Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Dej mi pár miliard

24.3.1997

Jenom blázni kritizují státní podporu exportu

Málokterý ekonomický záměr se dnes v Česku může pochlubit tak bezvýhradným souhlasem jako idea státní podpory exportu. Zdá se, že různost názorů panuje pouze v tom, jak intenzivně má stát vývozce podporovat a kolik se na to má vzít ze státního rozpočtu miliard. Nejaktivnější zastánci proexportní politiky mají nyní po ruce silný argument, kterým jako praporem mávají nad hlavou: rychlý propad obchodní bilance. Bez státem placené "proexportní politiky" se prý nepříjemný stav zlepšit nemůže. Občan má podle průmyslníků na úspěchu zahraničního obchodu takový zájem, že by měl náklady bez řečí uhradit ze svých daní.

Zadarmo vyvážet nebudeme

Když se spočítalo, že loňský obchodní deficit skutečně překročil očekávaných sto šedesát miliard korun, začalo se na tiskových konferencích a v médiích ozývat stále hlasitěji: "Vše padá a stojí s penězi. Bankovní sektor byl sanován nejméně 13 miliardami korun." "Účinná proexportní politika není možná bez několika desítek miliard korun ze státního rozpočtu," prohlásil například před třemi týdny prezident Svazu průmyslu Štěpán Popovič. Milan Černý, bývalý náměstek ministra průmyslu a nyní ředitel odboru strategie společnosti Chemapol Group, řekl deníku Právo: "Mýliti se je lidské, ale v omylu může setrvávat pouze hlupák. Mám na mysli názor, že není třeba žádná proexportní politika ani ochrana vnitřního trhu." Ekonomický expert ČSSD Jan Klacek zase v Hospodářských novinách doporučil, aby stát vývozcům zajistil ještě výhodnější úvěry než dosud a zároveň jim snížil daně.
Před třemi týdny jednala o proexportní politice česká vláda. Nejaktivnější lobbisty zklamala (ti totiž nemají nikdy dost) a premiér Klaus dokonce řekl, že nelze očekávat průlom v dosavadní politice - přesto žádný z ministrů nutnost proexportní politiky nezpochybnil. Ministr průmyslu Dlouhý je vcelku střízlivě přesvědčen o tom, že "propad obchodní bilance není řešitelný tím, jak bude řešena proexportní politika", ale i on často připomíná dosavadní vládní opatření na podporu exportu: vznik Exportní garanční a pojišťovací společnosti (EGAP), České exportní banky (ČEB), státem dotované finanční restrukturalizace některých podniků.
Je ale skutečně myšlenka podpory vývozu oprávněná? Musí vláda opravdu podporovat více exportéry než dovozce nebo výrobce pro tuzemský trh, nebo spíše nikoho? Jsou vývozci vývojově vyšší tvorové, kterých bychom si měli vážit více než jiných občanů? Přispívají více než ostatní k obecnému blahu? Kdo odpoví na tyto otázky záporně, může počítat s tím, že bude v nejlepším případě označen za ultraliberálního extremistu, v horším za hlupáka nebo blázna. Přesto by měl takový menšinový názor dostat prostor.

Poletující politikové

První důvod, proč vlády na celém světě tak ochotně naslouchají firmám, které žádají státní dotace pro vývoz, je obecně politický. Ambice vlád v demokraciích s tržní ekonomikou se v posledních dvou desetiletích výrazně změnily, přesněji řečeno - omezily. Vlády si začaly uvědomovat, že je celá řada věcí, do kterých by se jejich úředníci neměli plést. Vědí, že nemají tisknout peníze ani si půjčovat extrémně vysoké částky na utopické projekty, nesluší se příliš zadlužovat příští generace nebo zvyšovat daně. Už trochu pomaleji světovým politikům dochází, že by neměli stavět nejrůznější překážky zahraničním investicím a mezinárodnímu obchodu. Naopak se už dávno ví, že se nemá znárodňovat nebo blokovat privatizace dříve znárodněných podniků. Politikům již také zpravidla došlo, že by neměli chránit monopoly a kartely ani zpomalovat krach "líných kaprů" ve starých a odumírajících sektorech ekonomiky. Zdá se, že již vědí, že je nesmysl, aby snižováním daní výrazně podporovali výrobce progresivních a moderních technologií. Politikům již zkrátka dochází, že čím méně se budou plést do ekonomických záležitostí, tím méně škody nadělají.
Co ale mají politici dělat, když chtějí být ctěni a honorováni za případné ekonomické úspěchy svých zemí? Jednou z mála věcí, která jim ještě zbývá, je právě podpora exportu nebo naopak jednání o investicích se zahraničními firmami. Jedni chtějí tímto způsobem bojovat s obchodním deficitem (jako v našem případě), jiní odstranit nezaměstnanost vytvářením pracovních příležitostí (např. ve Francii a Německu). I kdyby tím k budoucí prosperitě nepřispěli ani trochu, pořád zbývá šance na slávu kohouta, který svým kokrháním přivolává východ slunce.
Mezinárodní politika dnes tyto otázky nabízí stále častěji: Bill Clinton třeba utrousí pár slov se saúdskoarabským princem a domů do USA se vrátí s příslibem objednávek letadel typu Boeing. Helmut Kohl odletí do Číny a jako první západní politický lídr se od od brutálního masakru na náměstí Tchien-an-men zúčastní vojenské přehlídky. Domů se vrátí s celým fasciklem přislíbených obchodních kontraktů. (My si můžeme vzpomenout na bývalého místopředsedu federální vlády Rychetského, který před jednáním v Pekingu "omylem někde vytrousil" seznam politických vězňů, na které slíbil upozornit. Žádný kontrakt ovšem nepřivezl.) V dnešním světě je zcela normální, když například francouzský předseda vlády jede do Tokia prodávat helikoptéry. I naši politici poletují po světě. Někdy se pouze nenápadně přimlouvají, jindy rovnou nabízejí tramvaje, elektrárny a tatrovky.

Pozvánka na rýžové víno

Na první pohled se zdá, že pokud létající politici svým zemím nepomohou, potom jejich nevinná zábava alespoň nikomu neškodí. Jenomže je tomu tak opravdu pouze na první pohled. Podporuje-li například nějaký ministr obchodu konkrétní firmu v soutěži o zahraniční kontrakt, je nanejvýš pravděpodobné, že se mu firma bude chtít nějak odvděčit nebo že si za svou ochotu sám něco vyžádá. Podnikatel může financovat ministrovu politickou stranu, v jiném případě může jít provize rovnou do kapsy státnímu úředníkovi. O riziku, které přináší obchodní turistika politických špiček, uvažují přinejmenším v USA: počátkem roku musel nový ministr obchodu William Dealey zrušit všechny zahraniční cesty, které měl podniknout on sám nebo jeho zaměstnanci. Zákaz platí do té doby, než vyšetřovatelé zjistí, jestli Clintonovi lidé v cizině nepropagují především ty vývozce, kteří přispívali vládní Demokratické straně. Politici přitom mohou podpořit spřátelené podnikatele nejen svými zahraničními konexemi, ale i rozdělováním exportních úvěrů či pojistek dotovaných státem.
Ve svém nadšení pro export tedy politici přehlížejí nebezpečí korupce, zapomínají ale i na jiné věci. Většina zemí světa se dnes sama odřezává od možnosti kritizovat nedodržování lidských práv v Číně - což je krátce po agresivních manévrech u pobřeží Tchaj-wanu a pár měsíců před čínským převzetím Hongkongu opravdu na pováženou. Zájmy exportérů jsou ale důležitější než osudy čínských disidentů, a proto se premiéři, prezidenti i králové z celého světa nechávají v Pekingu fotografovat nebo popíjejí rýžové víno s tamějšími komunistickými diktátory. Vládní promotéři exportu přitom čas od času na omluvu vysvětlují, že byznys se může od otázky lidských práv a jiných zahraničně-politických záležitostí bez problémů oddělit, a mlčky přistupují na taktiku čínských předáků, kteří naopak upozorňují, že bez šancí jsou obchodní mise ze států, jejichž představitelé se je opovážili kritizovat. Tím velmi úspěšně narušují jednotu demokratického světa v postupu proti jasnému porušování lidských práv, kterého se jejich režim dopouští.
Přitom je mnohdy i laikovi jasné, že to, co někteří představitelé západních vlád ve své "proexportní servilitě" vůči Číně předvádějí, nakonec nepřinese ani ekonomický prospěch. Těžko se hledá výstižnější příklad, než který nedávno v Respektu zmínila francouzská sinoložka Marie Holzmannová. Premiér Balladur přivezl svého času do Paříže "velmi lukrativní smlouvu" na výstavbu atomových elektráren, která měla navíc zabezpečit "stovky pracovních příležitostí" pro nezaměstnané francouzské inženýry. Premiér už tolik nezdůrazňoval, že smlouva je bezúročná a že Číňané musí celou částku za elektrárny zaplatit až za čtyřicet let - Francouzi tedy prodělají přinejmenším na inflaci. Pokud jde o pracovní příležitosti, zvládli všechno Číňané rychle sami a nyní má práci jen několik francouzských inženýrů.

Devalvace, nebo dotace

Spanilé jízdy politiků do ciziny mají jednu výhodu: daňové poplatníky většinou nestojí víc, než na kolik přijdou cestovní výdaje. Jiné formy státní podpory exportu už ale jejich peněženku ohrožují mnohem razantněji. Vlády třeba mohou na nátlak exportní lobby devalvovat národní měnu. Tím se zlevní vývoz a na nějakou dobu skutečně zlepší šance domácích podniků v cizině, poškozeni ale jsou všichni ostatní, protože podraží zboží z dovozu. V našem případě se devalvace vynucené lobbisty doposud bát nemusíme: centrální banka není na vládě závislá a zatím zcela odmítá používat za nástroj hospodářské, respektive proexportní politiky pohyb kurzem koruny (to pochopitelně nesouvisí s otázkou, zda si devalvaci vynutí, či nevynutí tržní síly).
Vlády rovněž mohou exportní zboží "po socialisticku" dotovat, a to buď přímo, nebo formou nejrůznějších daňových zvýhodnění. Něco takového sice zakazuje Světová obchodní organizace (WTO), politikům to ale mnohdy nebrání, aby poskytovali dotace nebo daňovou úlevu za nějakým zdánlivě jiným účelem. Asi nejschůdnější cestou je podpora výzkumu a vývoje nových výrobků, které se smějí podle regulí WTO ze státních rozpočtů dotovat až ze tří čtvrtin. Vládní podpora výzkumu přitom může mít dobré důvody (prospěch z vývoje nové technologie může využít více firem), těžko se ale prokazuje, kdy jdou vládní peníze opravdu do vědy a kdy jsou zakázky pro výzkum pouze zástěrkou podpory spřátelených podniků. Vlády také těžko mohou financovat výzkum každému výrobci. Při rozhodování o nejnadějnějších projektech však stát většinou rozhoduje mizerně a obrovské množství prostředků jednoduše proplýtvá.

Export bez rizika

Vláda vyzbrojená prostředky z rozpočtu má pochopitelně řadu dalších možností, jak prokázat svou zdatnost jejich utrácením. Může třeba nějaké chudší zemi slíbit pomoc při výstavbě infrastruktury, elektráren nebo přehrad, svůj příspěvek ale podmíní tím, že rozvojová země od ní bude nakupovat zbraně nebo nějaké jiné zboží. Skutečné náklady a výnosy takových akcí jsou ovšem pro daňové poplatníky obtížně zjistitelné. Vládní zahraniční obchody pochopitelně často krachují. Třeba Británie staví výměnou za zbrojní kontrakty v Malajsii přehradu. Jenomže špatně projektovaná stavba stojí už čtyřikrát více, než se očekávalo, a na celé transakci pochopitelně tratí britský daňový poplatník. Země OECD si sice před pár měsíci navzájem zakázaly tzv. návaznou pomoc poskytovat, jenže v praxi se takový zákaz pochopitelně dodržuje obtížně.
Většina zemí světa - stejně jako Česká republika - naopak ani v nejmenším nepochybuje o tom, že se sluší a patří zajistit vývozcům (a investorům do zahraniční infrastruktury) úvěry za stejně výhodných podmínek, jaké mají jejich konkurenti v zemích, kde se zboží prodává. Snaha zlepšit pozici vývozců jde někdy tak daleko, že se ze státních prostředků půjčuje také zahraničním odběratelům domácího zboží. Exportéři se mohou pustit i do riskantních podniků, protože se mohou spolehnout na záruky polostátních garančních společností. Zásluhu na tom, že úloha exportních bank a garančních firem dotovaných vládou ve světovém byznysu posledních let pomalu klesá, rozhodně nemají politici. Když už nemohou popřít statistické údaje, že se existence těchto institucí příliš nevyplatí, nahrazují výpadek zvýhodněných úvěrů a pojistek výše zmíněnými spanilými jízdami a politickou podporou zahraničních kontraktů jednotlivých soukromých firem. Například administrativa prezidenta Clintona je v tomto směru stále aktivnější - zdá se, že i Amerika opouští svůj tradiční liberální přístup.

Kdy podpora škodí nejméně

Čeští vývozci požadují po vládě vedle nižších daní a výhodnějších úvěrů také zprávy o podnikatelských možnostech v cizině; zajistit by je měli diplomaté především ze vzdálenějších teritorií. Cena, kterou státní pokladna zaplatí za přísun ekonomických informací, je proti předchozím návrhům relativně malá, a proto také tento způsob státní podpory exportu tolik nevadí. I zde se ovšem můžeme ptát, zda si podnikatelské svazy nemohou shánět informace samy. Na Internetu lze přece bez větší námahy zjistit všechny informace třeba o tom, jak se u protinožců prodává zelí nebo kovové sudy. Pokud to firmy neumějí nebo nechápou, že se vyplatí najmout pár zkušených "surfařů", kteří jim potřebné informace na síti najdou, je to pouze jejich problém.
Z vládních proexportních aktivit asi nejméně škodí marketing země jako celku - reklamní stránky v mezinárodním tisku nebo vysílací čas v televizi. Samozřejmě za předpokladu, že není zvýhodňován jeden konkrétní výrobce na úkor druhých. Zcela zvláštní kapitolou je vývoz a nákup zbraní: tady musí bohužel často jednat vlády s vládami. Na tom se do budoucna těžko něco změní, i když právě na tomto trhu existuje největší prostor pro korupci a nejrůznější špinavosti.
Pro úplnost je třeba dodat, že ministři svou roli zachránců národního exportu rádi doplňují o domlouvání zahraničních investic na domácím teritoriu - vlády totiž zpravidla doufají, že cizí podnikatelé budou při prodeji svých produktů za hranicemi šikovnější než čistě domácí firmy. Tak dostávají zahraniční investoři daňové prázdniny, pozemky zdarma, vlády jim financují infrastrukturu (třeba telefonní linky nebo silnice). Česká republika si dnes může pochvalovat, jak vyšlo vyjednávání o prodeji Škody Mladá Boleslav Volkswagenu: zásluhou německých investic se stal boleslavský podnik největším tuzemským exportérem. Jinak už dopadli s Volkswagenem v Sasku, kde si jeho ředitel Piech vyžádal za "vytvoření" třiceti tisíc pracovních míst (včetně práce v okolních dodavatelských firmách) 900 milionů marek na dřevo, a také v Portugalsku, v němž vláda poskytla společnému podniku Volkswagenu a Forda tolik výhod, že podle odhadu týdeníku The Economist stálo poplatníky jedno pracovní místo v nové fabrice 250 tisíc dolarů. Když se to nakonec sečte, vyjde to mnohdy tak, že se mohou radovat pouze dělníci, kteří získali zaměstnání, a akcionáři investující firmy.

Až prasatům narostou křídla

Není vůbec jisté, jestli může vládní podpora vývozu skutečně vylepšit obchodní bilanci. Pokud by se to přece jen do určité míry podařilo, bude to stát běžné občany nemalé peníze. Proexportní politika nemá větší smysl než třeba snižování daní malým pivovarům a její obliba nestojí na ekonomických argumentech, ale spíše na touze ministrů předvést se jako prozíraví hospodáři a na jejich ochotě podlehnout slibům a nátlaku exportní lobby. Ze všech argumentů na podporu vývozu se dá zřejmě obhájit jediný: musíme se s tím smířit, protože něco podobného dělají všichni ostatní. S upřímným cynismem to vyjádřil zástupce ministra pro obchod v prvním Clintonově kabinetu Jeffrey Garten: "V dokonalém, ideálním světě by se do tohoto byznysu vlády neměly vůbec plést. Ale světový trh je aktivitou vlád úplně zkorumpovaný. Takže budete sedět stranou a kázat myšlenky Adama Smithe, nebo se budete taky prát?"
Proti Gartenovu konstatování lze uvést pouze jeden historický příklad. Nákladnou proexportní politiku je možné chápat také jako ochranu domácích výrobců, kteří chtějí vyvážet - minulé století se naopak snažilo chránit celními bariérami domácí trhy před vpádem zahraničního zboží. Když se před sto padesáti lety zjistilo, že celní ochrana prosperitě nepomáhá, přišel na řadu argument, který doporučoval celní sazby zvyšovat, protože "to dělají všichni ostatní". Proč moralizovat a nechat si přitom zničit vlastní průmysl levnou zahraniční konkurencí? Jedině Velká Británie tehdy zvolila jiný přístup a na kontinentální posilování protekcionismu odpověděla dramatickým snížením celních sazeb. Mnozí ekonomové se domnívají, že právě to bylo jednou z příčin britského hospodářského zázraku minulého století. Domácí výrobci a zemědělci museli v nelítostné konkurenci snížit náklady a zvýšit efektivitu, což jim v dlouhodobé perspektivě více než prospělo: produktivita vynucená konkurencí a hospodárnost se ukázaly být silnější než celní bariéry.
Týdeník The Economist se přesto domnívá, že vlády přestanou podporovat export, až "prasatům narostou křídla" (česky "až naprší a uschne"). Tuzemští lobbisté by nás ale ještě předtím, než začnou inkasovat štědré vládní dotace, měli přesvědčit, že podnikli i další kroky, jak zlepšit své konkurenční schopnosti. Jestli jejich podniky například mají zodpovědné vlastníky a vlastnickou kontrolu, jestli je řídí inteligentní manažeři schopní snižovat výrobní náklady a jestli investují do nových technologií. Ještě před sepisováním žádosti o rozpočtový příspěvek pouze pro exportéry by měli na vládě vymoci, aby pro všechny zjednodušila daňový systém a zavedla výhodnější režim odpisů. Při svém lobbování by měli tlačit i na to, aby nové předpisy zprůhlednily kapitálový trh. Vedle dobývání rozpočtu by potom mohli hledat potřebný kapitál právě na burze.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.