Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Dobře se u nás vládne

22.11.1999

Desáté výročí probudilo otázky o zdejší demokracii

Oslavy desátého výročí sametové revoluce končí. Prahu navštívily nejslavnější celebrity v počtu obdivuhodném. Návštěvníci byli vyznamenáni a někteří z nich nám řekli důležité věci o vládě práva, o svobodě a o tom, jak snadné je ji ztratit. Šest bývalých studentských vůdců zase vyzvalo bossy smluvně-opozičních stran k tomu, aby odstoupili. Bývalým studentům totiž vadí, že chování současných politiků je v mnoha ohledech horší než chování komunistických tajemníků před listopadem. Jsme demokratickou zemí právě deset let. Potřebujeme opravdu poučovat o vládě práva? A je vůbec možné srovnávat představitele demokratického režimu s předlistopadovou diktaturou?

Čekání na defenestraci

Naprostá většina dnešních politiků - a mnozí byrokraté s nimi jdou ruku v ruce - neustále testuje trpělivost občanů, svých voličů. Kašlou na volební program a předvolební hesla, lžou, urážejí občany, novináře a všechny své kritiky, zatajují nejběžnější fakta, odpovídají jenom na to, na co se jim hodí, nejsou ochotni vzdát se jakýchkoli výhod, nechtějí přijmout odpovědnost za svá selhání. Skandály s financováním politických stran, korupcí a nechutným lobbismem zůstávají bez odezvy. Nesměřujeme sice do nějaké totality, ale můžeme se stát demokracií velmi mizernou a nevalnou. Ani pro vysvětlení, jak si něco takového mohou beztrestně dovolit, není třeba chodit daleko: u nás se totiž snadno vládne. Trpělivost Čechů se obvykle zdá být nekonečná. Snadno se u nás vládlo za Rakouska, snadno se vládlo za německé okupace, snadno za komunistů. Ozbrojených povstání a širokých občanských protestů bylo vždy jen málo. Češi převážně zazvonili klíči až v okamžiku, kdy se většina rozhodujících přeměn odehrála venku, v podobě celoevropských a celosvětových událostí - samozřejmě, mnohdy za účasti českých politických emigrantů. Čas od času nám pochopitelně dojde trpělivost, jak o tom svědčí dvě defenestrace, poslední z nich je ale stará skoro čtyři století.

Neschopnost přiznat chybu

Neschopnost čestně přiznat chybu se tak pomalu stává asi nejhorší slabostí naší politické a společenské scény. Například Václav Klaus přiznal chybu pouze jednou, v době krize koruny v červnu roku 1997. Později vzal svá slova zpět, s poukazem na to, že byl donucen je přečíst. "Neomylný" je vždy také předseda vlády Miloš Zeman a nejlepším vzorem není v tomto ohledu bohužel ani prezident Václav Havel, který přitom jistě chce být vysokou morální autoritou. Ten také nikdy neřekne, že prodat Lucernu Chemapolu byl omyl, případně že je hloupost žalovat reklamní agenturu za připitomělý a nevkusný billboard. Bez přiznání a poučení z chyb se člověk nikdy nikam nedostane. To platí i pro celé země. Všechny státy, které se topily v hlubokých ekonomických problémech, musely nejprve pojmenovat chyby, dosáhnout společenského konsensu v pojmenování těchto chyb, a teprve potom se mohly pohnout dál. Platí to například pro Nový Zéland i Irsko v 80. letech, tedy pro země, které jsou nyní dávány za příklad. U nás ale k pojmenování chyb politická elita ani náznakem nesměřuje. Motivem našich vůdců je nejspíš trpké vědomí, že přiznáním chyby by zároveň přiznali své hluboké morální selhání, které může mít pro demokratického politika jediný důsledek, totiž odstoupení z funkce.

Potíže neomylných

Ve společnosti, kterou výrazně utvářejí neomylní politici, se tak nemůže uplatnit důležitá přednost demokratické civilizace. Sotva může vzniknout smysluplný dialog, když naši reprezentanti nedokážou naslouchat jeden druhému, nemají zájem poznat důvody, které oponenty vedou k tomu, že zastávají určitý názor. Konfrontace idejí a ideologií je v politice samozřejmě legitimní nástroj. Náš problém je, že známe jen a jenom konfrontaci. Pro obě největší politické strany platí, že kdokoli zastává jiný názor, a navíc kdokoli, kdo přijde s iniciativou či kritikou, která není nejprve schválena stranickým sekretariátem, stane se okamžitě nepřítelem a zrádcem. Při takových metodách nepřináší žádná politická diskuse novou kvalitu. Její výsledek zůstává na úrovni myšlenek, které do ní vstoupily, pokud není na úrovni nižší a primitivnější. Příklad politiků bere za svůj celá naše společnost, která ještě nepochopila, že výměna názorů ji obohacuje. Teprve až to pochopíme, bude naše společnost zdravě růst. Všimněme si například, jak málo říkáme: "myslím si, že..." a jak často "je to prostě tak", "já prostě vím, že" apod. Naši vševědoucí politici totiž sotva mohou chápat pojem morální integrity. Když se už z principu nemohou mýlit, nepotřebují vlastně hájit žádný názor, nebo dokonce za něj ručit svým životem či kariérou. Příkladem je opoziční smlouva. Říká se jedno (se sebevědomým úsměvem), dělá se něco úplně jiného (opět s úsměvem). Na to se celá naše společnost snadno chytí, protože podobný život v předstírání a ve lži má v naší historii hlubokou i nedávnou tradici.

Právní stát versus lobbistické zájmy

Margaret Thatcherová ve středu na Hradě zdůraznila, že se nesmí zapomínat na to, "že stát má sloužit, nikoli dominovat." Zdůraznila také význam právního řádu a vlády práva. Nic nového pod sluncem, ale takové věci je u nás třeba opakovat do nekonečna. Proč tady dosud nefunguje právní řád tak, jak je ve světě běžné? Proč stát neslouží občanům? Proč politici tolik dbají na to, aby jejich jednání a motivy nebyly průhledné? Nejde jen o to, že se všichni pořád učíme. Potíž je v tom, že u nás došlo k velmi silnému provázání politiky s partikulárními ekonomickými zájmy, s lobbisty a často i s finančně kriminálními skupinami. Stát a úřednický aparát "neslouží" občanům, protože politici chtějí, aby sloužil především jejich zájmům. Soudy a další instituce nefungují mimo jiné proto, že mnozí politici si to nepřejí. Pod obrovským lobbistickým tlakem jsou obě legislativní komory parlamentu. Privatizačními zájmy jsou ovlivněna i jednání o nové vládě. Bohužel neexistuje přesný návod, jak to změnit. Z politiků minulých let je nakonec nejlépe představují ti, kteří byli dekorováni ve středu na Hradě. Právě lidé jako Thatcherová, Walesa či Kohl ukázali, že s odvahou předstoupit před veřejnost s vlastními názory, s tvrdohlavostí je prosazovat bez ohledu na své pohodlí, než přijde správný čas, je možné změnit svět a zvládnout mnohem větší problémy, než má dnes Česká republika.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.