Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Jak zachránit rozpočet

25.8.1997

Zvyšování daní musí přijít na řadu až jako poslední

Už několik týdnů hledá vláda způsob, jak financovat škody způsobené katastrofálními povodněmi. Současně ale vychází najevo, že se státní rozpočet opět řítí do schodku, který by koncem roku mohl dosáhnout až 2 % HDP, tedy 30-40 miliard korun. Je tedy čas, aby nám vláda nalila čistého vína: chce, abychom v podobě zvýšených daní zaplatili schodek státního rozpočtu, nebo i škody způsobené povodněmi, případně obojí?

Kolik, kdy a za co

Pokud jde o financování škod způsobených povodněmi, musí vláda nejprve předložit vzorec, podle kterého bude počítat. Jinými slovy: je třeba nejprve přesně zjistit, co ze škod lze krýt prodejem povodňových dluhopisů, co bude financovat státní rozpočet, nakolik budou využity výnosy z malé privatizace, kolik to vše bude stát letos a kolik v dalších letech. Mluví-li se totiž o tom, že škody způsobené povodněmi dosahují 60 miliard korun, neznamená to, že všechno musí platit stát, a ještě k tomu hned letos. Částka, kterou bude třeba kvůli povodním uvolnit ze státního rozpočtu už v letošním roce, tedy nemusí být v řádu desítek, ale pouze "několika" miliard. Jinou kapitolou je i bez povodní narůstající rozpočtový schodek. Jeho příčin je několik: stagnující růst hospodářství, skutečnost, že řada firem neplatí sociální pojištění, ale i to, že se stále více podniků učí, jak v rámci zákona odvádět co nejmenší daně. O negativním vlivu rozpočtového schodku na ekonomiku už byly napsány celé stohy knih. V naší situaci je pak nejvážnějším rizikem fakt, že bobtnající schodek by mohl dříve nebo později znamenat obnovení spekulativních útoků na českou korunu. (Mimochodem: pokud se podíváme na masivní devalvaci, ke které byla před časem přinucena řada jihoasijských měn, zjistíme, že základní makroekonomické ukazatele většiny těchto zemí (s výjimkou Thajska) byly jednoznačně lepší než v České republice, a přesto zde došlo k větší devalvaci než u nás.) Je tedy víc než jasné, že "něco" je se schodkem nutno udělat, povodně nepovodně.

Dluhopisy a rozpočtové škrty

Povodňové škody lze kromě již naznačených cest financovat i emisí státních dluhopisů (nikoli tedy těch povodňových, ale "obyčejných", s pevnou úrokovou mírou). Jejich výnosy by měly být ovšem použity výhradně na financování povodňových škod, podobně jako případná půjčka od Světové banky, kterou navrhuje ODA. Dlouhodobé zadlužování státu sice není nic příjemného, na druhou stranu lze ale předpokládat, že v budoucnu bude naše ekonomika přece jen růst dynamičtěji než letos, takže bychom si na splátky měli vydělat. Zcela jednoznačná je pak odpově_ na otázku, jak řešit propad rozpočtu, který není způsoben povodněmi: vláda prostě musí v rozpočtu škrtat a nemůže nám říkat, že to po obou balíčcích už nejde. Je to sice smutné, ale bude třeba sáhnout na investiční výdaje a bude muset dojít i na razantní propouštění ve státní správě. Je to zkrátka stejné, jako když se nedostává peněz v rodinném rozpočtu. Kdo z nás na to nemá, také si nestaví na zahradě bazén, kdo je na tom ještě hůř, nemůže si stavět ani novou žumpu nebo sprchový kout. Konečně přemýšlení, kde všude ještě šetřit, alespoň vládu znovu donutí k urychlení privatizace a k další liberalizaci cen. Zvyšování daní by tedy mělo v každém případě přijít na řadu -- ať už jde o povodňové škody či rozpočtový schodek -- až jako poslední řešení.

Bonbony chutnají

Kdo u nás mluví o potřebě snižování daní, bývá automaticky označován za populistu, pokud jedním dechem nenavrhuje, kde konkrétně může stát snížit veřejné výdaje. Existuje ale i jiný pohled na věc. Americký ekonom Milton Friedman často uvádí příklad s kapesným: pokud nejsou rodiče spokojeni s tím, že si jejich ratolest každý den kupuje několik pytlíků bonbonů, mohou mu sice donekonečna opakovat, ať to nedělá, ale nebude to k ničemu. Pokud však dítěti seberou kapesné, za bonbony utrácet přestane, protože na ně jednoduše nebude mít. Proto podle Friedmana začnou vlády šetřit jedině tehdy, když jim přiškrtíme kapesné, tedy daně. A kde budou šetřit, je jejich věc. Jiný postup se nevyplácí. Zkušenost totiž říká, že když vládě "bonbony zachutnají", nebude už chtít daně vrátit na původní úroveň, jakkoli nám to dnes slibuje. Nicméně žijeme v Česku, a tak lze zvýšení daní čekat. I špatné řešení má ale horší a ještě horším variantu. Zvýšení daně z příjmů podniků lze jednoznačně vyloučit, protože před pouhým měsícem parlament tuto daň snížil. Ve hře je tedy jednorázové (a prý časově omezené) zvýšení daně z příjmů. To bude ovšem krok krajně nepopulární. Každý to okamžitě pocítí na výplatní pásce, přičemž vláda na tom příliš nezíská, neboť příjmy z jiných daní jsou mnohem vyšší. Zvýšení DPH u potravin by zase bezpochyby vyvolalo inflační tlaky, což může mimochodem vést k další devalvaci. Zvýšení spotřební daně u alkoholu, tabáku a benzinu sice zvýší cenovou hladinu také, je to však -- řečeno po americku -- "politicky korektní". Lze argumentovat zdravím občanů, stejně jako ochranou přírody. Čili ještě jednou: zvýšení daní by mělo přijít na řadu až jako poslední.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.