Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Euro blízké i vzdálené

9.9.1996

K jednotné evropské měně není skeptický jen Klaus

Český premiér Václav Klaus je "nepoučitelný". Alespoň je o tom zcela přesvědčena celá řada jeho kritiků. Před čtrnácti dny si totiž během diskuse na ekonomickém fóru v rakouských Alpách opět dovolil veřejně kritizovat projekt Evropské měnové unie. Premiér v této věci vyjádřil svoji skepsi již několikrát, tentokrát ale byl nejotevřenější. "Je to vlastně jednoduché. Kdyby mezi členskými zeměmi neexistovaly zásadní a hluboké rozdíly a Evropa byla homogenní, bylo by vše jednoduché. Jenomže tyto rozdíly existují a Evropa homogenní není," řekl Václav Klaus.

Profesionální optimisté
V Čechách zatím spíše převládá názor, který před časem nejrazantněji artikuloval místopředseda vlády Jan Kalvoda. Ten se domnívá, že je zbytečné a hloupé rozčilovat evropské federalisty, kteří ve společnou měnu věří, a ohrožovat tak naši integraci do unie. Měli bychom tedy mlčet a čekat, jak se naši mocnější a bohatší sousedé dohodnou. S tímto názorem lze polemizovat, a to hned z několika důvodů. Za prvé je obecně známo, že většina ekonomů (samozřejmě s výjimkou těch, kteří jsou placeni politiky, již tuto myšlenku propagují) v uskutečnění projektu jednotné evropské měny nevěří nebo v lepším případě kritizují způsob, jakým je v současnosti připravován. Klaus je ekonom a možná stále spíše "akademický ekonom", a bylo by tedy spíše překvapením, kdyby mluvil jinak. Ale nejde jen o ekonomy.Politici a byrokraté, kteří v zavedení jednotné měny věří, nemají v tomto směru ve většině evropských zemí jednoznačnou podporu občanů, spíše naopak. A nakonec je tu otázka, do jaké míry příprava projektu evropské měny (současným způsobem a se současným časovým harmonogramem) ovlivní možnost našeho přijetí do unie. Český premiér se v tomto směru vyjádřil více než jasně: je přesvědčen, že příprava společné evropské měny v současné podobě naše přijetí neusnadní, ale naopak zkomplikuje. Vezmeme-li všechny tyto argumenty v úvahu, pochopíme, že veřejné vyjádření pochybností - třeba i samotným premiérem - je zcela legitimní.

Pro a proti
Ekonom - předtím, než podpoří nějaké rozhodnutí - zvažuje náklady a výnosy, které přinese. Nejinak je tomu s měnovou unií. Nejfrekventovaněji diskutovaná pro a proti ve vztahu k euru jsou dvě.Kritici především tvrdí, že měnová unie nemůže být funkční bez větší rozpočtové federalizace. Přitom daňové příjmy budou podle architektů unie dále proudit zejména do pokladen jednotlivých členských zemí. Jde tedy zejména o to, že zhorší-li se ekonomická situace některé země - hlavně pak v reakci na zhoršení odbytových možností zboží, na jehož vývoz se tato země soustředí ( např. víno, jižní ovoce apod.) -, je nyní možné bránit se devalvací. Ta, jak známo, může pomoci vyrovnat obchodní schodek tím, že vyvážené zboží zlevní. Možnost používat kurz jako důležitý nástroj ekonomické politiky v rukou vlád a centrálních bank však v rámci jednotné měny odpadne. Spojené státy - jako obrovská, nikoli příliš homogenní země - mají sice také pouze jednotnou měnu a jednotlivé státy tak nemohou devalvovat, jenomže USA jsou federací a federální vláda disponuje obrovskými rozpočtovými příjmy. Do státu postiženého prudkým poklesem poptávky například po počítačích, oceli nebo zbrojní výrobě je zkrátka možné přesunovat masivní prostředky z federálního rozpočtu. Navíc existuje v rámci USA vysoká mobilita na trhu práce. Lidé jsou zvyklí stěhovat se za prací v nesrovnatelně větší míře, než tomu bylo a bude v Evropě.Nejdůležitějším ekonomickým argumentem pro jednotnou měnu je pochopitelně omezení tzv. transakčních nákladů: firmy se nebudou muset pojišťovat proti kurzovým rizikům během obchodních transakcí, nebudou muset utrácet za poplatky při převodech z jedné měny do druhé apod. Proto také nachází projekt společné měny pozitivní odezvu mezi mnohými - i když pochopitelně zdaleka ne mezi všemi - byznysmeny.

Problémy má i tvrdé jádro
Nejproblematičtějším momentem současného stadia přípravy projektu EMU jsou pochopitelně pověstná maastrichtská kritéria, která musí adepti měnové unie splnit, pokud se chtějí stát součástí tzv. tvrdého jádra. Inflaci můžeme pominout, protože nejproblematičtější je rozpočtový deficit, který nesmí činit více než 3 % HDP. Toto kritérium v současné době nesplňuje ani jedna z větších zemí, které se o členství v tvrdém jádru ucházejí. Schodek činí 5 % HDP ve Francii, 3,6 % v Německu, 6,5 % ve Španělsku a 7,2 % v Itálii. Italská a španělská čísla vypadají hrozivě, jenomže řada expertů se domnívá, že Španělsko splní paradoxně kritéria možná snáze než Francie, protože tamější ekonomika relativně rychle roste, zatímco francouzská letos stoupá o pouhé 1 %, a navíc nezaměstnanost se vyšplhala na rekordních 12,5 %. Podobná situace je v Německu, kde průzkumy veřejného mínění naznačují stále menší popularitu měnové unie. A i zde se chystají restriktivní opatření, a to v době, kdy nezaměstnanost činí rovněž rekordních 10,1 %.

A když jedna měna nebude?
Jak se nás všechny tyto věci přímo týkají a jak vlastně souvisejí s naší integrací do EU? Faktem je, že současné diskuse o zavedení eura, o podmínkách a harmonogramu a kdoví o čem ještě vedou k sebezahleděnosti unie do jejích vlastních problémů. Tématem je především společná měna, eventuální rozšiřování unie směrem na východ (spolu s reformou institucí) je pak v lepším případě tématem číslo dvě. Bude-li euro zavedeno v termínu, který si představuje většina politiků, lze předpokládat, že prvních několik let bude ona sebezahleděnost pravděpodobně ještě větší. Měna by měla být zpočátku zavedena pouze v tzv. tvrdém jádru zemí a pro ostatní země bude muset být nalezen nějaký kurzový režim, resp. kurzové pásmo. Nelze přitom vyloučit, že se tyto měny stanou předmětem spekulativních útoků, které mohou výrazně zhoršit vztahy mezi členy a nečleny měnové unie. To může v konečném důsledku znamenat, že chudší země EU (resp. nečlenové měnové unie) zanevřou na myšlenku našeho přijetí přinejmenším do doby, než samy přijmou euro za své.Ke stejným důsledkům může bohužel dojít i v případě, že měnová unie v některých zemích či regionech prohloubí hospodářskou recesi. Může se také stát, že se měnovou unii nepodaří udržet, dojde k jejímu rozpadu, a to přinese bolestivý politický rozkol v EU.Není to opravdu jednoduché. Věci došly tak daleko, že velkou otázkou zůstává, co by se vlastně stalo, kdyby byl plán měnové unie zcela opuštěn. V zásadě se rýsují dva scénáře: jeden optimistický a druhý pesimistický. První předpokládá, že unie si bude muset najít nějaký nový cíl, který politici a byrokraté přijmou za svůj - a mohlo by jím být rozšíření EU směrem na východ. Pesimistický názor tvrdí, že diskuse o měnové unii nyní působí spolu s představami hlubší federalizace EU jako stmelující faktor, resp. jako cíl, který drží unii pohromadě. Bez něj prý čeká unii jako celek nevyhnutelný rozpad. Pak by už nebylo kam se integrovat.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.