Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Chaos, nebo zkouška ohněm

18.3.1996

Systém primárních voleb dokládá kvalitu americké demokracie

Velkou šanci na vítězství v ruských prezidentských volbách má komunista Gennadij Zjuganov. I proto začíná řada komentátorů lámat nad ruskými občany a voliči hůl. Před měsícem přišla poněkud šokující zpráva z amerického státu New Hampshire, tedy ze země, která má demokracii a ideály svobody takříkajíc v krvi. Primární volby Republikánské strany tam totiž vyhrál xenofobní populista Patrick Buchanan. Úroveň Buchananových sloganů se moc neliší od argumentace ruských komunistů nebo francouzského ultrapravičáka Le Pena. Přesto nad americkými voliči nebo nad osudem tamější demokracie nikdo hůl neláme.

Buchanan: za práva dělníků
Jak výstižně napsal týdeník The Economist, pro Buchanana je současná Amerika jakousi podivnou středověkou zemí, kde čestní nevolníci pracují za mizerné mzdy, kde by všechny hranice měly chránit ozbrojené gardy, kde cizinci otravují studny, kde homosexuálové ovládají politický establishment. Ve veřejných výrocích bývalého autora prezidentských projevů Richarda Nixona a později prestižního komentátora (známého z duelů "Crossfire" na televizní síti CNN) lze nalézt i stopy antisemitismu a protičernošského rasismu. Buchanan je typický izolacionista, bojuje proti volnému obchodu a - což je mezi prezidentskými kandidáty nezvyklé - útočí na asociální chování velkých korporací: zastává se spíše dělnické třídy. Podle mnohých žurnalistů je tak napravo, že se ocitá úplně nalevo.V souvislosti s Buchananovým vítězstvím se objevily úvahy na téma, zda systém primárek není nefunkční a zastaralý, zda americké demokracii spíše neškodí než pomáhá. V New Hampshire dalo hlas Buchananovi 28 % tamních republikánů, ale celkem 70 % jich hlasovalo pro neextremistické kandidáty. Nebezpečí tedy nehrozí, ale přesto je na místě vysvětlit si podstatné rysy amerických primárních voleb.

Celebrity ve vepříně
Historie primárních voleb v jednotlivých státech unie nesahá k samým kořenům americké demokracie. Přestože jsou USA zemí dvou politických stran, první moderní primárky "zavinila" nezávislá třetí strana Bull Moose Party budoucího prezidenta Theodora Roosevelta. První primárky se sice konaly v Oregonu v roce 191O, ale až v roce 1916, kdy Teddy Roosevelt zaútočil se svou nezávislou stranou na establishment republikánů, zavedlo primární volby 26 států. Do té doby rozhodovali o výběru prezidentských kandidátů straničtí bossové spolu se svými přáteli z velkého byznysu. Na jakém principu tedy fungují primární volby stranických kandidátů, které si vynutil tlak zdola?V každém státě unie je část občanů (v některých státech až polovina voličů) registrována jako členové strany republikánů či demokratů. Členem strany se může stát každý a každý se může prohlásit za prezidentského kandidáta této strany. Nikdo nikoho nekádruje ani neschvaluje. Ti, kteří zvítězí ve většině primárek v jednotlivých státech, mají také největší šanci zvítězit na jarní konvenci (sjezdu) své strany a stát se oficiálním kandidátem pro listopadové prezidentské volby (absolutní pravidlo to ovšem není).Ve většině států si primárky zachovávají lidovou atmosféru: v New Hampshire klepou politické hvězdy i na dveře obyčejných domácností a navštěvují je nebo jako Buchanan podupávají v mrazu před branami místní textilky; v Iowě navštíví prasečí farmu a přiloží ruku k dílu; na Floridě si s důchodci v parku zazpívají staré lidové písničky. V lidnatých státech, jako je Kalifornie, ovšem nic takového neexistuje a kampaň probíhá především v televizi. Proč jsou primárky v New Hampshire tak důležité? Jde o tradici: jen málokdy (ale před čtyřmi lety se to stalo oběma stranám) se vítěz tamních primárek nestane oficiálním prezidentským kandidátem. V tomto směru se letošek zařadí k výjimkám.Nikde na světě podobně bizarní rituál neexistuje. Německého kandidáta na kancléře volí zástupci strany na konferenci. Ve Francii musí kandidát na prezidenta získat podporu nejméně 500 volených představitelů (například starostů) a až poté má slovo stranická konference. Předseda konzervativců v Británii je volen svými kolegy a "kamarády" poslanci. V Rusku musí získat kandidát na úřad hlavy státu nejprve milion podpisů. V žádné zemi na světě mimo USA se establishment politických stran nemusí každé čtyři roky se vší energií bránit rebelům uvnitř vlastního týmu. Nesmíme opominout ani fakt, že aparát politických stran v USA prakticky neexistuje, respektive je minimální a nemá významné pravomoci.

Proti: příliš chaosu
Typické základní rysy amerických primárek, kombinace lidového hlasování, peněz a stranické politiky, jsou tedy naprosto jedinečné a v jiných demokraciích nevídané. Zcela přirozeně mají primárky mezi politology a komentátory řadu fanatických příznivců i nekompromisních kritiků.Podle odpůrců už tento systém není tak demokratický, jako byl v době, kdy kandidáti měli prakticky vyrovnané šance. Dříve museli jet všichni vlakem, dostavníkem nebo na korbě náklaďáku. Neexistovala televize, rozhlas, počítačové sítě, ani billboardy. Dnes mají hlavní slovo peníze a ty jsou prý rušivým prvkem. Primárek se celkem koná 39, celý proces trvá příliš dlouho (dva až tři měsíce) a voliči se unaví daleko dříve, než dojde na skutečné lámání chleba v listopadových volbách prezidenta. Systém primárek prý poškozuje i nadějného a silného kandidáta, který musí čelit tvrdým, osobním a často zahořklým útokům ze svých vlastních řad ještě dříve, než vytáhne stejné zbraně opozice. Tím navíc není poškozen jen sám, ale i celá strana, která se názorově štěpí a rozkližuje, místo aby se před rozhodujícím kláním semkla v jeden ideový šik či monolit.Kritici tvrdí, že model primárek je už v podstatě chaotický - natolik, že odradí a znechutí kvalifikované a profesionální kandidáty. Primárky prý omezují vliv rozumných, zkušených a ostřílených "stařešinů" v řadách stran a vzhledem k poměrně malé účasti voličů vystavují politiku přílišnému vlivu extremistů a skupinových zájmů (například Národní asociace ručních palných zbraní nebo bigotní náboženská pravice). Zájmy obyčejných voličů zůstávají podle kritiků stranou.

Pro: zkouška ohněm
Stoupenci naopak tvrdí, že primárky jsou jedním ze základů americké demokracie, která je ve své podstatě lidová, i když do určité míry egalitářská a populistická. Obyčejní Američané nevolí jen své kongresmany a prezidenty, ale i své kandidáty. A nejenže si je vybírají: mohou si s nimi popovídat, svěřit se jim se svými starostmi, při diskusích a mítincích je mohou znejistět. Prostí voliči jsou příčinou toho, že se kandidáti řádně zapotí.Zastánci primárek navíc zdůrazňují, že extremisty je většinou vidět pouze v prvních stádiích celého modelu. Sítem nakonec projdou jen ti, kteří jsou známí, rozumní a uznávaní. Voliči si prý mohou daleko lépe vyzkoušet, jak se kandidáti chovají v praxi, jak reagují na nepříjemné dotazy.Peníze jsou důležité, ale neznamenají všechno. Primárky lze prý korumpovat daleko méně než jakýkoli jiný model. Pokud jsou vyčerpávající a trvají dlouho, je to jen dobře: vydrží jen ti kandidáti, kteří mají opravdovou vůli a chuť zastávat nejzodpovědnější úřad ve světové politice. A jsou-li chaotické, pak jistý chaos k demokracii patří. Demokracie má přece být opakem jednoduchosti a snadných řešení.

Poznat svou zemi
V poslední době se diskutuje o reformě systému. Primárky by se například mohly konat ve stejný den ve všech státech unie. Televize by měsíc předtím chrlila reklamy jednotlivých kandidátů. Na to by peníze z veřejných zdrojů pochopitelně nestačily a možnost úspěchu kandidátů by se vrátila do rukou stranických bossů a velkého byznysu, jako tomu bylo v minulém století.Zatím vše nasvědčuje tomu, že primárky přežijí i v moderním informačním věku. Značné procento voličů je přímo zbožňuje, pro jednotlivé státy unie jsou věcí prestiže a navíc je obklopuje mýtus zemité a lidové demokracie. Také není na škodu, když si zájemci o prezidentský úřad na vlastní oči prohlédnou všechny kouty země, kterou chtějí reprezentovat.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.