Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

MF Dnes 2002-2003

Ústava jako bolševický oběžník

19.10.2002

Máme volit hlavu státu přímo, či nepřímo? O roli prezidenta, způsobu jeho volby a možnostech změn smyslu ústavy jsme rozmlouvali s ústavním soudcem Vojtěchem Ceplem.

Máme volit hlavu státu přímo, či nepřímo? O roli prezidenta, způsobu jeho volby a možnostech změn smyslu ústavy jsme rozmlouvali s ústavním soudcem Vojtěchem Ceplem.

* Proč vlastně existují hlavy států?

Všechna lidská společenství, dokonce i smečky zvířat, chtějí nějakého vůdce, někoho, kdo je vede. Paradoxně se však moderní ústavy vyvinuly mimo jiné i z odporu k tomu, aby lidem někdo vládl. Např. do Nového světa odjížděli nevolníci často z náboženských nebo ekonomických důvodů. Toužili, aby jim nikdo nerozkazoval, chtěli se zbavit svého tyrana, feudála, absolutního monarchy.

Demokracie? Tyranie!

Demokracie jako vláda většiny se však také nebyla dokonalá. Otcové americké ústavy upozorňovali na nebezpečí tyranie většiny. Je známo, že většina občas podléhá demagogovi, většina může propadat davovým vášním, davovým předsudkům, může utiskovat menšiny atd. Tento nedostatek demokracie jakožto vlády většiny může být korigován vládou práva, vládou řádu. Zde jsou patrně kořeny smyslu moderních ústav. Jedině společnost, která má jasně artikulovaný základ řádu, může být svobodná. Ochrana lidské důstojnosti a základních, přirozených práv člověka před jakoukoliv, tedy i státní mocí, zůstává stále nejdůležitějším problémem.

* Jak to souvisí s hlavou státu?

Nezávisle na tom, co bylo řečeno, je paternalistický či vůdcovský princip vlastně praktický, a proto přetrvává. Z hlediska teorie řízení je přece většina lidských činností nedemokratická. Aby se efektivně rozhodovalo a řídilo, musí být jediný vedoucí. To známe z vojenských či ekonomických organizací. Také psychologicky má paternalismus má velkou setrvačnost. Mnoho lidí potřebuje otcovskou záštitu.

* Mluvíte občas o tom, že hlava státu má v naší ústavě monarchistické prvky. Můžete je přiblížit?

Mohu vám podat popis některých znaků, které přibližují československou prezidenturu monarchii. Instituce prezidenta má u nás velkou autoritu a prestiž, kterou si částečně zachovala i přes komunistickou a nacistickou okupaci. Prezidentův obraz visí ve všech školních třídách a státních úřadech. Úřaduje a dříve i bydlel na Hradě. Po jeho zvolení se slouží v katedrále slavnostní mše, která v mnohém připomíná korunovaci českých králů. Většina těchto tradic není v ústavě ani v dalších předpisech ustanovena, jde o tzv. ústavní zvyklosti. Jejich význam by neměl být podceňován, přispívají k autoritě řádu. Mnohé vznikly proto, že ústavní pořádek první republiky byl částečně inspirován a navazoval na rakouskou liberální monarchii. Naše současná ústava je pak silně ovlivněna touto prvorepublikovou Ústavní listinou z roku 1920. Neshledávám v tom nic špatného, naopak, díky tomuto prestižnímu dokumentu, který byl využit jako vzor, se podařilo poměrně rychle přijmout současnou ústavu v krizové situaci rozdělování státu.

Imunita? Proč ne

Bohužel tradičním prvkem v naší ústavě jsou příliš silné imunity z doby, kdy exekutiva absolutní monarchie utiskovala poslance, protože ti byli často představiteli menšin. Výkonná moc někdy třeba zkoušela poslance zastavovat na cestě do parlamentu aby nemohli hlasovat.

* Hlava státu se trochu příliš podobá císaři pánu. Imunity jsou ukázkou monarchistických výsad. Nejsou silné imunity pro poslance nesmysl?

To je pravda, některé byly a brzy budou odstraněny, ale je pravda i to, že je příliš kritizováno právo amnestie, různé milosti, to ukazuje na všeobecně deformovanou filozofii práva založenou na utopické víře v to, že pravidla lidského chování jdou přesně a jednoznačně napsat. A že když budeme postupovat podle těchto přesně napsaných pravidel, že se nedopustíme nespravedlnosti. Všeobecně však o pravidlech platí, že není možné předem předvídat všechny varianty lidského chování. Nemluvě o nepřesnosti a nejednoznačnosti lidského jazyka. Je to obdobné, jako když marxističtí ekonomové věřili, že vše naplánují do detailu. Viděl jsem případy, ve kterých soudci a aparát postupovali přesně podle legislativních pravidel a člověku pak bylo stejně nespravedlivě ublíženo. Ten systém je lidský výtvor, a také proto nemůže být dokonalý. Právě proto se vyvinuly v právních řádech různé pojistné, náhradní instituce, které umožňují korektury rozhodnutí a dávají možnost změkčování.

Přímo, či nepřímo?

* Proč je v české ústavě volba prezidenta parlamentem?

To je taky převzato z první republiky. Tehdy ten princip převládal na celém evropském kontinentě. Je hluboce spojen s volebním systémem do sněmovny. Systém poměrného zastoupení s více politickými stranami vede k tomu, že parlament také volí prezidenta. Jde vlastně o zásadní spor, jestli má být přímá demokracie, nebo nepřímá.

* Vy jste osobně pro jakou volbu?

Není to tak důležitá otázka, jakou je například změna volebního systému do parlamentu, která by vyžadovala celkovou zásadní rekonstrukci systému. Přímá volba má svá pozitiva, větší participaci obyvatelstva na moci, má ale také své zápory, protože otvírá prostor moderním populistům a demagogii. Přímá volba je technicky složitá jako každé referendum. V referendu jde hlavně o formulaci otázky, a to se přece děje v politickém kontextu. Obdobou toho je při přímé volbě prezidenta otázka jmenování kandidátů: z koho budou lidé vlastně volit? A tento výběr je také předmětem politického zápasu, který může být stejně nechutný jako některá hlasování v parlamentu. Je ale navíc méně průhledný, protože se odehrává předem ve skrytu stranických sekretariátů. U nás jsou politické strany nestejnorodý konglomerát různých typů asociací, od téměř vojensky zorganizovaných komunistů, kde každý člen je disciplinovaný, přes loajální lidovce po úplně volná volební sdružení. Ve všech těchto stranách je naprosto ústavně neregulovaný výběr kandidátů. I v liberální Americe je primární výběr kandidátů velice přísně státem sledovaný. Lidé se mohou odvolávat, je to pod veřejnou kontrolou. Mne teď nejvíc znepokojuje, že chce někdo dělat změny ústavy narychlo

* A argument, že přímá volba neomezí moc stranických sekretariátů?

Teď je módní opakovat, že největší demokracie je přímá demokracie. Naši novináři by se měli více podívat na nedávný vývoj referend na Slovensku. Prodělali tam celý seriál naprostých katastrof, jedno referendum za druhým se právně ani technicky nepovedlo. Vznikly právní spory, které pak vyšuměly, protože ani nemohly být rozhodnuty. Není to jednoduchá věc, jsou s tím potíže a často se celá záležitost změní v drahé a neefektivní divadlo. Tzv. přímá volba prezidenta má obdobná úskalí.

* Nemělo by se spíše hovořit o lidové volbě? V USA se třeba volí prezident také nepřímo.

Modely jsou teoreticky dva: volba může být přímá, jako v Brazílii či ve Finsku, ale většinou je nepřímá. Nejdříve se zvolí volitelé, kteří pak jedou udělat finální volbu. Moderní doba to velice změnila. Dříve centrálního kandidáta lidi vůbec neznali, dnes ho znají lépe než svého starostu. To je paradox. Každý večer mají prezidenta nebo premiéra v obýváku na obrazovce, vědí o něm všechno. Ale krajské představitele skoro nikdo nezná.

* Kdy podle vás nastane správná doba k tomu, aby se tento zásah do ústavy udělal?

Rozhodně to nesmí být děláno tak, aby vzniklo období, že prezidentská funkce bude neobsazená. Nerealizovaná ustanovení napsaná v ústavě jsou typicky československým a českým unikátem, který svědčí o všeobecném a hlubokém nepochopení smyslu a významu ústavy. Občas máme určité instituce v ústavě zapsány a schváleny, jako by existovaly, a přitom země pokračuje bez jejich reálného zřízení. Nenalezl jsem takovou "virtuální konstituci" nikde jinde na této modré planetě. Dlouho nebyl Senát, to se však v ústavě předpokládalo. Ale nikdo nepředvídal, že budeme bez nejvyššího správního soudu deset let a bez regionů osm let. Úvahy o tom, že bez prezidenta se po určitou dobu obejdeme, svědčí o začínající negativní tradici českého antikonstitucionalismu.

* Co je na tom tak nebezpečného?

Ústava je přece jádrem řádu společnosti a společnost, která není ovládána řádem, je ovládána těmi, kdo jsou u moci. Svobodní lidé nechtějí žít pod vládou jiného člověka, nejsou rádi, když jim někdo rozkazuje. Určují si pravidla a ta potom dodržují, chrání a rozvíjejí. To je vláda práva. Neosobní řád společnosti je nejdůležitější. Proč by měl být řád nahrazován příkazy lidí, které moc vždy mění a často i korumpuje?

* Kdy je podle vás správné zásah do ústavy provést?

Měl by se udělat v normálních lhůtách, které jsou pro změnu ústavy stanoveny. Procedury těchto změn jsou záměrně složitější a tím se právě ústava liší od ostatních zákonů, že její změny jsou ztíženy. Aby ústava byla stabilizující kotvou svobodné společnosti, musí v klidu fungovat po určitou dobu a její změny je třeba provádět uvážlivě.

Jak vládnout rozumně

* Co je nejaktuálnější v současných diskusích o ústavách?

V poslední době se v odborné literatuře, která se zabývá srovnáváním ústav, začíná prosazovat myšlenkový proud, jenž se soustřeďuje na zkoumání toho, jak která ústava umožňuje veřejnou debatu tak, aby se politici dobrali řešení nejdůležitějších problémů společnosti. Hovoří se o tzv. uvážlivé demokracii založené na ústavních procedurách, které podmiňují rozumné rozhodování opřené o věcnou argumentaci. Jako by se znovu vracelo před sto lety populární pojetí demokracie jakožto diskuse. Jinými slovy, kromě regulace "politické politiky" neboli mocenské soutěže či zápasu, které u nás převládají, se ve vyspělých demokraciích pozornost vrací k věcné "nepolitické politice", která se zabývá rozhodováním o věcech veřejných. V každé společnosti existují sporné věci. Některé jsou dokonce v určité době neřešitelné, kupříkladu otázka potratů či trestu smrti. Tyto fundamentální otázky vedou k polarizaci společnosti, avšak dobré ústavy je umožňují odsunovat. Většina problémů je však řešitelná, k zdárnému rozhodnutí je jen třeba vybudovat instituce a procedury, které ho umožní. Novináře ale dnes zajímají hlavně naše domácí aktuality. "Kdo s kým, proti komu a co je za tím?"

Posílit Senát

Osobně považuji za největší problém naší ústavy nevyrovnané vyvážení mocenských pilířů. V první části, která se zabývá základními institucemi státu a jejich vzájemnými vztahy, je postavení Senátu příliš slabé. Měly by mu být přidány některé pravomoci, aby se zvýšila jeho váha. Například by senátoři měli mít možnost zřizovat vyšetřovací komise namísto poslanců, kteří by se mohli soustředit na své legislativní a další funkce. Také poměry hlasovacích procedur by měly být vyrovnanější a také možnosti zákonodárné iniciativy by se mohly zvýšit. Senátu by měla být svěřena tzv. překlenovací funkce, spočívající v dočasném přebírání některých pravomocí sněmovny po dobu, kdy je rozpuštěna. Možností je více, ale naráží to na nesouhlas poslanců, kteří si neuvědomují, že v dobrém ústavním systému je dělba moci provázena vyváženou dělbou práce.

Politikou k bohatství?

* V Česku se na Senát často nadává. V čem se podle vás osvědčil?

Zabránil již několika účelovým a zbrklým změnám ústavy. Není dobré ústavu měnit podle momentálních potřeb vládnoucí většiny. Dobrá ústava je jako strom, vyžaduje určité období, aby se vžila, aby její obsah přešel do vědomí lidí. Důležitá je nejenom její všeobecná znalost, ale také, aby byla vnitřně přijata neboli internalizována většinou občanů. Teprve pak se stane základem řádu společnosti. Dobrý Senát je pojistkou proti nedomyšleným návrhům zákonů, to se již několikrát osvědčilo. Senátoři jsou poměrně starší, ze sociologického hlediska spíše představují skupinu lidí, kteří šli do politiky poté, co něco dokázali, na rozdíl od našich poslanců, kteří často šli do politiky proto, aby si vydělali.

* Na Slovensku Senát nemají. Vadí to snad nějak?

Na Slovensku také právě proto, že nemají Senát, jsou změny ústavy mnohem snadnější. Z hlediska srovnávací konstitucionalistiky slovenská ústava patří mezi nejméně rigidní ústavy v Evropě. Projevuje se to tak, že se tam ústava změnila v jakýsi téměř pravidelně obměňovaný dokument, který se podobá tzv. oběžníkové legislativě komunistického stylu. Na úrovni běžných zákonů, naštěstí nikoliv v ústavním pořádku, tuto neblahou tradici zachováváme i v českých zemích. Vezměte si náš obchodní zákoník, který má za pár let existence 17 novel. Není proto divu, že ani specializovaní odborníci už se neorientují v novelizacích. Dnes už sbírky zákonů nepostačují, musíte mít počítač se zvláštním programem pro legislativu, abyste se dozvěděl poslední znění, abyste zjistil co vlastně platí, a co ne. Je iluzorní předpokládat platnost principu "neznalost zákona neomlouvá", když většina lidí ani nemůže vědět, co ve sbírkách zákonů je, a co již neplatí, neboť nikdo nestačí přečíst ani nadpisy všech předpisů. V této situaci, která je mimochodem všeobecná, je zapotřebí hájit alespoň stabilitu a všeobecnou znalost ústavy.

* K senátním volbám ale chodí stále méně lidí.

Představte si fotbalové utkání, kde na hřišti hrají hráči, kteří se dohodli, nekopou doopravdy, občas předstírají jakousi hru, ale lidé brzy vycítí, že nejde o opravdový zápas. Není divu, že na fotbal přestanou chodit. Tohle si totiž nezaplatili. Pravá soutěž politických stran byla u nás poškozena. Lidé začínají být apatičtí k veřejným věcem. Důvodů je více, asi bychom je museli podrobněji zkoumat, ale naše nepravá opozice sehrála určitě roli. Koalice jsou ostatně v krizi v mnoha Evropských zemích. Asi je to záporný efekt volebních systémů poměrného zastoupení.

***

VOJTĚCH CEPL. Roku 1993 byl jmenován prezidentem republiky Václavem Havlem soudcem Ústavního soudu České republiky.Věnuje se zejména právní filosofii, občanskému právu a ústavnímu právu. Právnickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 1961, doktorát práv mu byl udělen v roce 1966. V letech 1967-1970 absolvoval postgraduální studium teorie sociologie práva na univerzitě v Oxfordu a na University of Michigan Law School. Je ženatý a má dva syny.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.