Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Čím hrozí svobodné volby

1.6.1998

Všechny demokratické země nemusí dodržovat lidská práva

Ve světle vývoje na Balkáně, v souvislosti s asijskou krizí, s transformací v Latinské Americe, rozšířením NATO, a především v rámci sporů o obsahu a základech americké zahraniční politiky se na Západě rozběhla dramatická diskuse plná veřejných polemik a sporů. Debata o tom, zda demokratické volby samy o sobě zaručují liberální režim a občanské svobody, připomíná diskusi, kterou vědci, profesoři a novináři vedli před osmi lety nad kontroverzním článkem Francise Fukuyamy -- ve své stati "Konec dějin" hodnotil pád komunistických režimů v Evropě jako definitivní vítězství demokracie nad diktaturami. Dnes diskusi rozjel podobně obsáhlý článek, který v prosinci ve vlivném americkém časopise Foreign Affairs publikoval pod názvem "Neliberální demokracie na vzestupu" sám jeho nový šéfredaktor Fareed Zakaria.

Neliberální demokracie na vzestupu

Zakariův článek začíná výrokem amerického diplomata Richarda Holbrooka těsně před zářijovými volbami v Bosně v roce 1996. Holbrooke tehdy řekl: "Předpokládejme, že volby budou prohlášeny za svobodné a korektní, ale ti, kteří budou zvoleni, budou výhradně rasisté, fašisté a veřejní odpůrci mírového procesu a znovusjednocení země. To bude tedy dilema." I podle Zakarii jde o dilema, navíc nejen v případě bývalé Jugoslávie, ale skoro ve všech koutech planety. Stále více demokraticky zvolených režimů rutinně ignoruje ústavní limity moci a odpírá svým občanům základní práva a svobody. Od Peru po palestinskou samosprávu, od Sierry Leone po Slovensko, od Pákistánu po Filipíny je vidět, jak bují nový způsob vlády: neliberální demokracie. Podle Zakarii má Západ značné problémy, aby si tuto skutečnost vůbec uvědomil. Nejméně celé století byl totiž výraz demokracie na Západě chápán jako liberální demokracie -- tedy společenský systém charakterizovaný nejen svobodnými a korektně uskutečněnými volbami, ale také vládou práva, oddělením mocí a ochranou základních svobod, jako jsou svoboda projevu, náboženství, shromažďování a ochrana vlastnictví. Zakaria upozorňuje na to, že postupný vznik všech zmíněných svobod na Západě s vývojem demokracie historicky příliš nesouvisel. Možná byla dokonce pouhá náhoda, že se nástup liberalismu jako společenské a ekonomické doktríny časově shodoval s nástupem demokracie. Proto není nic divného, že zatímco demokracie -- tedy vládní systém vzešlý ze svobodných voleb -- všude ve světě rozkvétá, v ústavě zakotvený liberalismus nikoliv. Dnes je na zeměkouli 193 zemí, z toho 118 má demokracii. Krátká euforie spojovaná na Západě s jejím rozšířením počátkem devadesátých let ale pomalu končí. Mnohé politiky a učence rozmach demokracie v Asii, Africe či Latinské Americe začíná spíše znepokojovat, protože mají důvodné obavy z toho, co se v některých zemích stane po volbách. Prezidenti jako Boris Jelcin v Rusku či Carlos Menem v Argentině obcházejí parlamenty a vládnou pomocí dekretů, íránský parlament (mimochodem zvolený nejsvobodněji na celém Blízkém východě) drasticky omezuje svobodu projevu, shromažďování, a dokonce i oblékání a zmenšuje již dávno omezenou nabídku svobod v zemi. Svobodně zvolená vláda v Etiopii pobízí státní tajnou službu k zastrašování žurnalistů a politických oponentů. Podobných příkladů by se našly desítky.

Vláda lidu a svoboda

Existuje samozřejmě celé spektrum "neliberálních demokracií" od celkem drobných "provinilců", jako je Argentina, po režimy blízké tyraniím, které představuje běloruský či kazachstánský režim. V celém spektru jsou jen málokdy volby stejně svobodné a čestné jako na Západě, ale většinou v zásadě připouštějí účast co nejširšího počtu lidí v politice. Podle žebříčků, jež vydává americký společenskovědní institut Freedom house, který ve svém hodnocení politických režimů rozlišuje mezi politickými a občanskými svobodami (pravidelně stanoví každé zemi index, který hodnotí úroveň demokracie, i to, jak je ústava a politická praxe každé země liberální), je na tom ze 193 sledovaných zemí polovina lépe s politickými svobodami než s těmi občanskými. Podle Zakarii lze doložit, že počet takových zemí přibývá. Herodotovská demokracie znamená v překladu vládu lidu. Jde o výběr vlády: pokud se konají volby, ve kterých si velká část populace může vybrat z více politických stran, nazýváme takové země demokratickými. Když jsou vlády neefektivní, zkorumpované, nezodpovědné, ovládané parciálními zájmy apod., jsou to jistě špatné vlády, ale ještě nemusí být nedemokratické. Když se účast veřejnosti v politice zvýší (například je zastoupeno více žen), bývá taková země považována za demokratičtější. Aby mohly být volby svobodné, musí také existovat nějaká forma ochrany svobody projevu a shromažďování. To je minimalistická definice demokracie. Podle Zakarii začíná potíž v okamžiku, kdy se podíváme dále. Pak zjistíme, že výraz demokracie bývá často používán spíše jako pocta, než aby přesně hodnotil poměry v dané zemi. Tak například švédská vláda svým daňovým systémem de facto velmi výrazně omezuje vlastnická práva svých občanů, Francie měla donedávna státní monopol na televizní vysílání a Anglie má státní náboženství. Nikdo by ovšem neřekl, že zmíněné země jsou málo demokratické. Výraz demokracie se totiž užívá spíše pro označení "dobré vlády", o práva občanů zase tolik nejde. Ústavní (konstituční) liberalismus je v tomto směru výstižnější termín. Nepopisuje způsob výběru vládců, ale spíše cíle vládnutí. Vychází z historické západní tradice, která se snaží chránit autonomii jednotlivců před státem, církví či společností. Jde o systém liberální, protože filozoficky vychází z důrazu na individuální svobodu, a zároveň o systém ústavní, protože spočívá na tradici vlády zákona. Západoevropský a americký konstituční liberalismus zabezpečuje svobody jednotlivce tak, že omezuje každý druh státní a vládní moci a přitom mezi nimi vytváří složitý systém rovnováhy. Britská Magna Charta, americká ústava a také závěry helsinského shromáždění jsou všechno akty konstitučního liberalismu.

Západovýchodní cesta k liberální demokracii


Nejpozději po roce 1945 existovala na Západě demokracie ruku v ruce s ústavním liberalismem. Právě proto si tak málo intelektuálů a společenských vědců dokáže představit obojí zvlášť -- neliberální demokracii či liberální autokracii. Přitom ještě relativně nedávno byla většina západoevropských zemí liberálními autokraciemi v čele s monarchou. V roce 1830 směla ve Velké Británii (tehdy suverénně nejdemokratičtější zemi Evropy) volit pouze dvě procenta obyvatel a ještě v roce 1880 to nebyla ani polovina. Teprve po 2. světové válce se většina západoevropských zemí stala plnými demokraciemi, ale již nejméně od poloviny minulého století uplatňovaly tyto země důležité zásady liberalismu: svobodu projevu, shromažďování, cestování apod. Západní model je daleko spíše symbolizován nezávislým soudcem než lidovým plebiscitem. K podobnému vývoji dochází podle Zakarii ve východní Asii. Většina východoasijských zemí se v tomto století vydala na cestu od tuhé diktatury k liberálnější diktatuře a v mnoha případech dokonce ke svobodným volbám. Většina těchto zemí nabízí občanům svobodu podnikání, cestování a shromažďování. Na příkladu západní Evropy či východní Asie je prý jasně vidět, že liberální reformy přibližují demokracii. Nelze ovšem doložit, že stejně musí v každé demokracii vyrůst ústavní liberalismus. Nejméně deset latinskoamerických zemí, ve kterých se konaly svobodné volby, hrubě omezuje lidská a občanská práva. Přestože se v mnoha afrických zemích v posledních dvaceti letech konaly svobodné volby, je známo téměř dvacet případů, kdy nové režimy omezily občanská práva více než předcházející nedemokratický režim. V případě zemí Střední Asie nepřinesly politické svobody po pádu sovětského impéria téměř žádné svobody ekonomické či občanské. V případě Íránu či palestinských autonomních území pokus o demokratickou praxi vytváří netolerantní teokracie a nelze vůbec vyloučit, že v případě Tuniska, Maroka, Egypta a mnoha zemí Blízkého východu by svobodné volby přinesly výrazná omezení občanských svobod. Podle Zakarii je pravděpodobné, že čestné výjimky vývoje posledních let (jde o Českou republiku, Maďarsko, Slovinsko) souvisejí s tím, že středoevropské země dříve náležely k Rakousku-Uhersku, které bylo klasickou liberální autokracií. Jestliže liberální autokracie nebyly výjimkou v minulosti, mohou existovat dnes? Jediným použitelným příkladem byl donedávna Hongkong. Až do roku 1991 se v zemi nekonaly žádné volby, ale britská koruna již dávno předtím garantovala tamějším občanům řadu svobod, spravedlivý soudní systém a efektivní státní správu.

Demokratický stát jsem já

Napětí mezi demokracií a ústavním liberalismem závisí na síle státní autority. Ústavní liberalismus spočívá v omezování moci, demokracie ji akumuluje. Právě proto se tolik myslitelů v osmnáctém a devatenáctém století obávalo demokracie, protože by podle nich mohla omezit svobody. Někdejší americký prezident James Madison mluví ve spisu Federalista o "nebezpečí útlaku" v demokracii, která se "opírá o většinu komunity". Filozof Tocqueville varoval před "tyranií většiny". V mnoha zemích se v poslední době demokratické režimy skutečně vyvíjejí k tuhému centralismu. Svou moc přitom prezidenti posilují na úkor ostatních pilířů národních vlád i na úkor regionálních a lokálních samospráv. Nejznámějšími příklady jsou prezidenti Lukašenko v Bělorusku a Fujimori v Peru. Ale i odvážný ekonomický reformátor Carlos Menem v Argentině vydal za šest let více než 300 dekretů, tedy třikrát více než všichni předchozí argentinští prezidenti dohromady. Poté, co byl Askar Akajev zvolen v roce 1996 prezidentem Kyrgyzstánu (60 % hlasů), vyhlásil referendum, při kterém získal pravomoc jmenovat všechny vysoké představitele a rozpouštět parlament téměř v každém okamžiku, kdy se jeho moci vzpírá. Zatímco mnohé nadnárodní instituce (MMF) a často i zástupci finančních trhů a velkých investorů si pochvalují silné centralistické ruce reformátorů, Zakaria pochybuje o tom, že v delší historické perspektivě mohou osvícení diktátoři svým zemím příliš prospět. Historie podle něj připomíná, jak často přílišné posilování centrální moci škodilo liberalismu. Růst účasti občanů na vládě (tedy demokracie) se v minulém století v Evropě adaptoval nejlépe ve Švédsku či v Anglii, kde již od středověku měly místní vlády a regionální rady obrovskou sílu. V zemích, jako je Francie či Prusko, ve kterých monarchie centralizovala svou moc mnohem víc, naopak docházelo k omezování občanských svobod mnohem častěji. Není prý náhodou, že baštou španělského liberalismu bylo v tomto století Katalánsko, tedy historicky značně autonomní region. Zakaria cituje Arthura Schlesingera, autora knihy "Nový pohled na americkou historii", který tvrdí, že prvních padesát let po získání nezávislosti se v USA téměř každá zájmová skupina a frakce snažila oslabit moc federální vlády. Je pravděpodobné, že Američané dosud sklízejí ovoce zakořeněné a v ústavním systému zachované skepse svých předků k federální vládě. Vláda Jelcina či Menema sice může provádět rychlé ekonomické reformy, ale superprezidentský systém, který jejich následníci zdědí, může být snadno zneužit, což zase může ekonomice a obchodu uškodit. Zakaria na podporu svého názoru cituje předsedu americké centrální banky Alana Greenspana, který nedávno prohlásil, že "základním mechanismem rozvoje svobodného trhu je listina práv a svobod posílená nezávislým soudnictvím".

Nebezpečí národních válek

Vznik demokracie tedy může být v některých státech jen prvním krokem k ustavení nového druhu diktatury, svobodné volby ale skrývají i další rizika. Na příkladu levicového francouzského politika Jacquese Langa, který nedávno přijel do Bělehradu podpořit "demokratickou opozici" a jehož opoziční šéfové ze své centrály záhy nato vyhodili jako "nepřítele Srbů", Zakaria dokládá, jak často podléhají západní politici iluzi o tom, že síly demokracie jsou zároveň silami harmonie a míru mezi národy. Něco podobného přece platí pouze pro vyspělé liberální země. V zemích bez kořenů v ústavním liberalismu vedou svobodné volby naopak příliš často k posílení nacionalismu a k etnickému konfliktu, což může skončit i násilným rozpadem země. Politici spolu soupeří o hlasy občanů a ve společnostech, kde mají silné základy různé etnické skupiny, je pro politiky vůbec nejsnazší zorganizovat si podporu podle rasových, etnických, kmenových či náboženských hranic. Ponechme nyní stranou situaci na Balkáně. Opozice a ozbrojená povstání byly v Africe v mnoha případech vedeny proti etnicky založeným režimům vzešlým ze svobodných voleb. V čem přesně spočívá pozitivum demokratických voleb, když zambijský režim, kterému dominuje kmen Bemba, byl ve volbách nahrazen režimem, kterému dominuje etnikum Nyanja? Zakaria dále napadá zaběhlé klišé o tom, že demokracie snižuje pravděpodobnost válek mezi jednotlivými státy. Něco takového platí pouze v případě států se zažitým liberálním režimem.

Poučení pro světovou velmoc

Kontroverzní závěr článku Fareeda Zakarii míří na americkou zahraniční politiku: je prý znepokojivé, že právě ona je nejsilnějším advokátem lidových plebiscitů za všech okolností. Proč to vlastně dělá? Vždyť přece na samotném americkém systému je daleko důležitější, jak je nedemokratický, protože mnohonásobně a na mnoha úrovních brání diktátu jakékoli majority. Jeden ze tří nejmocnějších pilířů vlády (tedy Nejvyšší soud) je veden devíti nikým nezvolenými občany, navíc jmenovanými na doživotí. Americký Senát je po britské Sněmovně lordů nejméně reprezentativní horní komorou na světě -- Kalifornie s 30 miliony obyvatel má dva senátory stejně jako Arizona s 3,7 milionu. S federální vládou navíc soutěží vlády státní a místní, jakož i různé občanské iniciativy. Americký systém je založen na hluboce pesimistickém konceptu lidské povahy, který říká, že lidem, získají-li moc, nelze věřit. Výrazně odlišný systém demokratické vlády je založen na idejích francouzské revoluce z roku 1789, ke kterým patří i víra v dobrotu lidských bytostí: pokud je lid zdrojem moci, měla by moc lidu být neomezená. Je proto pozoruhodné, že většina nově se demokratizujících zemí přebírá spíše filozofii francouzského demokratického systému, přestože jsou Spojené státy nejdůležitější světovou velmocí. Podle Zakarii by zahraniční politika Spojených států zkrátka měla výrazně posunout priority. Nestačí známkovat země podle toho, jestli se v nich uskutečnily svobodné volby, či nikoliv. Nestačí tlačit autokracie a diktatury ke svobodným volbám a pak je nechat plavat. Už dnes podporuje řada nevládních organizací a vládních agentur v USA konstituční liberalismus, svobodný trh, nezávislé odbory či nezávislé soudnictví. Mělo by se tak dít v daleko větší míře. Žijeme v demokratickém věku. Svobodu, život a obyčejné lidské štěstí dosud nejvíce ohrožovali absolutní monarchové, církevní dogmatici, teroristické diktatury a totalitní režimy, dnes ale již neexistují k demokracii prakticky žádné uznávané alternativy. Demokracie je v módě, a proto se většina problémů 21. století bude odehrávat spíše uvnitř demokratických zemí. Neliberální režimy dnes získávají legitimitu a sílu právě díky tomu, že jsou demokratické. A proto jsou podobné režimy nebezpečné nejen pro vlastní občany: mohou totiž zkazit pověst liberální demokracie, tedy demokracie v dobrém slova smyslu. Nebylo by to poprvé. Stejně tak v očích mnoha politologů a myslitelů ztratila kredit například výmarská republika, její ústava, a dokonce ústavní vláda jako taková. Ironií osudu přitom je, že ústava výmarské republiky byla shodou okolností vynikající dokument. Podle Zakarii ji nelze činit zodpovědnou za to, že se v Německu ve třicátých letech zhroutila demokracie. Společensky destruktivních vlivů se v tehdejším Německu sešlo příliš najednou: hyperinflace, hospodářská krize a nezaměstnanost, deprese z vojenské porážky, nárůst sociálních nepokojů a politického extremismu. Před osmdesáti lety si americký prezident Woodrow Wilson předsevzal učinit svět bezpečným pro demokracii. Úkolem příštího století je podle Zakarii učinit demokracii bezpečnou pro svět.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.