Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Bojovníci nepovstanou, záře nevyjde

19.2.1996

Kladenská Poldovka do konkurzu

Po pěti letech od zahájení reforem se dostala na titulní stránky novin zpráva, na kterou jsme dosud nebyli zvyklí: návrh na konkurz významného průmyslového podniku, navíc podniku, který patří k tradičním v regionu, který, alespoň literárně proslul jako kolébku dělnického hnutí. Vzhledem k tomu, že bankrotům a konkurzům jsme dosud nepřivykli, máme sklon podléhat i dalšímu literárnímu klišé: nahlížet na konkurz sentimentálními brýlemi třeba v duchu Ignáta Hermanna. Faktické provádění konkurzů je však pro úspěšné fungování národního hospodářství stejně životně důležité jako možnost zakládání nových podniků.

Bankrot neznamená konec
Konkurz nemusí znamenat, že podnik zavře brány, propustí zaměstnance, zahodí své jméno či značku, že se stane nepoužitelnou hromadou šrotu. Podařený konkurz může znamenat pouze restrukturalizaci vlastnictví. Americký olejářský koncern Texaco například zbankrotoval v posledních dvaceti letech již dvakrát: pořád se ale jmenuje Texaco, stále se věnuje téže činnosti a zaměstnává desetitisíce lidí. Jiným příkladem je letecká společnost PanAm, jejíž jméno před časem zmizelo z povrchu zemského. Ani to ale neznamená katastrofu. Zaměstnanci pracují jinde, letadla. hangáry a terminály slouží jiným leteckým společnostem.V případě Poldovky existují dva základní scénáře. Podle prvního věřitelé, tedy stát (finanční úřady a správy sociálního a důchodového zabezpečení, Fond národního majetku), banky a dodavatelé se rychle ve svých požadavcích sjednotí, najdou nového zájemce o koupi a prodejem firmy se podaří uhradit většinu závazků podniku. S novými vlastníky pak bude mít Poldovka šanci existovat dál. (Tento scénář ovšem vyžaduje pružnou a profesionální práci obchodního soudu.) Druhou možností je, že dlužníci se mezi sebou nepohodnou (mimochodem Komerční banka jako největší dlužník si konkurz nepřála). Práce obchodního soudu se pak povleče a Vladimír Stehlík zahájí ostrou konfrontaci, což bude znamenat, že se nenajde zájemce o koupi podniku. V důsledku toho může Poldovka přijít o odběratele, zbytek dobrého jména, a možná opravdu zavře brány.

Kdo za to může
Přestože úspěšnost nynějšího vládního postupu v Poldovce budeme moci změřit až tím, jak chytře bude manévrovat a hledat kompromis v konkurzním řízení, již dnes je jasné, že návrh na konkurz byl správným řešením. Vladimír Stehlík neustále porušoval dohody a lhal. Dlužil nejen Fondu národního majetku, ale i na daních a sociálním pojištění. Bankám sice splácel úroky, ale ve vztahu ke státu se rozhodl přistoupit na konfrontační variantu a sociální vydírání. Stehlík byl obtížnou figurou i "kulturně", když ne rovnou politicky, jakkoli to s ekonomickými předpoklady konkurzu nesouvisí. Stačí zmínit jeho obchůzky s pistolí po fabrice, zpěv hymny a národních písní při shromáždění dělníků v továrně, nákup deníku Práce za účelem zlepšení image a rozjezdu sociální demagogie.Co nám tedy blízký konec Stehlíkova počínání na Kladně vlastně ukázal? Předně již zcela jasně víme, že privatizace na část kladenských hutí formou veřejné soutěže byla chaotická a nepromyšlená. Ze strany vlády šlo o rozhodnutí neprofesionální. Ještě nepříjemnější důsledky by mohl mít eventuální neblahý výsledek konkurzního řízení, tedy scénář, ve kterém by v kladenských hutích došlo k úplnému rozpadu výroby, k odchodu nejschopnějších pracovníků a ke ztrátě posledních zákazníků a odbytišť. V takovém případě by se dalo jednoduše konstatovat, že sérií špatných rozhodnutí vláda způsobila nejen zánik proslulé obchodní značky, ale i konec podniku, který jediný v republice vyrábí speciální a tzv. ušlechtilé oceli. Odpovědnost v takovém případě padne hlavně na Ministerstvo průmyslu, Ministerstvo privatizace a Fond národního majetku. Jde tedy především o orgány řízené představiteli ODA.(Mimochodem: o tom, že vývoj popularity našich předních politiků není příliš závislý na jejich činech, ukazuje i případ Poldi. Jedním z hlavních autorů nepodařeného privatizačního schématu je nejpopulárnější politik Vladimír Dlouhý, s jehož oblibou nepohnul ani případ Breda, ani jeho kotrmelce kolem cen benzinu - kartelovou dohodu nejprve "zorganizoval", a posléze pouze "inicioval".)

Rudá záře zhasla
Ale zpět k Poldovce. Je potěšitelné, že širší politické a sociální důsledky současné situace či případného krachu celé firmy jsou zanedbatelné. Jak potvrzují představitelé kladenského úřadu práce, nezaměstnanost na okrese prakticky neexistuje, každý měsíc ubývá až osm set žadatelů o zaměstnání a většina kladenských podnikatelů si stěžuje na nedostatek pracovní síly. Kladenští podnikatelé jsou podle slov představitelů města dokonce schopni zaměstnat i pracovníky úzce specializovaných "ocelářských" profesí.I kdyby ale byla nezaměstnanost na Kladně relativně vysoká, žádná větší politicko-sociální potíž z toho nevyplývá. Nežijeme ani za hospodářské krize v 30. letech, ani v minulém století, ale v době, která je v určitém ohledu mnohem pružnější a dynamičtější. Kladno leží dvacet kilometrů od první pražské zastávky metra: necelou čvrthodinu autem, necelou půlhodinu autobusem. Těch několik tisíc nezaměstnaných si může najít práci v hlavním městě. Pochopitelně to neznamená, že v naší zemi neexistují možná ohniska sociálních nepokojů: je to například železnice, zdravotnictví a regionálně možná Ostravsko. Kladno sem ale nepatří. V budoucnu z něj nejspíše bude poklidný sídelní a podnikatelský satelit hlavního města. Rudá záře nad Kladnem naštěstí již nikdy nevyjde a noví rudí bojovnící již také nepovstanou. Jediný, kdo věřil, že tomu tak bude, byl právě Vladimír Stehlík. A před ním Antonín Zápotocký.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.