Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Asijské zemětřesení

26.1.1998

Střemhlavý pád zázračných ekonomik na tvrdou půdu

Krize asijských ekonomik, která začala počátkem května loňského roku překvapivým úprkem zahraničních investorů od thajského bahtu, ještě zdaleka neskončila. Je naopak pravděpodobné, že teprve v průběhu letošního roku většina obyvatel postižených zemí tvrdě pocítí, co se vlastně odehrálo. Předpokládá se, že ve většině postižených zemí v tomto roce prudce vzroste inflace - v Indonésii například až na osmdesát procent. Cenový skok doprovázený razantními rozpočtovými škrty a vysokou nezaměstnaností pak může způsobit sociální neklid nebývalého rozsahu. Ve hře již ale dávno nejsou pouze otázky ekonomické a sociální, ale také bezpečnostní problémy. Nemůžeme se tedy divit, že zprávy z Asie již delší dobu a týden od týdne navíc stále nápadněji dominují zahraničnímu zpravodajství mezinárodních médií.

Muslimové, Číňani a komunisti

Stačí stručný výčet bezpečnostních rizik, aby bylo jasné, že situace je opravdu vážná. Například lze jen těžko připustit nestabilitu v Jižní Koreji, a tím i na celém Korejském poloostrově, jehož severní část ovládá militantní komunistický režim. Indonésie je pro změnu se svými dvěma sty miliony obyvatel pátou největší zemí na světě a největší muslimskou zemí vůbec. Případný politický a sociální neklid zde může vyústit v útoky proti čínské menšině, která si udržuje silné pozice v indonéské ekonomice. Muslimsko-čínský konflikt se může přenést i na malajsijský poloostrov a vyvolat napětí mezi Malajsií a Singapurem, kterému dominují Číňané. Proti Indonésii a Malajsii se potom může vyostřit i čínská zahraniční politika. Pokud hospodářské potíže postihnou Hongkong a Čínu víc, než se zatím předpokládá, může Čína zrušit své politické a diplomatické sliby, které bývalé britské kolonii dala před sjednocením apod. Jak vlastně asijská krize začala?
Postižené země spojuje mnoho společných rysů a ukazatelů, každá má ale i své zvláštnosti. Jistou ironií je, že ekonomové jako obvykle nedokázali předpovědět vůbec nic. Zato dnes se opět podle očekávání předhánějí v detailních analýzách.

Nebezpečné dolary

Ve všech postižených zemích provází krizi nakažlivá panika, která se rozšířila nejen mezi zahraničními investory, ale také mezi místním obyvatelstvem. Investoři prchají domů a občané si vybírají úspory z bank, respektive je mění za dolary. Proto padají měnové kurzy, ceny akcií a dluhopisů na burzách, hroutí se banky, fondy i pojišťovny.
Příčinou krachu je ve většině postižených zemí fakt, že podniky a banky si v uplynulých letech vypůjčily obrovské částky v dolarech a nezajistily se dostatečně vůči kurzovým rizikům. Půjčky totiž byly levné (tzv. easy money) a v mnoha případech je dokonce thajská či indonéská vláda garantovaly. Když ale začaly domácí měny devalvovat, banky a podniky se dostaly na pokraj bankrotu. Snad s výjimkou Malajsie všechny země také nedostatečně regulovaly bankovní sektor. Banky příliš investovaly do stavebnictví a různých megalomanských projektů. Půjčky byly špatně zajištěny nemovitostmi, jejichž ceny se zhroutily.
Na úrovni podniků se už poměry v jednotlivých zemích liší. Zatímco jihokorejské ekonomice dominují nezdravě propojené konglomeráty (tzv. čejboly, viz Respekt č. 52/97), jedním z hlavních problémů Indonésie se ukázal být rodinný klan prezidenta Suharta, který ovládl většinu státem chráněných monopolů. Na počátku krize byly v postižených státech značně rozdílné i makroekonomické ukazatele (stabilita rozpočtu, inflace apod.). Společným jmenovatelem byla pouze vysoká míra hospodářského růstu a různě vysoký deficit obchodní bilance.

Indonésie: rodinný podnik se kácí

Ještě v prosinci dominovala ekonomickým stránkám světového tisku Jižní Korea, dnes je to pochopitelně Indonésie. Není se čemu divit: tamější měna se za necelý půlrok propadla o více než 80 % (během jednoho lednového týdne dokonce o 25 %) a objevily se tu odjinud dosud neznámé případy rabování obchodů a panických nákupních horeček. Věci dospěly tak daleko, že do Indonésie odletěli osobně dva nejvyšší představitelé Mezinárodního měnového fondu (MMF) Stanley Fischer a Michael Camdessus dojednat podmínky záchranné půjčky. S prezidentem Suhartem několikrát osobně telefonicky hovořil americký prezident Clinton, kancléř Kohl a údajně i prezident Chirac.
Indonéská ekonomika začala prudce růst v 70. letech, mimo jiné díky objevu nalezišť ropy. Proto dosahovala téměř zázračného růstu HDP - okolo 8 % (letos se počítá spíše s hospodářským poklesem). Většina ekonomů přitom ještě letos v létě považovala indonéskou ekonomiku v zásadě za zdravou, nebo dokonce ze velmi zdravou. Události posledních týdnů samozřejmě souvisejí s panikou, která se do Jakarty přenesla z jiných zemí regionu, na druhé straně ale začaly v posledních dnech vycházet najevo věci, které jako by dávaly tušit, že v určitém ohledu byla indonéská ekonomika řízena spíše jako středověké království. Většina megalomanských projektů, které nyní MMF požaduje zrušit, má svým způsobem co činit s rodinným klanem prezidenta Suharta (76 let). Jeho rodina podle odhadů kontroluje majetek v astronomické výši 50 miliard dolarů a pravděpodobně má také miliardová konta v zahraničí. Například na dálnici z nového letiště do Jakarty vybírá poplatky paní Hardianti Rukmana, Suhartova nejstarší dcera, která je zároveň většinovou majitelkou několika elektronických továren, sítě hotelů, bank a továren na telekomunikační přístroje. Nejstarší syn Sigit Harjodudanto je vlastníkem loděnic, hotelů, potravinářských továren, lesů a aerolinií. Prostřednímu synovi Bambangu Trihatmodjovi patří různá parkoviště, supermarkety, několik bank, televizních kanálů, továrny na výrobu satelitů apod. Nejmladší syn Hutomo Mandala Putra je majitelem lesů, potravinářských podniků, bank, a především stojí za megalomanským projektem výroby národního automobilu. Není třeba dodávat, že většina podniků ovládaných Suhartovou rodinou požívala zvláštních privilegií včetně úlev na daních, vysokých ochranářských celních sazeb, a dokonce i státních dotací.
Ve světle nových informací se tedy vynořuje otázka, jak vlastně mohli zahraniční investoři považovat indonéskou ekonomiku za zdravou. Byli snad slepí? Nevěděli o rozsahu tamější korupce? Nebo byli opojeni zázračnou mírou růstu a výnosnosti investic, které se rychle zhodnocovaly a přinášely tučné dividendy?

Tchajwanský zázrak

Při hledání odpovědi na otázku o příčinách krize se v posledních týdnech stále častěji cituje příklad Tchaj-wanu, tedy země, které se krize na rozdíl od ostatních asijských tygrů jako "zázrakem" vyhnula. Možná to ale nebyl zázrak. Na Tchaj-wanu se totiž zřejmě vyvarovali téměř všech chyb, kterých se dopustily ostatní země v regionu. Ostrovní země se může chlubit jen mizivou zahraniční zadlužeností a tradičně solidní bankovní regulací. Zatímco v Koreji či v Indonésii byly hlavním motorem růstu obrovské konglomeráty, na Tchaj-wanu hrají rozhodující roli malé a střední firmy - dokonce i v sektorech, kde něco takového donedávna považovali ekonomové za nemožné, například v chemickém průmyslu. Na Tchaj-wanu je nesmírně jednoduché založit novou firmu a také je velice snadné zbankrotovat - nikdo je tedy nedrží nad vodou za cenu, kterou pak zaplatí daňový poplatník. Většina tamních podniků také podniká bez velkých nároků na kapitál. Zpravidla vyrábějí "jen" komponenty pro výrobky zahraničních firem a samy přitom některé komponenty dovážejí.
Zřejmě právě díky tomu Tchaj-wan zatím proplouvá bouří pouze s mírnou devalvací a velice mírným poklesem kurzu akcií na burze. Vypadá to, že ona nakažlivá choroba a davová psychóza či panika nenapadá tak úplně každého a že v ekonomice vítězí skromnější, ale zřejmě důvtipnější přístup. Není vždy nutné honosit se finálními výrobky, jako měl být národní automobil v Indonésii. Možná hraje roli i skutečnost, že Tchaj-wan je již několik let demokracií s režimem o poznání svobodnějším, než je například indonéský.

Republikáni proti mezinárodnímu socialismu

Pod palbu kritiky se pochopitelně dostává politika MMF, který - alespoň to tak zatím vypadá - bude muset regionu půjčit okolo 200 miliard dolarů. Nejvášnivější diskuse probíhá pochopitelně v USA, protože Američané jsou největšími přispěvateli do společné pokladny fondu. Podobně jako před třemi lety za mexické krize se navíc uvažuje o tom, že se zvláštními půjčkami pro některé postižené země bude muset kromě MMF přispěchat na pomoc i americká vláda (v případě Jižní Koreje se tak dokonce již stalo).
Není tedy divu, že řada konzervativních republikánů protestuje v izolacionistickém duchu proti tomu, aby se penězi daňových poplatníků pomáhalo jiným zemím a národům. Jiní republikáni, kteří stojí více na pozicích klasického liberalismu, zase tvrdí, že nejlepším lékem na asijskou krizi je svobodný trh. Ať si to banky, obchodníci s cennými papíry a investiční fondy, tedy všichni, kteří špatně investovali v Asii, odskáčou i se svými akcionáři sami. Záchranné plány, které organizuje vláda Spojených států a MMF, povedou prý pouze k tomu, že investoři budou i nadále riskovat a přitom spoléhat na to, že jejich chyby nakonec zaplatí daňoví poplatníci, především z USA. Záchranné plány také odradí politiky postižených zemí od sice nepopulárních, ale zato rozumných regulací. Republikánský senátor Lauch Faircloth ze Severní Karolíny přímo tvrdí, že svobodný trh přestal v oblasti mezinárodních financí existovat: "Privatizovali jsme zisky, ale po socialisticku znárodňujeme ztráty." Republikánům ale nejsou stížnosti příliš platné, protože Clintonova administrativa může půjčovat postiženým národům bez souhlasu Kongresu.
Záchranné plány MMF mají podporu amerického ministra financí Roberta E. Rubina, přesto politiku fondu kritizuje také celá řada demokratů. Mnozí z nich tvrdí, že půjčky pomáhají přežít nejrůznějším represivním režimům, které - jako například prezident Suharto v Indonésii - nemají velký respekt k lidským právům, vykořisťují dělníky, využívají dětskou práci a svými utopickými stavbami devastují přírodu. Řada demokratů si také stěžuje na to, že záchranný plán pro Jižní Koreu je zaměřen především na banky a velké konglomeráty a následky krize ponese především střední třída - jednak jihokorejská, jednak také americká, která všechno "zatáhne". Clintonova administrativa se útokům pochopitelně brání. Ministr Rubin například tvrdí, že USA nutí jednat propojenost a závislost amerických a asijských finančních trhů. "Nemáme na vybranou," vysvětluje Rubin. "Naším životním ekonomickým a bezpečnostním zájmem je stabilní a prosperující Asie."

MMF v palbě

Mezinárodní měnový fond se dostává pod palbu kritiky také z jiných, méně ideologických důvodů. Podle mnohých kritiků se tato nadnárodní instituce dopouští školáckých chyb a omylů. Americký deník The New York Times například před čtrnácti dny uveřejnil úryvky z tajné zprávy fondu, ve které se přiznává, že MMF doporučoval některá opatření, která v případě Indonésie i Jižní Koreje mohla uškodit. Nutil obě země rychle zavřít některé krachující finanční instituce (v případě Indonésie šlo například o šestnáct bank) a rychle tak obnovit důvěru investorů. Zavřené dveře bankovních poboček ale způsobily paniku mezi obyvatelstvem, které si začalo vybírat úspory, případně je proměňovat na dolary. Do potíží a mnohdy na pokraj krachu se tak dostaly i banky a pojišťovny, které přitom byly relativně zdravé.
Předmětem vůbec nejostřejších sporů je kurzová politika fondu. Podle amerického The Wall Street Journal dodnes zapomíná MMF dohlížet na stabilitu kurzu postižených měn. Přitom prý měl už dávno tlačit jihoasijské státy k tomu, aby svou kurzovou politiku přizpůsobily Hongkongu, Argentině či Brazílii, kde se do oběhu pouští pouze tolik domácí měny, kolik má země devizových rezerv (na jeden dolar devizových rezerv jedna jednotka domácí měny). Představitelé fondu ovšem tyto návrhy odmítají jako nesmysl. Postižené země své devizové rezervy již prakticky vyčerpaly a přechod na podobně tvrdou kurzovou politiku by je dnes vyčerpal úplně.
Za pozornost stojí i názor prestižního britského týdeníku The Economist, který se fondu spíše zastává. Uvádí příklad Mexika, které se z měnové krize pomalu dostává a navíc všechny půjčky ze záchranného balíku, který činil více než čtyřicet miliard dolarů, již splatilo i s úroky. Američtí daňoví poplatníci zkrátka neprodělali ani dolar.

Kdo přijde na řadu příště?

Bankéři, ekonomové, makléři, investoři i publicisté dnes spekulují nejen o tom, zda se krize v některých postižených zemích může ještě prohloubit. Zkoumají, mohou-li se finanční otřesy rozšířit ještě do dalších zemí: na Tchaj-wan, do Indie, Číny a Pákistánu, nebo také do Brazílie, Argentiny, Polska či pobaltských zemí. Čeho se nejvíce obávají? Například Hongkong jako jedna z mála zemí regionu dosud nedevalvoval svou měnu. Do potíží se dostaly pouze některé tamější banky a pochopitelně došlo k dramatickému poklesu kurzu akcií na tamější burze (od začátku roku o více než dvacet procent). Některé východoasijské měny ovšem devalvovaly o více než osmdesát procent, a tak se dá čekat, že hongkongský export bude jen s obtížemi konkurovat. Totéž platí pro Čínu, která má sice suverénně nejlevnější pracovní sílu v regionu, přesto ani v jejím případě nelze devalvaci vyloučit.
Prudká devalvace v asijských zemích včetně Hongkongu a Číny pak může ohrozit prodejnost zboží z Latinské Ameriky. Proto se makléři obávají, že například Brazílie se bude muset vzdát své v posledních letech velmi úspěšné kurzové politiky. Zavedení reálu (nové měny, která je od roku 1994 pevně připoutána k dolaru) přineslo přitom Brazilcům výrazné snížení inflace, která se po desetiletí pohybovala v řádech desítek či stovek procent. Devalvace reálu by téměř s jistotou zasáhla i Argentinu, zemi s podobně úspěšnou měnovou politiku. Brazilci se zatím tvrdě brání: zvýšili úrokové míry o 22 %, provedli razantní škrty v rozpočtu a přislíbili privatizaci desítek státních podniků, což by znamenalo příliv miliard dolarů do země. Přesto je podle některých analytiků pokles kurzu tamější měny jenom otázkou času.
Případná panika na finančních trzích a následný odliv investic by se z Latinské Ameriky mohly přelít i do Polska a Ruska. Polsko - přestože bývá označováno za nejzdravější ekonomiku našeho regionu - totiž trpí značným schodkem obchodní bilance. Rusko je jiný případ. V obchodní bilanci má díky vývozu surovin přebytek, znalci ale upozorňují na to, že moskevská burza v posledních dvou letech rostla příliš rychle, a proti prudkému poklesu kurzů akcií či vládních dluhopisů by se zřejmě nedokázal bránit ani bankovní sektor.

Západ zřejmě v bezpečí

Největší pesimisté uvažují o tom, že asijská finanční krize může postihnout Japonsko daleko víc, než se dosud předpokládalo, a vrhnout tamější hospodářství, které již pět let stagnuje, do ještě hlubší recese. Jsou všechny tyto úvahy předzvěstí nějaké globální krize?
Pravděpodobně nikoli. Motorem světové ekonomiky dosud zůstávají Spojené státy a Evropa. Většina komentátorů zatím tvrdí, že pokud asijská krize trochu utlumí americký hospodářský růst, bude to jenom dobře. Americká ekonomika byla podle nich poněkud přehřátá, a kdyby krize nepropukla, tamější centrální banka by musela růst stejně tlumit, třeba zvýšením úrokových sazeb.
Zprávy z americké ekonomiky se liší podnik od podniku. Některé větší firmy, které hodně prodávaly v Asii, již začínají propouštět tisíce zaměstnanců, jiné hlásají, že se jich asijská krize dotkne daleko méně, než původně předpokládaly. Velmi pravděpodobně budou omezeny velké zbrojní kontrakty (prodej amerických a evropských stíhaček) a mamutí zakázky v energetice, což se dotkne především evropských firem (zřejmě Siemensu, ABB apod.). O snižování nákladů budou muset přemýšlet i americké a evropské automobilky - korejské vozy mohou být nyní až o třetinu levnější.

Chybami se tygr učí

Pád asijských tygrů pochopitelně probudil nový druh kritiků, kteří tvrdí, že asijský model, dlouhá léta ekonomy obdivovaný, naprosto selhal a že prognózy o 21. století jako "století Asie" jsou zcela nerealistické. Tito lidé zároveň říkají, že "evropská cesta" sociálního státu s jeho smírem mezi třídami, vysokým přerozdělováním a poklidným, mírným hospodářským růstem bude přece jen bezpečnější a jistější. Někteří skeptici dokonce přirovnávají asijský zázrak uplynulých dvaceti let k extenzivnímu růstu Sovětského svazu v 50. a 60. letech, jejž Západ dlouhou dobu tolik obdivoval, který se ale nakonec ukázal být obyčejnou bublinou, již navíc umožnilo pouze dryáčnické drancování země a společnosti.
Jde bezpochyby o mylnou kritiku. Především chybami se člověk učí. Asijským zemím nikdy nikdo nevyčítal a vyčítat nebude nízkou míru přerozdělování, nízké daně, důraz na vzdělání, nesmírnou pracovitost, houževnatost obyvatelstva či vysokou míru úspor. Významnou asijskou komparativní výhodou určitě zůstane i relativně malá závislost společnosti na sociálních transferech: o staré a nemocné se zpravidla musí postarat rodina a od státu to čeká jen málokdo. Současná krize naopak může některé země očistit. Většina z nich zřejmě přistoupí k přísnější regulaci bankovního sektoru a otevře přístup k informacím podle západního vzoru. Indonésie a Malajsie se podle všeho vzdají svých megalomanských projektů a Jižní Korea nepochybně zkusí rozbít finanční konglomeráty ovládané rodinnými klany a dát větší prostor svobodnému podnikání. Je také více než pravděpodobné, že se tygři daleko ostřeji než dosud pustí do boje s korupcí, která se ukázala být nebývale mohutná především v Koreji a Indonésii. Boj s korupcí a rodinnými klany přitom může být sotva úspěšný bez demokratických reforem. Demokratické změny budou požadovat zástupci mezinárodního kapitálu, který si v krizi citelně popálil prsty a na kterém jsou asijské země závislé.
A úplně na závěr: správnost prognózy, že příští století bude stoletím Asie, potvrzují i demografické trendy. Světové populaci budou více než dnes dominovat Asijci a americká nebo evropská města budou ve srovnání s největšími městy a aglomeracemi východu již za pár desítek let připomínat městečka či vesnice.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Případ Peregrine Investments

Názory, že kapitalismus nepotřebuje demokracii, a vlastně i celá populární teorie "asijských hodnot" a nového autoritářství dostávají v posledních měsících východní krize tak trochu "na frak". Před čtrnácti dny oznámila bankrot jedna z největších hongkongských investičních bank Peregrine Investments Holdings, která vznikla teprve před deseti lety. Její zakladatel Philip Tose vždy provokoval názorem, že kapitál se nejlépe zhodnocuje v autoritářských režimech, jako je komunistická Čína. Není proto náhodou, že se posledním hřebíčkem do rakve jeho společnosti stala mnohasetmilionová půjčka indonéské společnosti provozující taxislužbu (a napojené na Suhartovu rodinu). Američtí bankéři z Peregrinu se nikdy netajili tím, že dělají byznys pomocí vynikajících kontaktů s nejvyššími kruhy v Pekingu, Hanoji či Jakartě. Banka stála prakticky za každým novým úpisem akcií čínské či vietnamské společnosti na honkongské burze a jako jedna z mála se vždy honosila tím, že vydělává značné částky obchodem s Barmou, tedy se zemí, jejíhož mimořádně přísného vojenského režimu se štítí i ti nejotrlejší finančníci. Každý sám svého štěstí strůjcem...

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Kalendář asijské krize 1997/98

14. květen 1997 - Začíná útok spekulantů na thajský baht.
2. červenec - Thajský baht se odpoutává od dolaru.
24. červenec - Malajský ringit klesá na rekordně nízkou úroveň.
28. červenec - Thajsko žádá o pomoc MMF.
11. srpen - MMF oznámil záchranný plán pro Thajsko včetně půjčky 17 miliard dolarů.
14. srpen - Indonéská rupie se odpoutává od dolaru.
8. říjen - Indonésie žádá o pomoc MMF.
23. říjen - Index Hang-Seng na hongkongské burze klesá o 10,4 %, což rozhoupá trhy s akciemi na celém světě.
2. listopad - Indonésie zavírá 16 ohrožených bankovních domů.
3. listopad - Krachuje japonský finanční dům Sanyo Securities.
21. listopad - Jižní Korea žádá MMF o okamžitou pomoc 20 miliard dolarů.
8. prosinec - Thajsko uzavírá 56 z 58 svých finančních domů.
15. prosinec - Byl uvolněn kurz jihokorejského wonu.
6. leden 1998 - Indonéská rupie a další měny znovu klesají, nutná pomoc Indonésii se odhaduje na 200 miliard dolarů.
12. leden - Krachuje hongongská investiční banka Peregrine, následuje další pokles kurzů asijských měn.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.