Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Ideologie účetních

3.3.1997

Ústavní dodatek o vyrovnaném rozpočtu - tentokrát v USA

Před dvěma a půl lety, v září roku 1994, přišel Václav Klaus s myšlenkou ústavního zákona, který by vládě ukládal povinnost předkládat sněmovně pouze vyrovnaný rozpočet. Za návrh se postavilo vedení ODS, nikoliv ovšem koalice jako celek, a ministr financí Ivan Kočárník dokonce oznámil, že na přípravě zákona začal pracovat. Od té doby ticho po pěšině. Pouze před měsícem se premiér nechal v rozhovoru pro Hospodářské noviny slyšet, že na celou věc nezapomněl a svůj návrh stále považuje za správný. V příštích týdnech se však možná Klausův polozapomenutý návrh ocitne v úplně jiném světle a pro mnohé získá jistý punc rozumnosti: v nejbližších dnech totiž bude o podobném zákonu, tedy o ústavním dodatku o vyrovnaném rozpočtu, hlasovat americký Kongres.

Dluh není smrtelný hřích

Stejný návrh se američtí republikáni pokoušeli prosadit - ovšem bez úspěchu - již v roce 1995. Tentokrát však není vyloučeno, že díky jinému rozložení sil v obou komorách Kongresu by návrh mohl projít. Linie odpůrců či zastánců ústavního dodatku tentokrát navíc neběží mezi pravicí a levicí, přestože se proti návrhu staví většina demokratů i prezident Clinton. Návrh se totiž nelíbí ani většině slavných amerických ekonomů, jednoznačně ho odmítá nejkonzervativnější americký deník The Wall Street Journal a nedávno jej ostře odsoudil i britský týdeník The Economist. Aby bylo jasno: jen málokdo dnes tvrdí, že schodkové hospodaření státního rozpočtu je správné, a jen málokdo nekritizuje, když některá vláda po dlouhá léta akumuluje nezodpovědné rozpočtové schodky. To ale ještě neznamená, že prosazování ústavního dodatku o vyrovnaném rozpočtu nelze interpretovat jako populistickou demagogii.
Podle kritiků návrhu jde politicky i ekonomicky o prázdný symbolismus. Předkládá-li vláda rozpočet, je to sice zákon důležitý, ale zároveň jde o normu, která vychází z projekce a statistické prognózy (je třeba počítat s určitou mírou inflace, s růstem HDP a s desítkami dalších proměnných). Zatěžovat dokument, jakým je ústava, nějakou přízemní statistikou a účetními praktikami, je podle WSJ čirá nehoráznost. Navíc teprve realita nakonec ukáže, do jaké míry se prognózy podaří splnit. Obhájci dodatku argumentují známým klišé: když může umět vyrovnat rozpočet každá obyčejná rodina, měla by to umět i vláda. Potíž je ale v tom, že obyčejné rodiny, a nejen v USA, bývají zadluženy poměrně často: desítky let například splácejí půjčky na vzdělání nebo dům a "vybalancovaný" mají jen tzv. operativní rozpočet, tedy peníze na jídlo, ošacení, zábavu, dovolenou atd. I ve firemní ekonomice pak
platí, že půjčovat si peníze není prostě žádný hřích. Jde především o to, kolik a na co si půjčím. Pokud jsou peníze použity na rozumné investice, není na vypůjčování pochopitelně nic špatného.

Když dochází energie

Klasický liberál i konzervativec usilují zpravidla o omezení moci vlády, respektive státu, nad svobodnými občany. Tato moc je přímo úměrná výši přerozdělování, které velikost a moc vlády předznamenává. Kritici republikánů tvrdí, že nejsou schopni dostát svým slibům ohledně snižování státních výdajů, neboť nemají nápady, jak ušetřit, a hlavně kde (má se ubrat důchodcům, armádě, nebo nezaměstnaným?). Místo toho se prý snaží vytvořit iluzi, že vláda, která se nezadlužuje, bude současně vládou, která chce šetřit a uzurpovat si méně moci. Jenomže žádné takové pravidlo neplatí: teoreticky lze předložit vyrovnaný rozpočet, který zároveň přinutí občany odvádět 80 % příjmů na daních.
Na další praktické nebezpečí upozornil týdeník The Economist. Zákaz zadlužování může zejména v období hospodářské recese její průběh bolestně prodloužit. Podle Economistu není také jasné, co se stane v případě, kdy vláda i přes zákaz deficit stejně vytvoří a poruší tak ústavu. Porušení ústavy by musel řešit ústavní soud, tím by ale byla narušena celá konstrukce americké demokracie: soudy totiž v USA nemají co mluvit do otázek daňových a rozpočtových. Krédem Ameriky - stejně jako například Británie - přece vždy bylo, že rozhodování o daních a státních výdajích je výhradní doménou politické reprezentace - tedy vlády a volených zástupců. Poslední ústavní dodatek, jímž se Američané pokoušeli řešit své každodenní problémy, byl zákaz alkoholu, který musel být nakonec po čtrnácti letech stejně zrušen. Následky období prohibice v podobě vzniku sítě organizovaného zločinu však Amerika pociťuje dodnes.
Známý americký komentátor Paul A. Gigot nedávno napsal, že politické dogma (a myšlenka uzákonění vyrovnaného rozpočtu takovým dogmatem jistě je) se objevilo proto, že začala váznout diskuse o tom, co má (a hlavně nemá) vláda vlastně dělat. Diskusi o politické filozofii pak podle něj nahradila debata o účetnictví. Jeho postřeh platí i pro české poměry: i u nás přišel Klaus s myšlenkou uzákonění vyrovnaného rozpočtu, když mu začala docházet reformní fantazie a politická energie.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.