Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Jakou pilu použít

30.6.1997

Odřezávání podniků od bank nebude snadné

Před třemi týdny premiér Klaus prohlásil, že oddělení podniků od bank, respektive bankovních fondů, je "spíše otázkou týdnů než měsíců". Minulé pondělí pak na toto téma měla diskutovat koaliční trojka, nakonec jí však na tak složité téma "nezbyl čas". Každopádně následující den na žofínském manažerském fóru už premiér nemluvil o týdnech, ale pouze připustil, že tzv. odříznutí bank od podniků - stejně jako myšlenka oddělení investičního a obchodního bankovnictví - je věc, o níž "se mluví". Co tedy můžeme čekat?

Těžkopádný systém

Důsledek skutečnosti, že banky skrze své investiční fondy vlastnicky ovládají většinu průmyslu, je už všeobecně znám: tzv. bankovní socialismus, nechtěný to produkt kuponové privatizace, nedává ekonomice potřebnou pružnost. Zástupci bankovních fondů nejsou schopni vystupovat jako tvrdí a razantní vlastníci a banky nedávají do konkurzu své dlužníky, neboť v nich mají majetkové podíly. Dochází k případům, kdy bankovní fondy brání podnikům získat ekonomicky výhodnější úvěr od konkurenčního ústavu, a také k tomu, že vedení podniku je bankovními vlastníky přinuceno vydávat dluhopisy právě prostřednictvím mateřské banky, a to přesto, že konkurenční nabídky byly pro podnik výhodnější.
I když tedy o nutnosti oddělení bank od fondů už pochybuje jen málokdo, základní otázkou je, jak toho dosáhnout. Z úst mnohých ekonomických expertů pak v posledních týdnech několikrát zaznělo, že nejlepší bude odříznout banky od podniků ještě před jejich privatizací. Banky by tedy musely správu investičních fondů v určitém termínu prodat. Jaká jsou pro a proti?
První překážkou se zdá být privatizace IPB. Příslušné rozhodnutí vlády by mělo padnout v nejbližších týdnech, přitom ale právě vlastnická angažovanost IPB a s ní spřízněných fondů je v našem průmyslu o řády vyšší než u ostatních finančních ústavů. Navíc je známo, že japonská investiční banka Nomura, která je největším favoritem na koupi státního podílu v IPB (a která již dnes kontroluje 10 % akcií banky), má zájem především o atraktivní vlastnické podíly IPB v českém průmyslu. Mluví-li se tedy o tom, že strategický partner by měl do českých bank přinést nejen kapitál, ale především přístup na zahraniční trhy a tzv. know-how, je to v případě Nomury silně problematické. Kapitál Nomura jistě má, ale know-how může přinést jen těžko, neboť jako investiční banka neposkytuje klasické bankovní služby. Vláda si tedy může jen těžko dovolit prodat Nomuře státní podíl a posléze celé IPB nařídit, aby se zbavila podílů v průmyslu. V takovém případě by Nomura zřejmě stála právě a jen o správu fondů a o kontrolu přímých vlastnických podílů IPB v průmyslu a z komerčního bankovnictví by odešla. Navíc lze v tomto případě očekávat hlasitý odpor "národně orientované" části koalice (KDU-ČSL) a opozice, která by nepochybně protestovala proti tomu, že se významná část českého průmyslu ocitne v rukou zahraničního kapitálu. Konečně obtížně představitelný je i scénář, podle něhož by byly všechny banky povinny zbavit se svých fondů a jen IPB Group by získala jakousi výjimku.

Záchranný kruh EU

Další podstatnou otázkou je, kdo by si od bank správu investičních společností koupil. Zájemců by se nepochybně našla celá řada, jenomže stát se musí zamyslet nad tím, zda si chce nad tímto procesem zajistit kontrolu.
Doufejme, že většina představitelů státní moci nestojí o to, aby dnešní bankovní fondy ovládly majetkově neprůhledné dravčí skupiny typu Motoinvest či Iceberg. Další na řadě jsou například finanční skupiny jako Chemapol či PPF, které mají sice silné vazby na vládní politiky, jsou však už samy ve finančnictví majetkově zaháčkovány. PPF kontroluje Českou pojišťovnu a Pragobanku a Chemapol sám je vlastněn především bankami (IPB a Komerční bankou). Nevhodná je i další varianta: současný management fondů si půjčí peníze (od banky) a správce prostě změní majitele. V tom případě by ovšem zůstaly do určité míry zachovány vazby bank na investiční fondy.
Jako realistický se tedy zdá názor, že politická bublina kolem oddělení fondů a bank brzy splaskne a nic převratného se dít nebude. Není to ale až tak bezvýchodné, jak se může mnohým zdát. Naše právo v oblasti finančnictví se dříve nebo později musí stejně přizpůsobit normám Evropské unie. Ty v oblasti bankovnictví regulují vlastnické podíly bank tak, že jejich přímé i nepřímé (skrze spravované fondy) podíly ve firmách nesmějí dohromady činit více než 60 % základního kapitálu banky. Tento limit u nás výrazně překračuje pouze IPB (o 180 %) a KB (zhruba o 40 %). A protože banky jsou všude silnou lobby, budou se i u nás přísnějším než evropským normám vehementně bránit. Vláda pak musí vzít v úvahu i to, že eventuální strategičtí partneři (žádná rvačka o české banky se jistě konat nebude) budou považovat vlastnické podíly bank v průmyslu za relativně lukrativní, což bude zvyšovat nabízenou kupní cenu. I kdybychom tedy nastavili příslušný limit přísněji než Unie, bude postačovat, když banky, které limit překračují, tedy IPB a KB, začnou své vlastnické podíly v průmyslu odprodávat postupně (mohou se například zbavit některých fondů a jiné si ponechat).
Jednu věc však jde udělat velmi rychle: přijmout přísnou legislativu, která do bankovnictví zavede tzv. čínské zdi. V Evropě totiž sice existuje model univerzálního bankovnictví (viz rámeček), ale mezi investičním a úvěrovým oddělením bank jsou neprostupné hradby, nazývané čínské zdi. Prosakování informací z jednoho oddělení do druhého je přísně zakázáno a finanční instituce, ve které k něčemu takovému dochází, je považována za nedůvěryhodnou.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Investiční a komerční bankovnictví

Minulý týden přišla ODA s návrhem na legislativní oddělení investičního a komerčního bankovnictví. Klasická investiční banka je ale něco úplně jiného než banka, která má silné vlastnické podíly v podnicích, nebo banka, jež vytváří finančně-průmyslové holdingy a uskupení. Investiční banky žijí většinou z poplatků za finanční služby: jde například o uvedení dluhopisů na trh, o nové emise podnikových akcií či organizaci spojení dvou podniků, o finanční poradenství a finanční analýzy podniků, o obchody s cennými papíry pro klienty apod. Investiční bankovnictví je ovšem od bankovnictví komerčního striktně odděleno pouze v USA a do určité míry v Japonsku. (Nejznámější americké investiční banky jsou například Salomon brothers, J.P. Morgan, Merill Lynch a další, zatímco mezi největší komerční banky patří Chemical bank, Citibank, Chase Manhattan atd.) Investiční banky tu nesmějí ze zákona poskytovat úvěry a komerční banky zase naopak nesmějí působit v oblasti investičního bankovnictví.
Na evropském kontinentě existuje systém tzv. univerzálního bankovnictví: banky smějí klientům poskytovat všechny služby, což na jedné straně posiluje jejich pozici, protože zisky bank z úrokových marží jsou stále nižší, zároveň ale musí zápasit s americkými a japonskými investičními bankami (např. Nomura), které se specializují, mají lepší know-how a působí celosvětově. Zavádět tedy americký model na českém trhu je holý nesmysl. Kdybychom totiž našim bankám zakázali nabízet univerzální služby, zbytečně by byla ohrožena jejich konkurenceschopnost na evropském trhu.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.