Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Čtyři nevěsty na prodej

18.11.1996

Nastal čas privatizovat velké banky

Silnější než v Německu, kde jsou banky už tradičně mocné - taková je a jistě ještě dlouho bude role bank v českém hospodářství. Od kuponové privatizace se největší tuzemské finanční ústavy staly i největšími podnikateli a přímo vlastní nebo alespoň kontrolují obrovské podíly v průmyslu. "Dotáhnout privatizaci do konce" a odstátnit i banky proto patří už několik měsíců k hlavním motivům ekonomických, ale ještě víc politických diskusí. Tak velký koláč může totiž jen těžko zůstat stranou politických střetů. V posledních týdnech se debata o privatizaci čtyř největších českých bank znovu dostala na titulní stránky novin.

Volby a Nomura
První důvod je zřejmý: mamutí japonská investiční banka Nomura projevila zájem o nákup státního podílu v třetím největším peněžním ústavu - Investiční a Poštovní bance. Za druhé se česká vláda snaží před volbami do Senátu prokázat svou akceschopnost. Ministr financí Ivan Kočárník proto zamýšlí privatizaci bank i diskusi o ní doslova "urychlit", a proto připomíná, že některé velké zahraniční investiční banky - především americké - nedávno deklarovaly zájem "zprostředkovat" odstátnění českých bank.Mediální zájem o privatizaci polostátních bank má však i důvody ekonomického rázu. Jejich hospodaření se sice v našem kontextu nemusí zdát příliš špatné, jen těžko ale obstojí ve chvíli, kdy je začneme srovnávat s parametry vyspělých zemí: ziskovost, produktivita i služby zákazníkům jsou ve srovnání se Západem na mizerné úrovni a bez potřebných změn by na společném trhu Evropské unie nemusely vůbec obstát.Navíc ještě zcela neusnula diskuse o tom, že tuzemským bankovním gigantům hrozí tzv. "vynucená privatizace" ze strany nepříliš průhledných kapitálových skupin a investičních fondů. Nikdo totiž nemůže zaručit, že se velkým bankám nestane něco podobného jako České pojišťovně, kde získala významný podíl finanční skupina PPF výměnou za sliby (nesplněné), že zachrání krachující Kreditní banku Plzeň. Podobně se i naše největší banky propadají do stavu "poloprivatizace", kdy jejich soukromí spoluvlastníci a management rozhodují prakticky o všem, disponují nejrůznějšími požitky, ale podíl státu zůstává natolik velký, že dostanou-li se tyto ústavy do problémů, mohou jejich vlastníci vždy zatlačit stát (který reprezentuje daňové poplatníky) do rohu nebo přímo vydírat a vysávat.Tváří v tvář takovému nebezpečí předložila před dvěma týdny Česká národní banka (ČNB) ekonomickým ministrům privatizační koncepci. Hlavní myšlenku tohoto materiálu, tedy navrhovanou fúzi mezi Československou obchodní bankou (ČSOB) a Českou spořitelnou (ČS), před čtrnácti dny překvapivě tvrdě odsoudil premiér Václav Klaus, který prohlásil, že "to je, jako kdyby si někdo myslel, že spojením Sparty a Slavie vznikne lepší fotbalový tým".

Představy a návrhy
České národní bankyNa privatizační koncepci Tošovského týmu se ve finančním světě dlouho a napjatě čekalo. Když nakonec před čtrnácti dny spatřila světlo světa, byla pro většinu zainteresovaných určitým zklamáním. Přináší sice řadu zajímavých myšlenek a hodnocení, ale úplné minimum nových průbojných návrhů. Centrální banka ovšem není vlastníkem státních podílů (vyjma podílu v ČSOB) a vyjadřuje pouze názor tzv. regulátora, tedy instituce přímo zodpovědné za měnovou politiku a nepřímo i za stav a zdraví bankovního sektoru. Jde tedy o názor vlivný, nikoli však o "názor poslední instance".Co dosud nezveřejněná zpráva obsahuje? Představitelé ČNB tvrdí, že chtěli především zdůraznit, co si nepřejí a co se jim nelíbí. Varianty, které centrální banka považuje za možné, jsou pak pouze naznačeny. V úvodu svého memoranda ČNB vysvětluje, proč je nejvyšší čas prodávat největší české banky. Slovy odborníků: "Privatizace podílů státu musí vytvořit vlastnickou strukturu, která bude posilovat finanční pozici banky a v případě potřeby umožní navyšování kapitálu. Dalším důvodem pro privatizaci jsou změny akcionářské struktury těchto bank, jež v současné době probíhají a směřují ke koncentraci vlastnictví s cílem ovládnout jednotlivé instituce." Centrální banka tedy opravdu zmiňuje nebezpečí "poloprivatizace", což ale není ve chvíli, kdy Motoinvest drží akcie České spořitelny a Chemapol a Charouz posilují pozice v IPB, žádné velké překvapení.Nečekaná je ale další pasáž materiálu. Podle ČNB činí tržní cena dosud státních akcií všech čtyř největších bank dohromady více než 54 mld. korun (viz tabulka č. 1). To podle ČNB potvrzuje poznatek, že k ovládnutí těchto finančních ústavů, "jejichž role v ekonomice je zcela zásadní", stačí poměrně malé částky: u největší banky je to 22 miliard korun. Těmito prostředky podle ČNB "nepřímo disponuje celá řada zájmových skupin". To je právě překvapení: až dosud totiž většina expertů tvrdila, že u nás potřebný kapitál schází. Richard Salzmann například v rozhovoru pro týdeník Burza prohlašuje, že "domácí kapitál není dostatečně silný, aby mohl realizovat plné odkoupení". Je tedy český kapitál silný, nebo nikoliv? Jde o slovíčko nepřímo. Dostatečný kapitál mohou nepřímo kontrolovat průmyslově-finanční holdingy typu Chemapol, mohou se také spojit nejsilnější investiční fondy a získat potřebné peníze prodejem akcií, anebo si u bank půjčit (mají totiž zpravidla dobrý přístup k úvěrovým zdrojům). Centrální banka výslovně varuje, že pokusy o "divoké převzetí" mohou postihnout i tzv. velkou čtyřku.

Špatné služby slabých gigantů
Ve zprávě ČNB se dále tvrdí, že "schopnost udržet kvalitu aktiv a ziskovost nebyly dosud testovány cyklickým poklesem ekonomiky" (tedy hospodářskou recesí). Národní banka je tedy první státní institucí, která upozorňuje, že každý optimismus má své meze a že etapa hospodářského růstu nemusí trvat věčně.Až dojde k recesi, může se při nevhodné struktuře aktiv podíl špatných či tzv. klasifikovaných úvěrů, které banky poskytly, zdvojnásobit či ztrojnásobit. Takže další argument pro privatizaci: v okamžiku hospodářské krize zaútočí poraněné polostátní banky na státní pokladnu a budou žádat pomoc ze zdrojů daňových poplatníků. Silný soukromý vlastník by podobné nebezpečí přinejmenším oddálil.O tom, že snaha "velkou čtyřku" ještě posílit není od věci, svědčí i první tabulky a grafy. Srovnání českých bank s evropskými kolegy je tristní.Konkurence u nás existuje ještě tak ve vztahu k silným klientům (velké a úspěšnější podniky). Tady totiž českým finančníkům konkurují pobočky velkých zahraničních bank nebo dokonce zahraniční banky přímo, a proto tu ani zisková marže není závratná. Naopak v tzv. malém bankovnictví (spotřebitelské úvěry, platební karty, starost o drobného klienta) je konkurence slabá, nákladovost vysoká a úroveň služeb špatná. Pokrytí České republiky prodejními místy se s vyspělými zeměmi nedá srovnávat (viz graf č. 1).Dohled představitelů státu v dozorčích radách "bankovní čtyřky" je většinou formální, takže de facto neexistuje vlastnická kontrola. To se pochopitelně promítá v nízké výkonnosti, mizivé výnosnosti investovaného kapitálu, v nízké produktivitě práce (pouze 20 % ve srovnání s vyspělým světem!) a v zanedbatelném zisku vytvořeném na jednoho zaměstnance. Je pravděpodobné - a ČNB to ve své zprávě dokonce přiznává -, že banky "zvolily své rozvojové strategie nevhodně". I přes obrovské investice do informačních systémů totiž vůbec nesnižují stavy pracovníků, dokonce je zpravidla zvyšují.

Tohle ne
Důvodů k privatizaci je dost, jak ale chce ČNB velkou čtyřku prodávat? Především doporučuje, aby stát z bank ustoupil "jedním krokem". Zdržováním totiž přijde o všechno: tím, jak hospodářství roste, rozšiřují se i bilance bank a podle platných pravidel musí banky základní kapitál navyšovat zároveň s úvěrovou expanzí. Pokud se stát nebude na navyšování podílet (ostatně kde by na to vzal peníze), bude se jeho podíl pořád zmenšovat. Stát přijde o kontrolu finančních ústavů bez toho, že své akcie prodá.Centrální banka varuje i před některými privatizačními postupy. Za mimořádně riskantní považuje prodej akcií strategickým domácím investorům a jako příklad uvádí Chemapol a Škodu Plzeň. Od nich prý nelze očekávat, že by zvýšily efektivnost bank. Nemají totiž know-how, a navíc hrozí, že by přelévaly stále více bankovních úvěrů svým podnikům. V případě tak velkých průmyslových skupin by to mohlo vést ke značným poruchám v celkovém rozmísťování zdrojů v ekonomice.ČNB nesouhlasí ani s prodejem bank penzijním fondům. Tito investoři sice patří ve světovém bankovnictví mezi nejvíce oblíbené, u nás je tomu ale úplně jinak. Penzijní fondy u nás většinou vznikly jako součásti skupin či holdingů, které jsou propojeny s bývalými investičními fondy z kuponové privatizace. Ty prý směřují "spíše k ovládnutí bank, aby jejich prostřednictvím realizovaly své strategické cíle". Zbývá dodat - a o tom se ČNB nezmiňuje, že největší fondy jsou u nás ovládány právě bankami. Prodejem bank penzijním fondům by se zkrátka začarovaný kruh zvaný bankovní socialismus ještě upevnil a prohloubil.ČNB se nelíbí ani prodej akcií městům. Hlavním důvodem je fakt, že "municipality nevykonávají vlastnická práva dostatečně účinně nebo jejich výkon přenechávají finančním institucím".Zbývá dodat, že centrální banka se nejvíc obává jakékoli privatizace na úvěr. Bankovnictví nebude v dohledné době superziskové a noví vlastníci by museli vysávat banku, aby mohli úvěr splatit. Nakonec se ČNB nezamlouvá ani příliš rozptýlené vlastnictví.

Tohle snad ano
Vhodnějšími ženichy pro naše banky jsou podle ČNB strategičtí zahraniční investoři. Co znamená v tomto případě strategický? Jde o investora z oblasti bankovnictví, podobně jako je strategickým investorem Telecomu telekomunikační firma ze zahraničí. Takový partner má řadu výhod: přinese potřebné know-how, vlastní silné kapitálové zdroje, umožní přístup na zahraniční trhy, zavede nové produkty. Ovšem i tato varianta má svá rizika. Jednoduché nebude už jen samotné prosazení zahraničního partnera mezi českými politiky. ČNB se ale obává i toho, že vstupem zahraničního partnera by se "pozice banky ve vztahu k bance mateřské mohla stát závislou a druhořadou". Přesto jde o řešení, za které se staví nejvíce. Vedle toho doporučuje už jenom postupný prodej akcií na kapitálovém trhu - u nás doma i v zahraničí. Oba doporučené postupy mohou být také kombinovány. ČNB ale nechce vymýšlet obecný recept, který by se pak použil na každou velkou banku, jak stojí a leží. Raději by se mělo postupovat individuálně.

Jak konkrétně
Co nejrychlejší privatizaci vybraným zahraničním partnerem navrhuje Tošovského tým pro IPB. Podíl státu je zde relativně malý, a dokonce se zdá, že existují první zájemci - vedle japonské Nomury ještě holandská banka ING.V případě Komerční banky není ČNB tak razantní a doporučuje postupnou privatizaci. Opatrnost je prý na místě: Salzmannův ústav české ekonomice dominuje a jeho případná destabilizace by mohla mít "závažné důsledky". Představitelé ČNB ovšem neoficiálně potvrzují, že pokud se najde zahraniční partner, který bude chtít 20 % KB, nebude asi nikdo s prodejem váhat. Kdyby do Komerční banky vstoupilo několik větších partnerů s deseti- až dvacetiprocentním podílem, mohl by se zbytek akcií prodat na kapitálovém trhu. Uvažuje se i o přechodném vstupu instituce typu IFC (odnož Světové banky) nebo Evropské banky pro obnovu a rozvoj.Co se týče ČSOB, centrální banka ji chválí za "obezřetný rozvoj a kvalitní bilanci" a navrhuje rychlou privatizaci. V tomto případě je opravdu co privatizovat: banka zůstala dosud plně státní, a aby to nebylo jednoduché, třetinu akcií drží slovenské státní instituce. Je třeba jednat se Slovenskem, a to mimo jiné také o dluhu Slovenské inkasní jednotky. ČSOB je sice ve zprávě pochválena za kvalitní bilanci a dobré řízení, vysloužila si ovšem kritiku za to, že nemá jasné představy o dalším rozvoji. Protože se dlouho specializovala na podnikovou klientelu a zahraniční obchod, má slabou pobočkovou síť.Obecná prohlášení centrální banky o naléhavosti privatizace (a proklamovaném "ústupu státu v jednom kroku") zpochybňuje její doporučení ve věci České spořitelny. Tady nechtějí Tošovského lidé spěchat. Obávají se totiž útoku investičních fondů a "zneužití privatizace", a protože má spořitelna dominantní postavení na trhu sběru depozit, mohlo by v takovém případě dojít k vážnému ohrožení celé ekonomiky.Jak řešit případy ČSOB a České spořitelny naznačuje ČNB zřejmě v nejdůležitějším návrhu celého materiálu: oba bankovní domy by se měly propojit. Jaká jsou tedy hlavní pro a proti úmyslu založit největší banku na východ od Šumavy? Před každou fúzí stoupne cena akcií a je jisté, že stát by takový konglomerát prodal dráže. ČSOB by získala lepší přístup ke zdrojům a spořitelna k lukrativnější podnikové klientele.Jenomže: fúze se bude připravovat dva až tři roky - a to znamená odklad privatizace. Ve světě je sice v poslední době spojování bank v módě (v poslední době Union Bank of Switzerland s Credit Swiss nebo v USA Chemical bank s Chase Manhattan), jenomže jde o fúze, ke kterým se rozhodli soukromí vlastníci, nikoli stát. S fúzí nesouhlasí mimo jiné premiér Klaus. Svým způsobem má pravdu: pokud to bude stát za to, mohou se pro fúzi rozhodnout soukromí vlastníci. Na druhé straně lze jen těžko předem říci, zda budou mít zahraniční investoři o fúzi zájem. Další kritika říká, že úspěch obvykle zaručuje spojení ústavů s podobným předmětem podnikání, ČSOB a Česká spořitelna se přitom hodně liší. Fúze také vyžaduje dobré vztahy a spolupráci managementů, vedení spořitelny si ale takovou fúzi nepřeje: prý aby se jejich ústav neodřízl od své staleté tradice.

Místo úředníků experti
Tošovského lidé mají bezpochyby pravdu, když tvrdí, že privatizace velkých bank bude dlouhodobá záležitost. Než se podaří, měl by podle nich stát posílit v bankách svou pozici. To je možné jenom tehdy, když nečinné úředníky FNM v představenstvech a dozorčích radách nahradí týmy expertů (případně i zahraničních). Státem placení experti pak "jednoznačně stanoví kritéria efektivnosti na dané období". Pokud bankovní manažeři kritéria nesplní, přijdou o místo. Jde o další neuralgický bod privatizačního návrhu: Kde se experti seženou? A kritéria jsou jedna věc, když ale dojde na lámání chleba, bude špatný management skutečně odvolán? Síla soukromého vlastníka přece nespočívá v tom, že zaplatí lepší experty, ale že má dostatečné páky prosadit nutná rozhodnutí. Plán nasazení expertů proto nápadně připomíná perestrojku.V návrhu ČNB také něco schází: vůbec nezmiňuje otázku propojení bank s průmyslovou sférou. V poslední době se přitom hodně mluví o tom, že banky by měly být legislativně tzv. odřezány od vlastnických podílů - jedině tak prý bude možné rozbít začarovaný kruh bankovního socialismu. Vlastnické podíly bank v průmyslu jsou navíc z národohospodářského hlediska velice riskantní (především v období recese). Vyjasnit poměr bankovního sektoru a průmyslu by se měl nejpozději do té doby, než vstoupí kupříkladu Nomura do Investiční a Poštovní banky. Japonská banka se totiž netají tím, že se jí zamlouvají právě vlastnické podíly IPB v českém průmyslu.Ale chyba lávky. K radikálnímu řezu naše politiky nikdo nenutí. Obecně vzato, České republice opravdu stačí, když bude mít legislativu kompatibilní se zákony Evropské unie. Jenže V EU nesmějí banky - kromě dalších, méně důležitých limitů - vlastnit ani kontrolovat (skrze spravované fondy) podíly do výše 60 % vlastního kapitálu. Jak vidíme v tabulce č. 2, může s tím mít u nás závažnější potíže pouze IPB, která tento limit přesahuje o více než 180 % (vidíme také, že zcela opačnou strategii má ČSOB.) Je tedy zřejmé, že u nás nejde ani tak o přizpůsobení se limitům jako o neutěšenou kulturu podnikání, za niž je Česká republika v zahraničí stále častěji kritizována. Neskutečné vlastnické řetězce a uzly, které připomínají hada zakusujícího se do vlastního ocasu, přelévání zisku akciových společností do firem napojených na management, vysávání úvěrovaných podniků poradenskými firmami, které patří bankám, neprůhledný kapitálový trh, existence naprosto neprůhledných konglomerátů typu Chemapol a Škoda Plzeň - to je prostředí, ve kterém žijí české banky. Změnit ho bude velmi složité, ale rozhodně se vše nezmění mávnutím proutku a zavedením nějakých limitů.

Ošklivá nevěsta
České národní bance se příliš nelíbí tzv. česká cesta privatizace. Jenomže to neznamená, že její názor zvítězí. Některé silné domácí kapitálové skupiny jsou natolik aktivní a dravé (lobbují ve všech politických kruzích), že v tomto okamžiku nelze vyloučit, zda nakonec přece jen neuspějí. A především: naděje na vstup zahraničních investorů závisí hlavně na tom, jestli vůbec budou mít zájem. Kromě Nomury a mlhavého vyjádření holandské ING zatím není o žádném slyšet. Například vlivná německá Deutsche Bank prý zatím zájem nemá (a to žijeme v prostředí, které silně ovlivňují německé hospodářské zájmy), o amerických a britských bankách ani nemluvě. Hodně bude záležet na poradenských firmách, které by měly pro české finanční ústavy hledat partnery. Snad pořídí lépe, než předpovídá jeden z předních českých bankéřů, který nedávno neoficiálně prohlásil: Banka je ošklivá, uhrovitá nevěsta a můžete být rádi, když jí nakonec seženete někoho, kdo zrovna nemá syfilis.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.