Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Lidové noviny

Velká koalice na obzoru

10.11.2001

Mocenský dvojblok ČSSD-ODS je pevnější a stabilnější, než by se na první pohled mohlo zdát

Od příštích parlamentních voleb nás dělí necelých sedm měsíců. Je tedy nejvyšší čas podívat se na možnosti povolebního přeskupení sil a na nejdůležitější faktory, které ho budou ovlivňovat, předurčovat a formovat. Politická moc se bude dělit, případně spojovat či rozpojovat na několika osách. Některé z nich jsou zřejmé a viditelné - a také proto přeceňované, jiné spíše tušené a jejich význam bývá podceňován. Nejjednodušeji představitelnou osou je pravo-levé dělení politického spektra. V tradičních demokraciích s vyšším počtem politických stran (např. Nizozemsko, Norsko, Dánsko, Belgie aj.) se případné koalice vytvářejí především podle toho, jak jsou si strany programově blízko. Je téměř banalita napsat, že tradiční levicová strana, socialisté či sociální demokracie vytvoří spíše koalici s menší stranou levého středu než s menší stranou pravého středu. O neutrální středové uskupení by měl být veden boj zleva i zprava. Potíž je v tom, že středová uskupení nejsou tak zcela neutrální (ani u nás). Jako nejlogičtější vyústění situace by se jevil tlak na rozpad čtyřkoalice. Unie svobody by měla tíhnout k ODS a lidovci k sociální demokracii. Koalice sociální demokracie s komunisty je rovněž podle předpokladů "pravo-levé osy" možná. Co se zdá na základě deklarovaných ideologických rozdílů nemožné, je další trvání mocenského bloku ODS - ČSSD (v jakékoli podobě - od obrácené opoziční smlouvy k velké koalici). Špidla je například staromódní socialista, který se zhlíží ve francouzských levicových spiscích. Klaus - pokud mluví a píše (nikoliv pokud jedná) - nezapře angloamerickou inspiraci. Zeman je na rozdíl od Špidly pragmatik.

Karta jménem integrace

Důležitým faktorem je naše očekávaná integrace do EU. Ta nabourává uměle přehlednou pravo-levou osu a činí nejpravděpodobnější povolební variantou vládu čtyřkoalice se sociální demokracií. Zemanova vláda udělala relativně velký kus práce při této integraci. ČSSD i čtyřkoalice chtějí do unie prakticky "bez výhrad". ODS sice deklaruje, že jiná alternativa neexistuje, ale své pověsti euroskeptika se tak snadno nezbaví (a možná ani zbavit nechce). Kdyby bylo ve hře pouze tohle, lze očekávat vnější tlaky nebo nejrůznější obavy z toho, jak bude některou variantu povolební vlády vnímat EU.

Nevraživost, obdiv, alergie...

Politika se ovšem neodehrává ve vakuu. Samostatnou kapitolou je důvěryhodnost a to, jak je politiky a stranami vnímána. Potíže s důvěryhodností mají politici všude na světě. V Česku je ale téměř pravidlem, že se říká jedno a dělá pravý opak. Nejvíce v tom vyniká ODS, jejíž postoje jsou zdánlivě (kdyby nešlo o kalkul) zcela schizofrenní (drží u moci socialistickou vládu a tvrdí, že je pravicí). Je ale možné věřit ČSSD, že se nesblíží s komunisty? Ve hře je i pověst. Mají spolupracovat pouze "čistí" s "čistými" (a "špinaví" se "špinavými")? Unie svobody se považuje za stranu "čistou" (nemá za sebou žádný skandál s financováním), ale její relativní "čistota" nebyla zatím testována pokušením moci. Nemůže klást maximalistické požadavky na ostatní, už proto, že s jejich partnery ve čtyřkoalici je to v tomto ohledu složitější. Průvodním jevem české politiky je i vzájemná paranoidní nedůvěra, na kterou si současní politici "zadělali" svým minulým konáním. Vzájemná nedůvěřivost bude hrát v povolebních jednáních velkou roli. Představa některých politiků a politologů, že strategie a taktika v povolebním vyjednávání mezi stranami bude to nejdůležitější, je ovšem mylná. Česká politika je více než politika tradičních demokracií poznamenána osobními vztahy. Zdá se, že ODS opravdu nemůže vystát Vladimíra Špidlu, a to nejen ideologicky. Zeman s Klausem se nenávidí, a ač je to směšné, svoji rivalitu vnímají jako souboj titánů: zadupat do země ty menší je jejich společný zájem. Zeman ale zmizí ze scény. Osobní vztahy jsou u povolebního uspořádání nejméně vypočitatelné. Zatím jsou tu pouze otázky, třeba zda je další fungování bloku ČSSD s ODS možné bez Zemana.

Ruka ruku myje

Opoziční smlouva vybudovala mezi mocnými skupinami uvnitř obou smluvních stran natolik úzké a pevné vazby, že je půjde jen těžko rozbíjet. Nejrůznější vlivové skupiny si na sebe za poslední čtyři roky velmi zvykly a jen velmi nerady si budou zvykat na někoho, koho neznají. Ale nejde jen o toto období. ČSSD i ODS byly již předtím největšími stranami, a právě proto se na ně soustředil nejsilnější lobbistický zájem nejrůznějšího stupně legitimity. Představme si dva vedle sebe stojící, v zemi jen volně ukotvené dřevěné sloupy. Jedním je ČSSD, druhým ODS. Sloupy drží u sebe, protože jsou k sobě přitlučeny mnoha kramlemi. Kramle ilustrují společné zájmy, jež jdou přes strany. Spojují nejrůznější skupiny uvnitř obou stran. S oběma sloupy ovšem pořád někdo cloumá. Občas nějaká kramle vypadne, občas se přitluče našikmo: spojí se spolu jiné skupiny (přeskupí se zájmy), občas se zatluče nová (vzniknou nové společné zájmy). Všimněme si, že ODS vždy tlačila především na odstoupení Pavla Mertlíka, který se většinou těmto dohodám vzpouzel a který má zásluhu na tom, že jedna z nejdůležitějších "kramlí" - tedy IPB - byla z pilíře ČSSD vytržena a ve sloupu ODS zůstala vyviklaná. Nejde jen o Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a všechny "televizní věci", kde se obě strany vždy snadno dohodnou. Nejdůležitějším společným zájmem je většina velkých privatizačních případů. ODS jako "opozice" nikdy nekritizovala připravovanou privatizaci ČEZ, Transgasu či Unipetrolu ani spěch, s nímž je připravována. Jak vyšlo před týdnem najevo, poslanci ODS se ruku v ruce spolu s poslanci ČSSD vydali do Paříže jednat s francouzským zájemcem o ČEZ. Představitel "opozice" Miroslav Macek inkasoval deset milionů od Erste Bank za poradenské služby při privatizaci, kterou exekutivně prováděla ČSSD. Věc vyšla najevo náhodou. Zkusme si představit možnou výši "všimného" v jiných větších privatizačních případech. Ne všechny "velké věci" jdou napříč stranami. Například nákup stíhaček Gripen podporuje především ČSSD (mluví se o možnosti politického sponzoringu ze strany Švédska a britské levice). Řešení ruského dluhu je také zřejmě pouze záležitostí sociálních demokratů (a tzv. šloufovské kliky). Jinde si obě strany doslova padly do náručí. Ovládly například Českou konsolidační agenturu a do jejího čela prosadily přímo poslance z obou stran. A to je další zdroj moci v zemi: špatné úvěry a vlastnictví detailních informací o nich. Opoziční smlouvu si dnes nikdo nepřeje. Proto se jako pravděpodobná varianta povolebního uspořádání jeví velká koalice ODS a ČSSD. ODS nabídne výhodné podmínky a žádat bude Klausovo prezidentství. Na rozdíl od opoziční smlouvy má velká koalice jednu výhodu: nazývá věc pravými jmény.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.