Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Devalvace: mýty a skutečnost

12.2.1996

Co si počít s deficitem obchodu

Vídeňská pobočka japonské investiční banky Nomura přišla před šesti týdny s překvapivou předpovědí: koruna prý bude příští rok o celých 20 % devalvovat. O tři týdny později se představitelé nadřízené londýnské centrály za svou předpověď omluvili: byla prý názorem pouhého jednoho člověka z vídeňské pobočky. Předpovědí, následným odvoláním a vysvětlením poškodila svou pověst především Nomura sama. Ve světě investičního bankovnictví bývá považováno za neprofesionální, vypracovává-li pokud podobnou makroekonomickou prognózu jeden člověk, a nikoliv tým odborníků ve vzájemné diskusi. Kurz měny je totiž něco natolik se opírajícího o očekávání, že kdyby se k mýlce připojily ještě další renomované firmy, může k devalvaci opravdu dojít.Fakt, že Nomura své tvrzení odvolala, pochopitelně neznamená, že možnost devalvace koruny neexistuje. Obchodní bilance za loňský rok skončila schodkem 105 miliard korun a běžný účet platební bilance (zahrnuje i saldo služeb) schodkem zhruba polovičním. Řada lidí se dokonce domnívá, že vláda či centrální banka "něco chystají".

Nic není zadarmo
Směnný kurz měny je jednou z nejdůležitějších cen v ekonomice, respektive je cenou měny vyjádřenou měnami jinými. Kurz spoluurčuje ceny zboží na domácím trhu (tedy zboží domácí produkce i zboží dováženého) a ceny zboží vyváženého. Obyčejného občana, který není podnikatelem, zajímá možnost devalvace většinou ze dvou důvodů: chce vědět, kolik ho bude stát dovolená nebo nákup zboží v cizině, a zda by neměl raději spořit v jiné než své domácí měně. Podnikatele, obchodníky, bankéře a vládu, jejichž očekávání a zájmy jsou z makroekonomických důvodů (nikoliv však z politických) daleko důležitější, zajímá změna kurzu z úplně jiných důvodů. Mnoho vlád a podnikatelů se domnívá, že devalvace, která zlevní vyvážené zboží a zdraží zboží dovážené, může být účinným nástrojem podpory exportu, podpory výroby, a může tedy vytvářet pracovní příležitosti. Jiní ekonomové tvrdí, že na vývoj exportu nemá devalvace žádný vliv, že však může přivodit inflaci a další devalvaci. Pravda je někde uprostřed, přičemž záleží na výchozích podmínkách každé země.Jedním z nepominutelných mýtů je bohužel většinou krajně zpolitizovaná a nebezpečná představa, že země se silnou měnou jsou bohatší a silnější než země s měnou slabší. Ve skutečnosti jde pouze o jedno z mnoha měřítek bohatství, ale tato falešná a zažitá představa má bohužel za následek spojování stability měny s národní hrdostí či národním ponížením, a to jak mezi občany, tak mezi politiky (typickým příkladem je třeba Británie).Další zažitá představa říká, že devalvace ve střednědobé perspektivě podporuje export a hospodářský růst. Kdyby tomu tak bylo, byla by dnes Británie, jejíž měna devalvuje od druhé světové války prakticky nepřetržitě, nejbohatší zemí na světě. A to není.

Devalvační past
Jak nedávno uvedl ve své studii na devalvační téma týdeník The Economist, změny v nominálním kurzu měny (tedy bez odečtení inflace) nemohou mít samy o sobě žádný vliv na zvýšení vnější konkurenceschopnosti ekonomiky, tedy schopnosti vyvážet. Dlouhodobější vliv na konkurenceschopnost vývozců může mít pouze dlouhodobá změna v kurzu reálném. Pokud tedy máme na mysli devalvaci, nesmí být provázena inflací, která změnu v nominálním kurzu opět reálně vyrovná. Jinými slovy: to, co získají vývozci na levnější měně, nesmějí prodělat na vyšších nákladech způsobených inflací. Devalvace může být úspěšná pouze v případě, že zaměstnanci a dělníci nemají šanci vymoci si mzdovou kompenzaci za dražší dovážené zboží. The Economist dokonce tvrdí, že devalvace může být funkční pouze tehdy, když mzdy a mzdové náklady nominálně klesnou, a po určitou krátkou dobu dokonce poklesnou i reálně.Právě proto byly prakticky všechny devalvace - a byly jich desítky - uskutečněné v uplynulých dvaceti letech v Latinské Americe neúspěšné: vždy pouze nastartovaly inflační spirálu. Pokles mezd ale sám o sobě nestačí. Musí jej doprovázet tvrdá monetární a rozpočtová politika.O devalvaci je známo, že v některých zemích může být mnohem funkčnějším nástrojem než v zemích jiných. Jedním z rozhodujících hledisek je podíl vývozu a dovozu na vytvořeném HDP. Podíl dovozu na HDP činí kupříkladu v západní Evropě v průměru až 30 %, v Belgii dokonce až 65 %. Devalvace, která prodražuje dovoz, se pak musí zákonitě promítnout ve vyšších cenách zboží velice výrazně. To se následně projeví také ve vyšších mzdových požadavcích. Tato skutečnost částečně vysvětluje, proč například američtí ekonomové považují devalvaci za daleko účinnější nástroj hospodářské politiky než ekonomové evropští. Podíl dovozů na celkovém HDP činí totiž v USA pouhých 12 %, a proto se zvýšení cen dováženého zboží nemůže na inflaci a vyšších mzdových požadavcích pracující populace jako celku výrazně projevit.

Evropa není Amerika
Existuje ještě jeden důležitý rozdíl mezi Evropou a Amerikou, a tím je pružnost mezd. Jak již bylo řečeno, devalvace může být úspěšná prakticky pouze v případě, že je provázena výraznou měnovou a rozpočtovou restrikcí, která vyvolá pokles nominálního růstu mezd (tj. růst bez odečtení inflačního znehodnocení). Skepse Evropanů vůči devalvaci je dána do určité míry také tím, že šance na snížení mezd je velmi omezená. Evropa má za sebou historii indexace mezd podle vývoje inflace. Tento trend byl již sice oficiálně opuštěn, ale v praxi se nic příliš nemění. V Evropě mzdy, a to ani v období recese, příliš neklesají a navíc se podle inflace indexují důchody a sociální dávky. Lze si jen obtížně představit, že by silné odbory ve Francii či Německu dopustily pokles mezd v situaci, kdy rostou příjmy důchodců. V USA je pokles mezd (stejně jako propouštění) v okamžiku, kdy se podniku či podnikům nedaří, zcela běžnou záležitostí. Tamější pracovní trh je totiž daleko pružnější. Zvýší-li se náklady na dovoz některých surovin či polotovarů, sníží americká firma bezohledně náklady mzdové. To je v Evropě většinou nemyslitelné.Na podzim roku 1992, v době největší krize evropského směnného mechanismu, byly nuceny výrazně devalvovat tři státy: Británie, Švédsko a Itálie. Všechny tři zmíněné země od té doby rostou výrazně rychleji než zbytek EU, zatímco inflace zůstala stejná, nebo se dokonce snižuje. Zde tedy byla devalvace - alespoň do určité míry - úspěšná. Tím nejdůležitějším důvodem je skutečnost, že všechny tři země se v okamžiku razantní devalvace nacházely ve stavu hluboké recese. V období recese má normální ekonomika značné množství volných nevyužitých kapacit: jak kapacity výrobní, tak volné pracovní síly. Exportéři, kterým se po devalvaci vývoz zlevní, dokáží této nabídky rychle využít. Okamžitě zmobilizují výrobní kapacity a také potřebnou pracovní sílu. V době recese je rovněž zpravidla vysoká nezaměstnanosti velká konkurence na pracovním trhu, a tudíž velmi omezené mzdové požadavky. Prodražení dovozů v Itálii, Británii a Švédsku právě z tohoto důvodu nenastartovalo inflační spirálu, a právě proto neskončily zmíněné země v devalvační pasti. Byl tu ale také ještě jeden důvod: devalvace ve všech třech zemích byla doprovázena tvrdou měnovou a rozpočtovou restrikcí. Britský rozpočtový deficit se od roku 1992 do roku 1995 snížil z 8 % na 5 %, švédský dokonce ze 13 % na 7 %.

Nejasné vyhlídky
Z hlediska vlády či centrální banky můžeme rozlišovat dva druhy devalvace. K prvnímu se přikročí, pokud je cílem vyřešit trvající či prohlubující se deficit obchodní bilance a běžného účtu platební bilance. (Jako příklad můžeme uvést postup maďarské vlády, která devalvuje forint doslova každou chvíli.) Zde je tedy devalvace využívána jako vědomý nástroj hospodářské politiky. Druhou možností je, že vláda či centrální banka jsou k devalvaci doslova dotlačeny okolnostmi. Jde o stav, kdy se devizové rezervy státu, které financují obchodní deficit, začnou nebezpečně ztenčovat (důsledkem je masivní úprk kapitálu). Příkladem budiž včasná britská devalvace z roku 1992 nebo pozdní mexická devalvace z konce roku 1994, která se stala jednou z příčin tamní hluboké hospodářské krize.Devalvovat vědomě, tedy použít devalvaci jako nástroj hospodářské politiky, je v případě České republiky čirý nesmysl. Splňujeme hned několik nejdůležitějších (a výše vysvětlených) předpokladů pro to, aby takový krok skončil velmi nepodařeně. Nemáme nezaměstnanost, takže prodražené dovozy by se díky neexistenci konkurence na trhu práce projevily okamžitě ve vysokých mzdových požadavcích. A ty by nastartovaly inflaci. Naše ekonomika není v recesi, nachází se v období hospodářského růstu, a nemá bohužel dostatek volných kapacit, které by mohli vývozci hbitě využít (viz Švédsko, Itálie, Británie). Kromě toho dovoz činí zhruba 40 % HDP, tedy ještě více, než je průměr v západní Evropě.

Čtyři podmínky
Jiná věc je, zda budeme k devalvaci časem - třeba v druhé polovině roku - tzv. dotlačeni. To v současném okamžiku nemůže vědět ani guvernér Tošovský, ani premiér Klaus. Deficit obchodní bilance, stejně jako deficit běžného účtu platební bilance u nás dramaticky roste. Zatím je tento schodek bohatě a "s přehledem" kompenzován ještě dramatičtějším přílivem kapitálu a přebytkem v bilanci služeb. Vláda, jak známo, považuje nárůst deficitu za dočasný: ekonomika "roste", podniky potřebují dovážet investice a suroviny, domácí poptávka také roste a proto je pro mnohé podniky nyní výhodnější orientovat se na zákazníka českého než složitě hledat partnery v zahraničí. Vláda také zdůrazňuje, že vývoz nestagnuje, ale roste, přestože pomaleji než dovoz. Někteří ekonomové zdůrazňují i efekt kuponové privatizace: lidé se zbavují akcií a nakupují televize, ledničky, videa. Jenomže právě díky jedinečnosti kuponové privatizace nebude tato možnost trvat věčně. Opozice tvrdí, že vývoz roste pomalu, že naši výrobci ztrácejí konkurenceschopnost, že se snižuje podíl výrobků s vyšší přidanou hodnotou na vývozu apod. Devalvace prý bude nevyhnutelná.ČNB má však v ruce ještě jeden nástroj, kterým může obchodní deficit poněkud snížit. Musí takový postup ale koordinovat s vládou a dohodnout si s ní priority. Zahájí-li velice razantní měnovou a rozpočtovou restrikci, sníží tak i poptávku po dovozech. Jenomže do určité míry tak zpomalí i celkový hospodářský růst. Takže si - pokud schodek dočasný nebude - musí vybrat mezi dvěma zly.Nelze pochopitelně vyloučit, že k devalvaci bude Česká republika skutečně okolnostmi dotlačena, a to přesně v okamžiku, když ze země začne prchat zahraniční kapitál a devizové rezervy se začnou výrazně snižovat.Důležité bude v takovém případě dodržet čtyři pravidla: devalvovat včas (ani brzy, ani pozdě), využít do určité míry momentu překvapení (pokud s devalvací počítají všichni, zákonitě se nepovede), správně odhadnout, o kolik devalvovat (ani hodně, ani málo), a konečně doprovodit devalvaci razatní měnovou a rozpočtovou restrikcí. Jedině tak může mít operace naději na určitý úspěch.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.