Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Evropa na levicové vlně

5.10.1998

Jak jsou neodolatelné myšlenky všeobecné rovnosti

Představitelům tuzemské sociální demokracie se nelze divit, když v souvislosti s výsledkem německých voleb upozorňují na skutečnost, že všem zemím Evropské unie s výjimkou Španělska a Irska dnes dominují levicové strany. Miloš Zeman by byl sám proti sobě, kdyby se nejnovější "trendy" v západoevropské politice nepokusil vyložit jako osudovou nutnost, které se nevyhne ani Česká republika. Nakonec i na Západě vysvětluje většina levicových politiků své úspěchy jako nezadržitelný historický ústup Evropy od konzervativních a liberálních hodnot. Podobně jako v jiných případech, kdy ideologický pohled na svět převládne nad chladnou úvahou, je ale i tentokrát přání otcem myšlenky.

Střídání stráží

Podíváme-li se podrobněji, co se v Evropě děje, zjistíme, že daleko spíše jde o historickou náhodu než o nezvratný politický trend. Dobře víme, že ještě před dvěma lety bylo vše jinak, přesněji řečeno úplně obráceně než dnes. V největších zemích západní Evropy byly u moci pravicové vlády a naopak ve východní Evropě postkomunistická levice. Dnes pro změnu "zachraňují pověst" evropské pravice vlády v Maďarsku, Polsku, Bulharsku a dalších zemích bývalého východního bloku. Proto jsou pokusy sčítat levicové strany u vlády a vyvozovat z toho dalekosáhlé závěry sice pochopitelné, ale přesto (nebo spíše právě proto) směšné. Za pár let může být všechno jinak, ve východní Evropě může být u moci opět levice a na Západě pravice.V případě Velké Británie a Německa byla hlavním důvodem triumfu socialistických stran jednoznačně únava voličů po dlouhém období jednobarevné konzervativní vlády. Ve Velké Británii byli toryové u moci osmnáct let, Německu vládl kancléř Kohl jen o dva roky méně. Po tak výjimečně dlouhé době trpí vládní garnitury nevyhnutelnou únavou a sklerózou moci. Politici ztrácejí "jiskru v oku" (řečeno s Václavem Havlem), energii i nápady: například Helmut Kohl byl často kritizován za to, že není schopen problémy řešit, ale že má tendenci je "vysedět". S tím roste arogance a někdy i korupční sklony mocných ministrů a úředníků. Je pravda, že britská a německá vláda mohly být vystřídány již před pěti, respektive čtyřmi lety. Jenže i když je vládní garnitura unavená a vyčerpaná, zůstává zárukou stability, a opozice obvykle dostane šanci až tehdy, když má "tah na branku" či zmíněnou "jiskru v oku". Předchůdce Tonyho Blaira v předsednické funkci labouristů Neil Kinnock byl starou strukturou britské politiky, svěžest ani činorodost z něj nesálaly ani náhodou a svou stranu nedokázal posunout směrem ke středním vrstvám. Německou veřejnost zase před čtyřmi lety špatně oslovil nevýrazný Rudolf Scharping. Střídání stráží v opačném gardu proběhlo před rokem a půl ve Španělsku. Gonzálezova socialistická vláda, která ve Španělsku úspěšně prosadila "protržní" ekonomickou i společenskou reformu, byla u moci prostě moc dlouho. Množily se případy korupce, zneužívání policie, chyběla odvaha k řešení problémů, rostla nezaměstnanost. Proto byla vystřídána pravicovou vládou lidovce José Marii Aznara, která přitom není v praxi o moc pravicovější než socialisté.

Blairův příklad

Také další země mají své zvláštnosti a zůstává vážnou otázkou, jestli lze v jejich politice vyčíst nějaké trendy. Ve Francii má poměrně silné pravomoci prezident a francouzští voliči chtěli vyvážit pravicovou hlavu státu vládou z opačného tábora. Současný socialistický premiér Lionel Jospin zvítězil ve volbách - na rozdíl od Blaira - s ideologií staromódního socialismu. Příliš se snažit ostatně ani nemusel, protože za svou prohru si francouzská pravice, svým programem tradičně odříznutá od ostatních evropských pravicových stran, mohla sama: prezident Jacques Chirac vyhlásil předčasné volby právě ve chvíli, kdy bylo každému jasné, že má vláda jeho stranického kolegy Alaina Juppého potíže a nedokáže plnit své sliby.Itálií v posledních letech prošlo ničivé politické zemětřesení, které odnesla především pravice. Tradiční křesťanská demokracie přestala existovat a nové pravicové strany se proti levici nedokázaly sjednotit. V zemích, jako je Řecko a Švédsko, dominuje levice historicky dlouho a v Dánsku nebo Holandsku vládnou odnepaměti několikačlenné koaliční kabinety, které tradiční středovou politiku jen mírně vychylují doleva či doprava.Místní zvláštnosti ještě nevylučují, že historické trendy neexistují, zatím je ale sotva lze dokázat. Příklad Blaira skutečně může inspirovat německé voliče, není ale jisté. zda ho bude následovat šéf německé sociální demokracie Schröder. Tony Blair totiž očistil ještě před vítěznými volbami svou stranu od vlivu levicových radikálů i tradičních socialistů a posunul ji tak do politického středu. Schröderova SPD ale ještě nezačala o "blairovských" reformách ani diskutovat a nový premiér navíc není jejím předsedou.Posun programů levicových stran směrem ke středu je tedy zatím viditelný pouze v Británii. Ostatní zástupci evropské levice už ovšem středovou politiku provádějí dlouho v praxi, i když spíše navzdory svým programům a pod diktátem finančních trhů. Maastrichtská kritéria pro vstup do měnové unie znamenala pro všechny léta tvrdých restriktivních škrtů v rozpočtu. Nyní, když je euro za dveřmi, by možná chtěli mnozí voliči volněji vydechnout. Jenže i dnes jim to může levice nanejvýš slíbit.Miloš Zeman a jeho ČSSD by si měli připomenout ještě jednu pravdu: oni sami nejsou u moci díky neodolatelné přitažlivosti levicových myšlenek. Klíčovou podporu středních vrstev se jim dosud získat nepodařilo a k moci se dostali pouze zásluhou opoziční smlouvy s ODS.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.