Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Dobrý den, Evropo

22.1.1996

Na přijetí do Evropské unie si ještě počkáme

Tento týden podává Česká republika jako poslední z postkomunistických zemí střední Evropy přihlášku do Evropské unie. Vládní politici stejně jako mnozí komentátoři při této příležitosti neopomněli zdůraznit, že jsme dnes státem s nejlepšími hospodářskými ukazateli a relativně největší politickou stabilitou. U moci nejsou postkomunisté a jako jediní z bývalého sovětského bloku se navíc můžeme chlubit členstvím v OECD. Fanfáry ale brzy doznějí, "zvířený mediální prach" se usadí a na stole zůstanou ležet otázky, o nichž se u nás zatím mluví spíše jen šeptem. Je naše plné členství v Evropské unii vůbec v dohledné době reálné? Leží překážky spíše na naší straně, nebo v Bruselu? Máme vůbec možnost nějak ovlivnit rozhodování EU ve věci jejího rozšiřování? A konečně - jaké jsou naše vyhlídky, pokud v příštích deseti či patnácti letech zůstaneme za hranicemi Unie?

Elitní klub, nebo otevřené společenství
Všechny naznačené úvahy se ovšem odvíjejí od základní otázky: čím chce vlastně sama Unie v budoucnu být? Elitním klubem jako dosud, nebo organizací otevřenou pro všechny evropské země? Pokud by měla platit první varianta, pak už z definice pojmu vyplývá, že vstoupit nemůže každý - klub, aby zůstal klubem, musí mít omezené členství. I Rychlé šípy založili svůj klub mimo jiné v touze vyniknout a odlišit se. To poslední, co si přáli, bylo vyvěsit na dveře klubovny cedulku s nápisem "Vstup volný." Tedy vizitku, která charakterizuje otevřenou organizaci.Není tajemstvím, že proti klubům jsou volně přístupné instituce nefunkční a jejich osazenstvo se jen těžko shoduje na společných činech nebo postojích (typickým příkladem je OSN). Přesto je to s Unií v tomto směru složité. Na jedné straně v ní totiž existují různé ochranářské a xenofobní tlaky lidí, pro které je velmi důležité zachovat EU ve formě elitního klubu. Proti nim ale stojí některé zájmy bezpečnostní a obchodní, jejichž stoupenci naopak prosazují myšlenku postupného rozšiřování spolku. Soudržnost a politický vliv obou skupin nejsou stálé, kolísají především v reakci na to, jak se Západoevropanům hospodářsky daří. Unie tedy posune své hranice pouze v případě, že hlasy "otevřených" převáží nad hlasy "klubistů". Zatím se však nezdá, že by vývoj šel právě tímto směrem. Už za dva měsíce bude v Itálii zahájena napjatě očekávaná mezivládní konference EU. Hlavním tématem má být reforma současných evropských institucí. Příchod tří nových členů totiž Unii posunul k samé hranici ovladatelnosti. Další rozšíření (o němž středoevropská trojka Česko, Ma_arsko a Polsko čeká jasné slovo) by už celý systém zruinovalo nadobro. A při té představě mrzne smích na rtech i těm největším vizionářům evropského spojenectví.

Instituce - kdy to praskne?
Celý současný systém řízení EU byl ušit pro šest zemí, které v roce 1957 podepsaly Římské dohody, tedy prazáklad unie. Od té doby se počet členů více než zdvojnásobil a dávné normy už nestačí. Plasticky by to měly popsat následující příklady.Rada ministrů - je nejmocnějším orgánem jednotné Evropy. Každá členská země v ní drží určitý počet hlasů. Čím dál větší nervozitu a obavy z potíží způsobuje již nerovnoměrný klíč jejich rozdělování. Například malé Lucembursko (200 000 obyvatel) má dva a Německo (80 milionů obyvatel) pouze deset hlasů. Při hlasování platí princip kvalifikované většiny: dva velké státy a jeden stát menší (dohromady 26 hlasů z celkových 90) jsou schopny zablokovat každé rozhodnutí. Vytvářejí se tak nejrůznější koalice a hlasovací bloky, které se často mění - podle témat. Kromě toho existuje v určitých oblastech (např. daně, pracovní právo či otázky bezpečnosti a justice) i právo veta pro každou jednotlivou zemi.Před vstupem skandinávských zemí a Rakouska do EU v roce 1995 se hlasovací váhy v Radě změnily a teprve dnes se tak trochu "usazují". Kardinální otázkou tedy je, kdy a za jakou cenu si EU nechá těžce vyjednanou a křehkou rovnováhu rozkmitat přijetím nějakých nových členů. Obavy z nepředvídatelného zemětřesení se přitom vztahují na všechny evropské instituce a jejich vzájemný vztah. Již dnes je jisté, že menší země nikdy nepřipustí, aby ty velké mohly rozhodovat samy. A pro velké země je zase nepředstavitelné, že by právo veta dostali i noví uchazeči. Miniaturní Lucembursko ať ho má, je to koneckonců zakládající člen, ale Malta nebo Kypr? - Vyloučeno.Ve hře je celá řada nových modelů. Jeden za všechny: Belgie například navrhuje souhlas více než poloviny členských zemí doplněný vždy souhlasem více než poloviny obyvatel Unie. Stejně jako veto a množství hlasů ovšem velké státy dráždí představa, jak jim v budoucí Unii na dlouhé měsíce předsedá jedna trpasličí zemička za druhou. Takže na přetřes přijde i samo předsednictví jako princip, mimo jiné proto, že současný systém podle mnohých kritiků narušuje kontinuitu zahraniční politiky.Evropská komise - výkonný orgán EU složený dnes z 20 komisařů. I když se všeobecně poukazuje na to, že pro smysluplnou práci by jich stačilo sotva deset, žádná země se samozřejmě práva na svého komisaře nevzdá. Přijetím tří postkomunistických států by se tým naopak zvětšil na třiadvacet.Co se změn v komisi týče, je známo, že Německo by rádo vidělo přesunutí většiny rozhodovacích otázek zahraniční politiky do rukou byrokratické a papírově "nadstranické" komise. Británie a Dánsko však o společné zahraniční a především obranné politice slyší spíše nerady.Evropský parlament - Francie a Británie by si přály poněkud omezit pravomoci Evropského parlamentu a posílit pravomoci národních vlád a parlamentů. Německo by si, jak známo, přálo parlament posílit. Existují i návrhy, které by Radu ministrů rády přetvořily pouze v jakousi druhou komoru parlamentu, tedy v něco na způsob Senátu.Jazyky - Evropská unie dnes používá dvanáct oficiálních rovnocenných úředních jazyků. Všechny dokumenty je třeba překládat do všech úředních řečí, což je neskutečně nákladné, finančně i časově. A přitom se uvažuje o přijetí dalších šesti členů! Lze si ale vůbec představit, že se některá země automaticky vzdá práva na úřední jazyk?

Selské vzpoury
Problém evropského rozšíření se ovšem přetíženými institucemi nevyčerpává. Další velkou překážkou je společná zemědělská politika Unie, oficiální zkratkou CAP. Právě ona je možná hlavním důvodem, pro který budeme muset na naše brzké členství zapomenout.CAP přišla na svět, aby řešila potíže šesti zakládajících členů Evropského společenství v časech po druhé světové válce. Válečné nedostatky byly ještě v živé paměti a společná zemědělská politika měla především podpořit výrobu potravin. Původně dobrý úmysl se ale postupně měnil v betonový diktát a koncem padesátých let přerostla CAP všechny rozumné meze: zemědělská lobby se v signatářských zemích stala nejvlivnější a nejagresivnější zájmovou skupinou. V rámci CAP se dnes stanoví minimální ceny některých potravin, přímé dotace zemědělcům, vykupování přebytků, celní ochrana a kvóty na dovoz některých druhů potravin a zemědělských výrobků. Dotace poskytované v CAP dnes představují 49 % z rozpočtu Unie (105 miliard dolarů). Společná zemědělská politika přitom poškozuje daňové poplatníky Unie hned třikrát: vysokými daněmi, přemrštěnými cenami potravin a omezenou možností výběru zahraničního zboží. O změně tohoto stavu se v Unii diskutuje již delší dobu, nicméně současný komisař pro zemědělství Franz Fischler zastává názor, že "rozšíření směrem na východ nesmí vyústit v likvidaci CAP".Střední a východní Evropa má jako celek daleko více neefektivních a chudých zemědělců než Evropská unie. Podle ekonomů by integrace zemí CEFTA natáhla "zemědělský rozpočet" Unie o dalších 50 miliard dolarů ročně. To je pro západoevropské poplatníky nepřijatelné. Ale nejen pro ně - také pro nás je CAP nepřijatelný. Přijetím jeho principů by se ceny potravin rázem zvedly na úroveň běžnou v západní Evropě, tedy konkrétně v Čechách zhruba o sto procent. Dopad na sociální klid a inflaci jsou nabíledni.Česká republika je na tom v tomto ohledu nejlépe. Na rozdíl od polských dvaceti pracuje u nás v zemědělství pouhých šest procent obyvatel (průměr EU je o procento nižší) a na hrubém domácím produktu se rolníci podílejí jednou dvacetinou. Náš vstup do Unie by tedy západoevropskou veřejnost daňově nezruinoval (stálo by je to "pouze několik" miliard dolarů). Se samostatným přijetím Česka do Unie však zatím počítá málokdo a ostatní středoevropští souputníci představují pro CAP velmi problémové sousto.The Economist nedávno ve svém komentáři jednoznačně napsal, že buď se vyhodí z okna CAP jako princip, nebo se vyhodí z okna přihlášky přidružených zemí. Jiná možnost prý není. Z tohoto jednoduchého faktu by tedy měla vycházet i naše zahraniční politika. Před čtrnácti dny zemřel Francois Mitterand a z politiky časem odejde i druhá "lokomotiva" evropské integrace - Helmut Kohl. Ke zrušení či radikální reformě CAP je třeba obrovské politické vůle. Kdo ji ale bude mít, neuspěje-li ani současný německý kancléř, uznávaný všeobecně za jedinou evropskou osobnost, která dokáže v EU prosadit své představy?

Od bohatých k chudým
Třebaže je CAP bezpochyby největším vysavačem společné evropské pokladny, není ani zdaleka jediným. Následuje ho řada dalších fondů Unie, které napájejí zaostalé oblasti. Nedávné přijetí Švédska, Rakouska a Finska bylo politicky relativně snadné ze dvou důvodů. První dvě země patří mezi bohatší a do společného měšce EU odvádějí více peněz, než z něho dostávají. A Finsko, i když je příjemcem, bere jen prostředky z nově vytvořeného fondu na podporu řídce osídlených regionů. Všechny tři země prováděly již před přijetím do Unie nákladnou zemědělskou politiku. Rakousko dokonce chránilo své zemědělce ještě výrazněji než EU a protekcionistické nároky tamní zemědělské lobby musely být přijetím do Unie dokonce ořezány, což je vskutku podivuhodné. Rozšířením o země CEFTA by rázem žila jedna třetina obyvatel Unie v zaostalých oblastech s nárokem na štědrou podporu centrální kasy EU. Potřebují naše "chudé regiony" takovou pomoc? Nepotřebují. Jenomže jako poslušní čekatelé nemůžeme navrhovat, že o tuto pomoc nestojíme. Přerozdělování regionům je - stejně jako CAP - úhelným kamenem evropské stavby. I kdybychom požádali o výjimku, že my dotace nechceme, všichni současní chudší členové EU by hlasovali proti. Ze strachu, že precedens brzy připraví o podporu i je samotné.Kromě toho tu máme zájmy jihoevropských zemí, které se v Unii angažují pro výraznou hospodářskou pomoc státům severní Afriky. Vedle ekonomických důvodů je k tomu vedou i bezpečnostní zájmy: nechtějí být cílem běženeckého zástupu, který prchá z politicky nestabilní či vyhladovělé pustiny. Pro Španělsko nebo Francii je to možná důležitější než otázka českého či polského členství. EU nedávno schválila pomoc severoafrickým zemím ve výši šesti miliard dolarů, podepsána byla asociační dohoda s Tuniskem Marokem, Libanonem, Izraelem. Většina analytiků předpokládá, že zájem Unie o středomořskou oblast bude růst. A že postkomunistickým uchazečům vyrůstá právě zde velká konkurence.Z uvedeného je zřejmé, že by muselo dojít doslova k zázraku, abychom se v dohledné době do Unie dostali. Členské státy by se musely shodnout nejen na potřebě jak, kdy a o koho EU rozšířit, ale především na reformě řízení spolku. A to se tváří tvář naznačeným problémům zdá zatím nemožné.

Co by se změnilo
Připusťme nicméně alespoň na chvíli, že by EU všechny tyto otázky nějak vyřešila v náš prospěch a podívejme se, co by pro nás brzké přijetí "do Evropy" znamenalo v praktické každodenní rovinně.Je jisté, že náš průmysl by se vstupem do zóny volného obchodu dostal pod velký konkurenční tlak. Patrně by došlo k vlně bankrotů, ale žádná katastrofa by se konat nemusela. Vše by záleželo na politické odvaze k devalvaci koruny: v zóně volného obchodu může totiž existovat jakkoliv chudá země hned vedle země bohatší a vše záleží na správném nastavení směnného kursu. Na druhé straně by se našim podnikům otevřely obrovské možnosti, takže i když by část z nich nepřežila, pro spoustu jiných by začalo období rozvoje.Poněkud komplikovanější je to s naším bankovnictvím, které by náhlý nástup konkurence nemuselo přežít jako celek. Bilanční sumy všech našich bank se dohromady rovnají bilanční sumě jedné větší německé banky. A přitom i velké německé banky dnes hledají zahraniční partnery, aby mohly v obrovské konkurenci jednotného trhu obstát. Naše bankovnictví vyžaduje přinejmenším několik let určitou ochranu a je třeba usilovně přemýšlet, jak je privatizovat a posílit. V tomto ohledu opravdu připraveni nejsme. Stejně tak je třeba dotáhnout a plně liberalizovat směnitelnost koruny. Přes nedávný pokrok v této oblasti stále platí například zákaz otevírání devizových účtů v cizině, zákaz nákupu cenných papírů a řada dalších omezení.Některé členské země Unie - jako například Británie - si během minulých diskusí vymohly právo odmítnout jim nevyhovující maastrichtské principy. Tato tzv. subsidiarita se ovšem na nově přijímané státy nebude vztahovat. Ty budou muset přijmout všechno a splnit všechna maastrichtská kritéria. Zásadní otázkou zůstává v tomto ohledu měnová unie. Zatím tedy platí, že do EU můžeme vstoupit pouze v případě, vzdáme-li se vlastní měny. Nicméně žádná kaše se nemusí jíst tak horká, jak se uvaří, a ani měnová unie není výjimkou. Západoevropští premiéři, kancléři a prezidenti sice nedávno deklarovali úmysl urychlit její zavedení, praxe ale bude složitější. Především se teprve v příštích měsících ukáže, zda vůbec kritéria společné měny splní tak klíčový člen EU, jakým je Francie. A pokud ne, ztratí tato idea veškerý smysl. Přitom málokdo pochybuje, že měna je nejdůležitější faktor, od kterého se bude odvíjet další politický vývoj spojené Evropy. Ústup od myšlenky měnové unie může prohloubit konflikty uvnitř EU a dát zahynout myšlence rozšíření směrem na východ.ČR zatím dvě důležitá maastrichtská kritéria pro zavedení společné měny splňuje: nemáme rozpočtový deficit a rovněž zahraniční dluh je v normě. Nesplňujeme ale předepsanou míru inflace a na tuto úroveň se dostaneme nejdříve v roce 2000. A aby to nebylo jednoduché, právě přijetí principu společné zemědělské politiky bude nutně znamenat značný inflační skok, který učiní splnění inflačního kritéria nemožným. Tady je jeden z mnoha začarovaných kruhů.

Víme, o co nám jde?
Naše brzké členství v Unii zatím, jak je vidět, nehrozí. Možná je to dobře, neboť si v mezidobí můžeme ujasnit, co od něj vlastně očekáváme. Zatím se všeobecná představa zdá být značně mlhavá. Pro většinu občanů i politiků je EU prostě kůň, který nás může rychle donést "na Západ". A důvod, proč tam chceme, je především bezpečnostní. Rezervovanost NATO vůči postkomunistickým zemím dává pramalou naději, že bychom se v něm mohli ocitnout dříve (jestli vůbec) než v Unii. Není proto divu, že se zneklidnění Středoevropané snaží opustit svoji "zónu nikoho" a zakotvit s plnoprávnou legitimací v nějakém respektovaném společenství Západu.Příslušnost k EU samozřejmě přináší i jiné výhody než klidný spánek s vědomím silných spojenců nebo konkurenční impulz tuzemskému průmyslu. Věc má i svoji normální lidskou stránku. Evropa by se pro nás stala mnohem přístupnější, téměř domácká. Možnosti studia či práce za hranicemi by byly s dnešním stavem nesrovnatelné. Tato lákadla však neplatí jen jedním směrem. Integrace by naopak dala stejné šance u nás všem dosavadním "cizincům". Občané Unie by zde najednou mohli pracovat, studovat, usazovat se a kupovat si domy. Na příkladu zemí, které do EU vstoupily, je vidět, že k něčemu podobnému nedochází v nějakém masivním či zdrcujícím měřítku. Národ, který nesnese Němce na postu šéfdirigenta své filharmonie, by se přesto měl na tuto skutečnost duševně připravit.

Království za toaletní papír
Tutéž přípravu vyžadují i další novoty, tentokrát spíše kulturního charakteru. Návštěvníci naší země, kteří přicházejí za turistikou či obchodem, jsou pochopitelně také voliči. Bez jejich souhlasu se na vysněný Západ nikdy nedostaneme. Až přijde čas jejich verdiktu, bude záležet na tom, kde vnímají konec své civilizace a kulturního prostoru. Ano, můžeme se chlubit hezkými pamětihodnostmi a dávat je za důkaz naší historické příslušnosti k Západu. V náš prospěch mluví i relativně obstojná politická kultura a ekonomická čísla. To je však pořád jen jedna stránka věci, kterou turisté a obchodníci vůbec nemusejí brát v potaz. Pro ně se bude lámat chleba na mnohem banálnějších záležitostech. Třeba na tom, kolikrát v české restauraci narazili na toalety bez papíru či kolikrát zde byli okradeni (a nezáleží na tom, zda přímo, nebo prostřednictvím "legálních" vyšších cen pro cizince). Do "ano" či "ne" by se jistě promítly i estetické dojmy: v našem případě tedy dnes třeba nevábná pustina kolem cest u západní hranice, které lemují jen bordely a bizarní stánková tržiště plná trpaslíků.Všechny tyto momenty zároveň odpovídají na otázku, co dělat, když se do EU skutečně pro nejbližší desetiletí nedostaneme. Je to jednoduché: sounáležitost k Západu můžeme dávat najevo tak jako tak. Umožnit občanům Unie nakupovat nemovitosti na našem území lze i bez členství v Unii. Více liberalizovat směnitelnost koruny, snižovat daňové zatížení a sjednocovat legislativu jakbysmet. Stejně tak nám nic nebrání vybavovat záchody papírem a skončit s ostudným okrádáním "movitých turistů" na dvojích cenách. K Západu nás navíc přibližuje každá větší i menší zahraniční investice, protože vytváří ekonomický, a s ním úzce související politický zájem. Se zahraničními investory si budujeme v západní Evropě svoji lobby. Když budeme chtít, můžeme se stát sebevědomou součástí Evropy i bez puncovaného členství v jejím klubu elity.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.