechno jinak. Můžeme se pak probudit v jiné zemi. Například: dominantní výrobce energie s distributory a páteřní sítí (ta se skoro nikde na světě neprivatizuje) bude prodán francouzskému státnímu podniku, bude tedy postátněn, ale jiným státem. Totéž se může stát Telecomu, bude-li po něm toužit Télécom France. Ve firmě Transgas se může objevit silný ruský vliv a podobný vliv nelze vyloučit ani v případě Unipetrolu. Tyto rozjeté prodeje mohou navíc pomoci zacementovat spolupráci ČSSD a ODS.

Na privatizaci tlačí ODS

Zemanova vláda honí šibeniční termíny. V polovině ledna chce rozhodnout o nabídkách na koupi ČEZ a celé energetiky, což je největší privatizace, resp. prodej pod českým sluncem. Na důležité rozhodnutí budou mít ministři - po otevření obálek - jedinou prosincovou noc. V prosinci se také rozhodne o celém Unipetrolu a výsledek tendru na Telecom má být znám do půlky ledna. Obvyklé klišé zní, že vláda honí privatizaci proto, že ji "tlačí rozpočtový schodek" (J. Plesl v LN 28. 11.). To je nesmysl, protože po vládním rozhodnutí zpravidla trvá příprava smluv několik měsíců a do voleb nelze peníze utratit tak, aby to mohli voliči pocítit. Kromě toho potenciálním iregulérním voličům ČSSD rozpočtový schodek příliš nevadí. Kdyby měla vláda na mysli střednědobé a dlouhodobé vyrovnání rozpočtového schodku, nebude svým spěchem na privatizaci snižovat cenu prodávaných společností. Představme si hokynáře, který tahá za rukáv kolemjdoucí a přemlouvá je k návštěvě svého krámu. Jaké asi bude mít ceny? Názorný příklad: proč minulý týden nepřistoupilo konsorcium Atlantic West na nabízenou cenu za svůj podíl v Eurotelu? Protože tušilo, že motiv vlády je spěch s prodejem Českého Telecomu, který má v Eurotelu 51 procent. Kdo chce v noci v zastavárně rychle prodat mobil, také za něj mnoho nedostane. Jediný rozumný dlouhodobý zájem voličů a občanů je prodávat podniky za nejvyšší možnou cenu. To se neděje. Privatizované firmy jako ČEZ a Transgas jsou navíc prodávány v nesmyslném balíku s distributory. To zhorší možnost příchodu konkurence do odvětví. Odnesou to opět spotřebitelé a občané. Pokud by vláda chtěla privatizačními příjmy limitovat rozpočtový schodek, je to také ekonomicky nesprávné. Ekonomická teorie zásadně nedoporučuje používat mimořádné privatizační příjmy k fiskálním účelům. A proč na všechny privatizace tolik tlačí ODS? Chce snad jako opozice pomoci Zemanovi s rozpočtovým schodkem? Další problém jsou slavní ekonomičtí analytici. Novináři, kteří jejich komentáře stále citují, si neuvědomují, že většina investičních bank a poradenských firem je v privatizaci nějak angažována. Proto řada obvykle citovaných analytiků privatizační zběsilost vlády nekritizuje, i když si o ní musí myslet své. Nejdůležitější je, že na spolurozhodování o privatizaci lze hodně vydělat. Zbude i na slušně prodělečný superbulvární deník.

Případ Leuna a CDU

V roce 1992 se německý privatizační úřad Treuhand rozhodl prodat rafinerie ve městě Leuna konsorciu vedenému francouzskou, státem vlastněnou petrochemickou firmou Elf. Tato akce se dosud vyšetřuje v Německu, ve Švýcarsku i ve Francii. Policie objevila černé platby ve výši 90 milionů marek. Prošetřuje se i praní špinavých peněz, vyšetřovány jsou desítky osob. Zatím je zřejmé, že na volební kampaň německého kancléře Helmuta Kohla Francouzi tehdy přispěli částkou 30 milionů marek. Tolik zkušenost s francouzským státním podnikem při privatizaci v Německu, tedy civilizované zemi, která má všechny důvody považovat se za právní stát. Nyní trochu ironie: dnes je přece dávno všechno jinak. Francouzi se přece poučili a od té doby, co to s Kohlem, CDU a rafineriemi v Leuně prasklo, již politikům v cizině osobní úplatky či financování politických kampaní nikdy nenabízejí. Příště budou k dosažení svých cílů používat pouze čisté metody a prostředky. Velké francouzské státní koncerny působí například v západní Africe. Tam Francouzi nejen těží ropu, ale také podnikají v oblasti mobilních telekomunikací apod. Podnikáním v oblastech, jako je Afrika, se francouzské státní koncerny učí vysoké podnikatelské kultuře. Úplatkářství či rozdávání provizí je v Africe totiž přísně zakázano. Francouzské firmy tam mají také přísně zakázáno legalizovat provize účetně a nafukovat poplatky za poradenská "fíčka". Ale abychom nehovořili pouze o Francii. Rakouská Erste Bank se rozhodla "outsourcovat" poradenské služby ve věci privatizace České spořitelny Miroslavu Mackovi. Macek jako opoziční politik (o privatizaci přece rozhoduje vláda) dostal deset milionů. Mackův případ je ovšem výjimka a podobné metody by nikdo jiný z ODS již nikdy nepoužil. Přece si tato významná strana nebude koledovat o nařčení z nějakého privatizačního racketeeringu. Po "strašlivém skandálu" s Mackem a Erste Bank již žádnou velkou zahraniční firmu ani ve snu nenapadne, aby něco takového znovu v ČR zkoušela. Nikdo přece nebude legitimizovat a zaštiťovat vyděračské praktiky nebo si o vydírání provokativní a okázalou nepozorností vůči "důležitým lidem" říkat. V ČR by nebylo nikdy možné to, co je běžné jinde: že všichni zájemci o privatizaci se nejdříve musejí plazit na kolenou před opoziční stranou a jejími vyslanci a poníženě vyžadovat souhlas jejích vezírů včetně velkovezíra nejvyššího. Česká republika má přece pověst země korupcí netknuté. Nějaké úplatky (či politický sponzoring, resp. racketeering) při privatizaci? To by snad bylo možné v nějakém Bengálsku, jakým je Německo, ale ne u nás.

Ústavní soud bude vtažen do politiky

Konec legrace, věc je vážná. Politická a ústavní kultura v ČR může být narušena vtažením Ústavního soudu do privatizačních rozhodnutí a návazných právních procesů. Byl to Václav Klaus jako předseda sněmovny, kdo se rozhodl porušit zákon a procedurální zvyklosti tím, že neposlal obchodní zákoník s Pilipovým dodatkem do Senátu (právě v důsledku obav ze zpomalení či zastavení privatizace). Všechny ostatní normy z téže schůze přišly do Senátu včas. Ústavní soud musí rozhodnout. Přitom bude nechtěně tlačen na pole výsostně politické. Ústavní soudci projevili v posledních letech značnou odvahu, ale pokud za několik měsíců svým rozhodnutím zasáhnou do privatizačních případů (třeba již rozhodnutých) a znovu otevřou otázku povinného odkupu pro minoritní akcionáře, mohou například vyvolat řadu astronomicky nákladných mezinárodních arbitráží s investory a politici budou na Ústavní soud svalovat zodpovědnost. Mohou také rozorat vládní ekonomickou a fiskální politiku (vláda již totiž s nějakými privatizačními příjmy v rozpočtu počítá, nehledě na to, že s nimi asi počítá k zaplacení nejrůznějších televizních arbitráží, například), a to pár měsíců před volbami. To je led, na který se ústavním soudcům nebude chtít, ale budou na něj muset. Věc může snadno přerůst v nepříjemnou a bouřlivou ústavní krizi. Ale to přece nevadí: motivace některých jedinců a skupin, aby spolurozhodovali o prodejích státního majetku a přiživili se na tom, se zdá neomezená.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.