Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

ČSSD a zdravý rozum

9.2.1998

Prodej bank nelze odkládat

Sociální demokracie minulé úterý slovy svého stínového ministra financí Ivo Svobody oznámila, že až vyhraje volby, odloží privatizaci velkých bank - Komerční banky, České spořitelny a Československé obchodní banky - nejméně o dva roky. Neexistuje asi hloupější výrok, který by mohl více znervóznit zahraniční investory a obchodní partnery. Pokud je totiž Česká republika v zahraničí za něco ostře a tvrdě kritizována, není to kvůli politické nestabilitě nebo financování politických stran, ale právě kvůli nedotažené privatizaci bank a zoufalému stavu kapitálového trhu.

Další krok nalevo

Sociální demokracie se znovu posunula o další krok nalevo nejen od sociálních demokratů a socialistů v západní Evropě, ale také od levicových stran v bývalém socialistickém táboře. Lze si pochopitelně jen s obtížemi představit, jak například Zemanem tolik vzývaný Tony Blair navrhuje znárodnění britských bank a tamějšího finančnictví. Podobně je těžko uvěřitelná představa, že by francouzský premiér Lionel Jospin, jenž je tradiční socialista a stojí výrazně nalevo od britských labouristů, vysvětloval francouzským voličům, proč mají být finanční instituce státní. Po zkušenostech s katastrofálním hospodařením jediné velké státní banky - Credit Lyonnaise - v posledních deseti letech můžeme takovou úvahu předem vyloučit.
Podívejme se ale také na východ. Maďarská levicová vláda stačila plně privatizovat většinu bank, polská levice privatizaci aspoň zahájila a předala rozdělanou práci nové vládě, bankovnictví v Rusku již několik let ovládají plně soukromé banky. Zkrátka a dobře, nejde o ideologii, ale o zdravý rozum. Svět dobře ví, proč mají být finanční instituce a banky především soukromé.

Předvolební sliby a tvrdá realita

Slova sociálních demokratů nelze brát na lehkou váhu, přesto se dá čekat, že i oni - pokud se k moci skutečně dostanou - budou muset privatizaci tří velkých polostátních institucí stihnout dříve než v roce 2000. Důvodů je několik. Začněme tím nejpřízemnějším: politici lžou a často lžou dokonce bezostyšně, jen aby posbírali hlasy. V případě sociální demokracie jde o to, že privatizace bank není u levicových voličů populární, a předstírat se tudíž vyplatí. Sociální demokraté také zřejmě uvažují ještě o něčem jiném. Až budou u vlády, budou moci do vedení bank dosadit své lidi - získali by tak přece ekonomický vliv i sponzorské zázemí. Vzápětí mohou privatizovat, jak budou sami chtít.
Pokud by Zemanova vláda po pravděpodobném volebním vítězství začala skutečně privatizaci brzdit a odkládat, ocitne se také ihned pod nesmírným tlakem. Současná asijská krize ukázala, že instituce jako Mezinárodní měnový fond (MMF) musí jednotlivým zemím do bankovnictví mluvit, protože právě chování bank a nedostatečná regulace patří k hlavním příčinám finančních zemětřesení. A Česká republika je už dnes od MMF, Světové banky i OECD tvrdě kritizována za to, že v privatizaci bank postupuje pomalu. Kritika bude o řád ostřejší, když nějaká vláda oznámí svůj negativní postoj k privatizaci. "Jsme svrchovaná země a nikdo nám nebude diktovat," budou možná tvrdit mnozí. Jenže ostrá kritika mezinárodních institucí a tisku bude znamenat další útok na korunu a zastavení investic, tedy pokračující paralýzu české ekonomiky. To už by se ani Zemanovi nelíbilo.

Privatizace jako záchrana

Od sociálních demokratů nepochybně uslyšíme, že během hospodářského útlumu a po měnové krizi je nevýhodné banky prodávat, že za dva roky je prodáme lépe. Není to pravda z mnoha důvodů. Nikde na světě nevedlo zdržení privatizace bank k jejich většímu výkonu, mimo jiné i proto, že management se obává přijímat zásadní rozhodnutí. Navíc banky nejsou poslední dobou nikde na světě vyhledávanými nevěstami. Kromě východoasijských je v krizi i většina velkých bank japonských, ve Francii se hroutí Credit Lyonnaise, německá Commerzbank prodělala miliardy marek v Indonésii a Malajsii, a dokonce i takový kolos jako Union Bank of Switzerland nedávno oznámil, že přišel o dvě miliardy dolarů v pochybných obchodech s finančními deriváty. Ziskové marže bankovních domů jsou ve světě v průměru stále nižší a zájem o úvěry kdysi všemocných bank klesá v konkurenci finančních zdrojů, které jsou snadněji dostupné na kapitálových trzích, u společností, které poskytují počáteční kapitál začínajícím podnikům, v úvěrových družstvech, leasingových společnostech a u desítek dalších konkurentů. Tento trend nabírá rychlé obrátky, a budeme-li s privatizací našich bank příliš váhat, je dost pravděpodobné, že je nikdo solidní nekoupí ani za korunu a budeme si je moci strčit za klobouk.
Velký smysl nemá ani varování před tím, že se české banky stanou pouhými filiálkami bank zahraničních a jejich investiční politika bude řízena z ciziny. Některé z privatizovaných bank se skutečně mohou stát pouhými filiálkami. Ať se nám to líbí nebo ne, bude to daň za čtyřicetiletou hibernaci v komunismu. Podle někoho jsme si "váleli šunky", podle jiných jsme byli "násilím drženi na obojku", jisté ale je, že jsme nedělali nic. Německé, holandské či anglické banky naopak po válce každým rokem sílily - pokud nebyly dost silné už předtím.
Argumentů pro privatizaci bank je celá řada a byly řečeny mnohokrát. Zopakujme si pouze jeden: svět stále dynamičtěji směřuje k expanzi kapitálových trhů na úkor tradičního bankovnictví, u nás ale polostátní banky rozvoj kapitálového trhu z obavy před konkurencí vědomě brzdí. Bez jejich privatizace se na tom sotva něco změní. Pokusy udržet české banky v českých rukách tak ve svých důsledcích mohou znamenat, že tuzemská ekonomika neobstojí v mezinárodní konkurenci.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.