Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Ekonomie strany nabídky opět v módě

26.8.1996

Robert Dole se inspiroval v Reaganově éře

Přestože americká ekonomika již nejméně čtyři roky zažívá oživení a navzdory tomu, že jí většina ekonomů předpovídá další hospodářský růst, zůstává hospodářství a s ním související sociální otázky jedním z nejdůležitějších témat prezidentských voleb v USA. Naprostá většina Američanů totiž není se stavem ekonomiky spokojena: znepokojuje je například prohlubující se propast mezi chudými a bohatými, střední třídě se nelíbí stagnující platy, lidé se bojí, že mohou příliš snadno přijít o práci. Výmluvný je konec konců i fakt, že většina Američanů je přesvědčena, že jejich potomkům se již nikdy nebude dařit tak dobře, jako se daří nebo dařilo jim. Není proto divu, že se republikánský prezidentský kandidát Bob Dole rozhodl, že jeho radikální ekonomický program pod názvem Obnovení amerického snu (Restoring the American dream) bude hlavním a vše ostatní zastírajícím tématem jeho předvolební kampaně. Dole se přitom rozhodl oprášit ekonomickou školu, kterou - alespoň se to zasvěceným mohlo zdát - většina ekonomů již před osmi lety odepsala. Jde o tzv. školu ekonomie strany nabídky (supply side economics). Svědčí o tom i výběr viceprezidentského kandidáta: tím se stal Jack Kemp, relativně mladý, ale ostřílený politik, jeden z hlavních protagonistů zmíněné ekonomické školy a jeden z nejdůležitějších ideologů, kteří tvořili intelektuální zázemí reaganismu.

Voodoo economics
Není tedy divu, že ve zcela reaganovském duchu navrhuje prezidentský kandidát Bob Dole snížení daně z příjmu o 15 % a snížení daně z kapitálových výnosů o téměř 10 %. Jak už to ale s politiky bývá, o tom, kde šetřit, Dole mluví málo, respektive neříká, kde přesně chce státní výdaje omezit. Nicméně i tak brzy po oznámení svého plánu stáhl dosavadní dvacetiprocentní náskok prezidenta Clintona na pouhých devět procent. Oč tedy jde?.Ekonomie strany nabídky bývá spojována především s prezidentem Ronaldem Reaganem a jeho tzv. reaganomics. Řada ekonomů ovšem dodnes tvrdí, že se vlastně o žádnou ekonomickou školu nejedná, protože její základní principy jsou velmi vágní, nepřesné a nedomyšlené. Nicméně za její hlavní myšlenku se zpravidla považuje radikální snížení daní spolu s deregulací ekonomiky (omezení státních zásahů v hospodářství), které vytvoří svěží podněty na straně nabídky - podniky a poskytovatelé služeb začnou více vyrábět (tedy i více nabízet), investovat, vytvářet pracovní příležitosti. Posílí se tak nejen konkurence, ale oživení hospodářství hlavně způsobí, že k výpadku rozpočtových příjmů prudkým snížením daňových sazeb dojde jen přechodně. V dlouhodobém a střednědobém horizontu se tedy není čeho obávat: hospodářský růst rozpočet ve střednědobém horizontu vyrovná, neboť ekonomika bude více produkovat, a stát tak získá více (nebo stejně) daňových příjmů.Tato myšlenka byla a je nejvíce kontroverzní. Za Reagana se sice skutečně podařilo nastartovat dynamický hospodářský růst, vytvářet nové pracovní příležitosti (a zároveň zkrotit inflaci), jenomže také došlo k dramatickému propadu rozpočtových příjmů. USA se zadlužily, nepříjemný rozpočtový deficit zůstává dosud největší temnou skvrnou amerického hospodářství a zároveň jedním z nejžhavějších politických témat. Přitom laxní přístup k rozpočtovému deficitu dosahoval po dlouhou dobu mezí, které by netoleroval ani známý levicový ekonom John M. Keynes, který deficitní financování ekonomiky "v rozumných mezích" prosazoval. Schodek v rozpočtu (financování dluhu) přitom odsává investice z produktivních sfér ekonomiky a šroubuje úrokové míry zbytečně vysoko. Reaganův nástupce Bush již v 80.letech několikrát prohlásil, že celá teorie ekonomie strany nabídky je podle něj vlastně "voodoo economics". Tuto myšlenku Bush pochopitelně neměl ze své hlavy: to samé si tehdy již myslely desítky známých ekonomů.

Zlatá éra reagen economics
Obhájci ekonomie strany nabídky dnes tvrdí, že tzv. reaganomics funkční byla. Za prvé znamenala obrovský nárůst investic - během celého Reaganova období se jejich míra zvyšovala o 5 % ročně v porovnání s 2,5 % během let 1965-1980 - ovoce investic nese ekonomika především v dlouhodobé perspektivě. Za druhé: rozpočtové příjmy rostly za Reagana (1980-88) nominálně o 3,3 % ročně v porovnání s 2,9 % průměrného růstu dříve (1965-80). HDP rostl za Reagana v průměru o 3,3 % ročně. Kámen úrazu byl podle zastánců reaganomics jinde. Rozpočtové výdaje rostly ještě rychleji než příjmy. Reagan prý na tom ale měl vinu pouze do určité míry. Jednak musel zbrojit a "uzbrojit" sovětský blok, jednak Kongres kontrolovaný demokraty opakovaně a pravidelně hlasoval ve prospěch vyšších sociálních výdajů. Ty rostly během Reaganova období o 3,9 % ročně. Další ránu systému zasadil prý George Bush, který - jak již řečeno - voodoo economics tolik nevěřil. Nebezpečně rostoucí deficit ho natolik znepokojoval tím, že ztratil nervy, zvýšil daně, což znamenalo recesi v letech 1991-92 a paradoxně další prohloubení deficitu.Ekonomie strany nabídky ovšem nebyla nějakým specifikem Spojených států. Mezi zastánce této školy patřila i Margaret Thatcherová a tým jejích poradců (také Thatcherová snížila daňové zatížení). Na rozdíl od USA se ale v Británii bylo třeba soustředit i na mikroekonomické reformy, tedy především na liberalizaci trhu práce a zákonů, které ho svazovaly. Jinými slovy: na rozdíl od USA musela Británie v této oblasti nejprve odbourat určité prvky socialismu. I proto jsou dodnes reformy Margaret Thatcherové v tomto ohledu považovány za úspěšnější než hospodářská politika Ronalda Reagana.

Rozpočet, nebo daně
Doleovy návrhy na snížení daní jsou tak bezprecedentní, že budou podle propočtu různých ekonomů stát rozpočet v příštích šesti letech 400 - 600 miliard dolarů. Jediné škrty ve výdajích, o kterých se Dole zmiňuje, je uzavření ministerstva obchodu a omezení dotací na sociální dávky vyplácené soukromými společnostmi (tzv. corporate welfare system). Republikáni předpokládají, že tady lze v nejbližších šesti letech ušetřit až 150 miliard dolarů. Letos se přitom daňové příjmy pohybují zhruba 15 miliard dolarů nad očekáváním. Bude-li tento trend pokračovat, v příštích šesti letech - a Dole v to věří - to bude znamenat až 90 miliard dolarů příjmů státního rozpočtu "navíc". A protože díky nižším daním, jak tvrdí Dole, bude ekonomika růst o 0,4-0,8 % rychleji než letos, může to přinést dalších až 200 miliard dolarů rozpočtových příjmů ročně.Na dvojici republikánských kandidátů je zajímavá ještě jedna věc. Republikáni se vždy dělili na tzv. deficit hawks, tedy zásadní odpůrce rozpočtového deficitu, a na tzv. tax cutters, tedy ty, kteří prosazují snižování daní v podstatě za všech okolností. Bob Dole vždy patřil do prvního tábora, zatímco Jack Kemp byl jedním z jeho největších oponentů.

I u nás je o čem diskutovat
Doleovy návrhy už přivítali mnozí renomovaní ekonomové, například bývalý šéf týmu ekonomických poradců prezidenta Reagana a dnes profesor na Harvardu Martin Feldstein, dále nositel Nobelovy ceny za ekonomii profesor Garry Becker, šéf týmu poradců George Bushe Michael Boskina a řada dalších. Zazněla už ale také kritika. Jak se dalo očekávat, intenzivní "střelbu" zahájil téměř okamžitě prezident Clinton a členové jeho týmu. Personální šéf Bílého domu Leon Panetta prohlásil, že Robert Dole by si zasloužil zlatou medaili za přelétavost, a sám Clinton řekl, že Doleovy návrhy jsou z hlediska rozpočtu "naprosto nezodpovědné." Značný odstup si například zachovává prestižní britský týdeník The Economist. Ve svém úvodníku mimo jiné píše, že tvrzení, že radikální snížení daní umožní rychlejší ekonomický růst, vzbuzuje skepsi: s nezaměstnaností ve výši 5,3 % povede rychlejší ekonomický růst podle The Economist k vyšší inflaci. Míra nezaměstnanosti v USA se přitom patrně nachází již na samé hranici tzv. přirozené míry nezaměstnanosti a v okamžiku jejího překročení budou muset zaměstnavatelé pracovní sílu přeplácet. Na jakékoli signály o možné vyšší inflaci pak zareaguje americká centrální banka (Fed) zvýšením úrokových měr a hospodářský růst zbrzdí. Daňové a deregulační reformy mohou sice podle Economistu umožnit vyšší hospodářský růst bez nastartování inflace tím, že podpoří investice a růst produktivity práce, ale ten, kdo opravdu věří ve vyrovnaný rozpočet, by se na to příliš nespoléhal, tvrdí The Economist.Co si z toho všeho můžeme odnést my? Debatu a ekonomické analýzy špičkových amerických ekonomů bychom měli pečlivě sledovat. Víme, že ODA přišla s podobně radikálními představami o snížení daní z příjmu, stejně tak je známo, že Václav Klaus - tento známý "jestřáb vyrovnaného rozpočtu" - je velice ostře odmítl. Přestože se ale americká ekonomika od té české pochopitelně výrazně liší, můžeme po dosazení jiných proměnných do celého modelu zahájit podobnou diskusi i u nás.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.