Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Jedna Evropa, jedna měna

13.1.1997

Vrcholí přípravy na finanční experiment století

Dvakrát svisle přeškrtnuté S - proslulý znak dolaru, nejrozšířenější a nejznámější měny na světě - má od poloviny prosince konkurenta. Tehdy totiž předvedli v Dublinu lídři Evropské unie dvakrát vodorovně přeškrtnuté C, symbol eura, budoucí společné měny starého kontinentu. Euro ale může dolaru konkurovat až po vzniku Evropské měnové unie - EMU, která je plánována za dva roky. Proto také v Dublinu nešlo jenom o propagaci nového evropského loga. Státníci především dohodli tzv. pakt stability a růstu, který všem budoucím členům EMU stanoví jasné pravidlo o hospodaření státních rozpočtů.
Dublinská schůzka opravdu přiblížila vznik společné evropské měny, tedy podle řady pozorovatelů největší zdejší událost od konce druhé světové války, srovnatelnou snad jen s pádem komunismu. Jenže pochybovačů neubylo. Skeptiky můžeme již delší dobu dělit dokonce na dva typy. Ti první vůbec nevěří, že se projekt podaří spustit. Jiní sice připouštějí, že se měnová unie rozjede, hned ale dodávají, že za pár let se nevyhnutelně rozpadne. A rozpad prý budou provázet nedozírné, téměř katastrofické hospodářské a politické důsledky pro celou Evropu i svět. Nejdál zašel již před dvěma lety bývalý subkomisař EU pro měnové záležitosti Bernard Conolly. Ve své knize Rotten heart of Europe (Shnilé srdce Evropy) naznačuje, že zavedení společné měny způsobí vážné spory, po kterých se rozpadne Evropská unie a možná vypukne i třetí světová válka.

Utopie i pragmatismus

Sen konstruktérů společné Evropy o jednotné měně je vzájemně si odporujícími interpretacemi provázen od samého počátku. Jedni ji považují za umělý výmysl nenapravitelných utopických manipulátorů: opět je tu někdo nahoře, kdo chce vnutit národům cosi nebezpečně nepřirozeného a předbíhat či znásilňovat přirozený vývoj. Jiní naopak považují společnou měnu za potřebnou hlavně z praktických důvodů. Projekt můžete démonizovat jak chcete, ale právě euro zjednoduší obchodní a finanční praxi, sníží podnikům tzv. transakční náklady (finanční převody z jedné měny do druhé, pojišťování proti obtížně předvídatelným kurzovým výkyvům), zkrátka a dobře zjednoduší a posílí mezinárodní obchod. Podle této verze přípravy EMU pokročily právě proto, že si ji mnohé podnikatelské a obchodní kruhy přejí a žádají.
Kritici uvádějí také společensko-kulturní argumenty. Evropa je podle nich na rozdíl například od USA příliš kulturně (a také jazykově) různorodá - a v takovém prostředí je prostě společná měna neudržitelná. Měnovou politiku zřejmě budou diktovat především Němci, a tak společná měna vytvoří pro ostatní nesnesitelnou hegemonii německých zájmů v Evropě.
Obránci EMU naopak tvrdí, že jedině společná měna může nárůst německé hegemonie v hospodářství a politice zastavit. Rozhodnutí německé Bundesbanky (například o úrokových měrách) musí již dnes kopírovat většina ostatních evropských států a německá hegemonie v hospodářské oblasti už ani nemůže být silnější. Společná měna ji tedy může pouze oslabit. Jedním z hlavních tahounů myšlenky společné evropské měny je sice opravdu německý kancléř Helmut Kohl, ten si ale nepřeje nic jiného, než aby EMU a další kroky k pevnější evropské federaci odstranily i poslední hrozby vzniku válečného konfliktu na kontinentě.
Existují ale i kritici, kterým vadí, že vytvoření měnové unie nepředchází široká veřejná debata. Např. podle týdeníku The Economist se zastánci a odpůrci této myšlenky vzájemně vůbec neposlouchají, a to je prý rovněž na pováženou: pokud se nejdříve neotestuje, jaký názor na smysl a základní pravidla měnové unie má ve společnosti největší podporu, těžko může někdo říci, zda jde o projekt rozumný, nebo šílený. Každopádně najdeme fanatické eurovizionáře, kteří prosazují myšlenku EMU za každou cenu, i stejně fanatické euroskeptiky, kteří měnovou unii v jakékoli podobě odmítají.
Přitom podle Economistu je právě otázka, jak bude měnová unie vypadat, nejdůležitější. Vyjasnit by se mělo především, jestli je třeba Evropu ruku v ruce s budováním měnové unie dále federalizovat.

Evropa není Amerika

Známý americký ekonom Martin Feldstein patří mezi skeptiky, a to především proto, že Evropě se podle něj nikdy nepodaří (a také si to jen málokdo přeje) vytvořit podobně pevnou federaci, jakou jsou například Spojené státy. Feldstein chápe, že společná měna sníží podnikatelům náklady, varuje ale před tím, že vytvoří náklady jiné a větší. Národní vlády především ztratí možnost používat kurzové změny jako důležitý nástroj hospodářské politiky. Představme si, že z nejrůznějších objektivních důvodů poklesne ve světě poptávka po zboží, na jehož výrobě stojí hospodářství některé země. V Evropě si můžeme představit například Španělsko nebo jiný jižní stát, který produkuje značné množství vína a jižního ovoce. Pokud jde takové zboží špatně na odbyt, automaticky se zhorší obchodní bilance této země. Na to je možné zareagovat devalvací národní měny - ať ji vyvolá trh, nebo rozhodnutí vlády. Vyvážené zboží se po devalvaci zlevní a lépe prodává, zmíněná země se potom nemusí potýkat s vysokou nezaměstnaností.
V USA existuje federace a mnohé státy Unie se do určité míry ekonomicky specializují (v některých státech například převládá zbrojní výroba nebo výroba počítačů, v jiných produkce automobilů nebo zemědělství). Pokud jde některé zboží špatně na odbyt, postižené americké státy nemají k dispozici kurzové nástroje a nemohou devalvovat, protože v celých Spojených státech platí stejný dolar. Ve státě, který začne méně vyrábět, potom klesají daňové příjmy a roste nezaměstnanost. Jenže právě v tomto okamžiku přijde na pomoc federace, která do postiženého státu či regionu přesune masivní prostředky z federálního rozpočtu. Těmi může financovat novou infrastrukturu, rekvalifikaci, sociální podporu i změnu výrobních programů.
Podobný nástroj ale nebude mít Evropská unie ještě dlouho k dispozici. Není pravděpodobné, že se EU v nejbližších dvaceti letech rozhodne a vytvoří federaci hutnou jako USA, a je prakticky vyloučené, že se jednotlivé vlády vzdají většiny daňových příjmů ve prospěch nadnárodní byrokracie. Evropské státy postižené propadem výroby a odbytu se tedy po zavedení eura mohou dostat do velice vážných hospodářských potíží.
V USA panují ještě další odlišnosti: ekonomiku tam například mnohem méně než v Evropě ovlivňují odborové centrály. Když za oceánem klesá poptávka po určitém zboží, mohou jeho výrobci daleko pružněji snižovat mzdy, daleko razantněji propouštět apod. Pokud tedy nebudou evropské vlády schopny liberalizovat značně svázaný pracovní trh, hrozí rychlé zavedení EMU dalším růstem už dnes velmi vysoké nezaměstnanosti. Američané jsou také zvyklí stěhovat se za prací - ročně mění bydliště osm milionů zaměstnaných občanů USA. Něco takového je v Evropě i z jazykových důvodů naprosto neobvyklé. Dán zpravidla nejezdí za prací do Itálie, ani Švéd do Řecka. Američan z Pensylvánie ale nemá většinou potíže sebrat rodinu a odjet třeba do Texasu, pokud mu tam někdo nabídne dobré místo.

Autonomie, nebo federace

S argumenty o nepružném trhu práce v Evropě se dá polemizovat jen obtížně. Tento nedostatek si dnes uvědomuje (ale málo s ním zápasí) většina evropských vlád. Řada ekonomů ovšem s Feldsteinem nesouhlasí ve věci devalvace: prý na její efektivitu, jak je mezi americkými profesory zvykem, přespříliš věří. Je to prý tím, že vývoz a dovoz se v USA pohybuje mezi pouhými 13-15 procenty hrubého domácího produktu, v průměrné západoevropské zemi ale činí okolo 50 % HDP. Devalvace v evropských podmínkách proto zpravidla způsobí inflaci (prodraží se dovážené výrobky, polotovary i investiční celky, a tím dojde k růstu mzdových požadavků) a vynutí si další snížení kurzů. Většina evropských států by proto devalvaci jako nástroj hospodářské politiky používat neměla. Vyjma jižních států s vyšším podílem zemědělské výroby se ostatně málokterý evropský stát úzce specializuje na jeden druh výroby. Většina zemí produkuje všechno: automobily, potraviny, elektroniku, služby atd.
Ekonomové z tábora přívrženců měnové unie navíc tvrdí, že výhody EMU převáží podobné teoretické hrozby. Stávající konkurence jednotlivých měn mezi sebou a de facto volný pohyb jejich kurzu dnes totiž škodí naprosto reálně: vytváří prý nejistotu a obtížnou předvídatelnost ekonomického vývoje a v důsledku omezuje vzájemné investice mezi jednotlivými státy.
Tím jsme u toho nejdůležitějšího: jak si tedy zastánci projektu EMU představují příští evropskou federaci. V zásadě se dělí na dva tábory. První varují, že další posílení federace, které by s sebou nutně přineslo jednotnou daňovou politiku, jednotný postup ve vzdělávání i prolínání prakticky všech dalších oblastí ekonomiky, společnosti a politiky mezi národy, by Evropě nesmírně uškodilo. Předem by smazalo hlavní výhodu, kterou společná měna slibuje: nemožnost využívat pohyb kurzu prý evropské vlády přinutí k tvrdému konkurenčnímu boji. Dostane-li se nějaký stát do ekonomických potíží, bude muset snižovat daně, uvolnit pracovní trh, zefektivnit vzdělávací i zdravotnický systém apod. Zkrátka pokud zůstanou členové EU i nadále autonomní, měnová unie donutí každého z nich liberalizovat svou hospodářskou politiku. Tento názor zastává hlavně týdeník The Economist.
Proti tomu ale stojí názor reprezentovaný hlavně Německem. Helmut Kohl žádá především z politických důvodů další federalizaci Evropy, tedy i "harmonizaci" co největšího množství zákonů, pravidel a předpisů. Kohl zažil jako mladík poslední dny druhé světové války se zbraní v ruce a lidé, kteří ho osobně znají, tvrdí, že myšlence zabránit opakování válečného konfliktu v Evropě podřizuje téměř vše. Nebezpečí války podle něj navždy zažehná především tužší federace se společnou měnou. Navíc se chce zapsat do historie nejen jako kancléř-sjednotitel Německa, ale také jako kancléř-sjednotitel Evropy. Důvody ale nejsou pouze politické či historické. Především země, kde se vyplácejí vyšší mzdy a vybírají vysoké daně, by totiž rády viděly, aby nákladný sociální systém převzali i chudší sousedé: jejich dosud levná pracovní síla by pak přestala konkurovat drahým německým, francouzským, případně skandinávským zaměstnancům.

Pět podmínek z Maastrichtu

EMU má začít fungovat od 1. ledna 1999. Státy, které se stanou členy měnové unie, toho dne "uzamknou" navzájem úrokové míry svých měn v pevných paritách. Nově zřízená Evropská centrální banka (ECB) bude rozhodovat o tom, kolik peněz z jednotlivých národních měn bude vpuštěno do oběhu. Euro začne být částečně používáno v mezibankovním styku a v nové měně budou postupně vydávány i státní dluhopisy jednotlivých států. Do oběhu (tedy mimo jiné jako bankovka) se ale euro dostane až v roce 2002.
Podle Maastrichtské smlouvy se členy unie stanou pouze státy, které splní pět kritérií:
1. Inflace nesmí přesáhnout o více než 1,5 % průměr tří v tomto ohledu "nejlepších" států EU.
2. Dlouhodobé úrokové míry smějí být pouze o 2 % vyšší, než je průměr ve třech "nejlepších" státech.
3. Rozpočtový deficit smí činit pouhá 3 % HDP a méně.
4. Státní dluh nesmí činit více než 60 % HDP.
5. Kurz měny se nesmí uvnitř směnného mechanismu po dva roky abnormálně vychylovat.
Existují pochopitelně velice mlhavě definované výjimky. Například stát s příliš vysokým veřejným dluhem dostane výjimku, když se podíl dluhu na HDP bude výrazně "snižovat" a "blížit" předepsané hranici. V případě výchylky kurzu není zase známo, co vlastně znamená "normální" či "abnormální". Přesto se v roce 1999 počítá se vznikem dvourychlostní Evropy - všech patnáct zemí EU přísné podmínky nesplní ani s výjimkami.
Dnes plní všechna kritéria pouze Lucembursko. Je jasné, že v prvním kole musí být kromě něho členem minimálně Německo a Francie, jinak nemá unie smysl. Až dosud se předpokládalo, že v prvním kole budou členy ještě Belgie a Holandsko, možná Itálie a Finsko. Dánové a Britové se členství prozatím z politických důvodů zřekli.
Jaké jsou hlavní problémy spojené s plněním vstupních podmínek? Celá řada evropských politiků (a mohou to být třeba ti opoziční) omlouvá bolestivá reformní a restriktivní opatření nutností splnit maastrichtská kritéria. Platí to i pro bohaté Němce, kteří dnes musí omezovat nákladný sociální a zdravotní systém, nemohou snížit daně apod. Proto není divu, že je měnová unie mezi německými občany velice nepopulární. Němci se přitom ještě bojí, že v EMU přijdou o svou stabilní marku. Pro Francouze je to ještě mnohem těžší. Trápí je vleklá recese, přitom musí kvůli maastrichtským kritériím držet vysoko úrokové míry a zároveň ještě přísněji snižovat veřejné výdaje. Sociální nepokoje ve Francii se však v poslední době vyostřily, zesílily také hlasy volající po devalvaci.
Potíže jiného druhu způsobují země, které tradičně spravují svůj rozpočet s jistou ležérností, ale které by se do měnové unie také rády dostaly - jde především o Itálii, Španělsko a Portugalsko. Tyto státy se snaží splnit kritéria upřímně, ale i různými triky. Španělsko například škrtá státní výdaje, zároveň ovšem zmrazilo mzdy ve státním sektoru. Jenomže mzdy lze zmrazit pouze dočasně. Je tedy možné, že Španělsko v určitém okamžiku kritéria skutečně splní a za pár let se jeho ekonomická bilance ještě zhorší. Vidina členství Španělska a Itálie proto může řadové Němce od měnové unie ještě více odradit - obávají se totiž, že právě oni by v budoucnu museli financovat jejich dluhy. Na druhé straně mohou opravdově míněná restriktivní opatření vyvolat v chudších zemích nepříjemné sociální nepokoje.
Vznik EMU může navíc blokovat celá řada technických problémů. Například o splnění nejasně definovaných kritérií bude rozhodovat Evropská komise a Rada ministrů - bude se tedy zcela určitě politikařit. Španělsko a Itálie třeba mohou v Radě ministrů vahou svých hlasů vetovat přijetí Francie, dokud nebudou přijaty samy. Nepřijaté státy se mohou odvolat k soudu. Rozhodnutí o připojení mohou zvrátit ústavní soudy některých zemí apod.

Dublinský pakt

Měnovou unii zkrátka čeká ještě mnoho velmi nepříjemných testů. Například podle pátého kritéria z Maastrichtu se měna nesmí dva roky před 1. lednem 1999 abnormálně vychylovat ze svého kurzu. Ale co když spekulanti zaútočí na francouzský frank a ten bude výrazně devalvovat vůči marce? Potom se křehká idea úplně zhroutí. Další horké období testů začne v roce 1999, až o velikosti emisí národních měn začne rozhodovat ECB. Jenomže co když si skeptičtí Francouzi např. vymění všechny franky za marky? Němcům by se to jistě nelíbilo (obávali by se totiž inflace) a celý projekt by určitě zrušili.
Atmosféra proto byla napjatá už před prosincovou schůzkou v Dublinu. Helmut Kohl prosazoval proti většině ostatních států přijetí velmi nekompromisního paktu stability. Podle něho by každý členský stát EMU, který by vykázal v určitém roce deficit více než 3 % HDP, musel zaplatit pokutu 0,2 % HDP do společné pokladny, v případě schodku 6 % HDP dokonce 0,5 % HDP. Němci se totiž obávají, aby rozpočtově zodpovědné státy nemusely platit dluhy a schodky nezodpovědných. Ostatní se bránili s tím, že všechny státy přece budou zodpovědné z definice: Maastrichtská smlouva zakotvuje klazuli, že žádnému rozpočtově nezodpovědnému státu (kterému může hrozit třeba bankrot) nikdo na pomoc nepřijde. Navíc automatické odvádění obrovských pokut do společné pokladny by podle kritiků žádná národní vláda nedokázala před voliči obhájit. V postižených státech by jistě došlo k nepokojům a tuhému odporu vůči měnové unii. Ta by se pak mohla opravdu rozpadnout. Navíc během hospodářských recesí, které automaticky snižují daňové příjmy, vzniká tříprocentní schodek velmi snadno. Většina států by tedy musela preventivně vytvářet přebytky v rozpočtu - a to by případné recese ještě zhoršilo.

Co se nakonec dohodlo

V Dublinu se nakonec podařilo upéci kompromis: výsledek schůzky je všeobecně interpretován jako německý ústupek Francouzům. Pokuty nedostanou země, které budou mít hospodářské potíže a jejichž HDP v daném roce poklesne reálně o více než 0,75 %. Sankce navíc nebudou automatické, bude je muset schválit Rada ministrů jako nejvyšší orgán EU.
Vznikly však hned další otazníky. Francouzům se například podařilo protlačit, aby se dohodě říkalo pakt stability a růstu. Co to znamená při čtení mezi řádky? Maastrichtská smlouva zaručuje budoucí Evropské centrální bance plnou politickou nezávislost - na národních vládách i na centrálních orgánech unie. Jenže v poslední době mluví francouzští politici stále více o tom, že ECB by měla více pracovat "v politickém kontextu". Neměla by se zajímat jenom o cenovou stabilitu, ale také o to, jak podpořit růst evropské ekonomiky. Francouzi argumentují tím, že i němečtí a američtí centrální bankéři musí brát ohledy na politiku. Nikdo na světě ale neprokázal tak velkou odolnost vůči nátlaku politiků jako právě centrální bankéři němečtí a američtí. Jestli to budou umět lídři nově zřízené evropské banky, není vůbec jisté. Francouzská centrální banka je sice nezávislá, ale méně než například centrální banka německá. O stabilitu franku se také v posledních letech nezasloužili osvícení státníci z Paříže, ale spíše fakt, že francouzská měna je v rámci směnného mechanismu velmi pevně připoutána k marce. Pokud by tedy měla být evropská banka podobně závislá na politicích jako francouzská centrální banka, mohlo by to ohrozit jedno z hlavních očekávání, která jsou s vytvořením EMU spojena: rozšíření cenové stability německého typu na celou Evropu.
Jak to všechno souvisí s Českou republikou? Zatím jenom nepřímo. I kdyby nás Evropská unie hodně rychle přijala, v roce 1999 to nebude, a tak se stejně mezi země "tvrdého jádra" nedostaneme. To ale nesnižuje význam toho, že již dnes splňujeme dvě kritéria z Maastrichtu (nemáme rozpočtový deficit a zadluženost státu je mizivá). Toho bychom se měli držet a snížit pokud možno rychle také inflaci. Žádný stát, který bez výjimky nesplní všechny maastrichtské podmínky, dnes nemůže vůbec pomýšlet na přijetí do EU, o měnové unii nemluvě. Tzv. princip subsidiarity (právo signatářů Maastrichtské smlouvy na výjimky), který Britům a Dánům umožnil společnou měnu odmítnout, už pro nově přijaté členy zkrátka platit nebude. Úspěch či krach EMU je pro nás důležitý ještě v jednom ohledu: pokud se experiment nezdaří, západní Evropa bude ještě více než dnes pohlcena vlastními problémy a naše naděje na vstup do EU bude nadále již jen mizivá.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.