Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Kam se ty miliardy poděly

3.2.1997

ČNB vloni hospodařila se ztrátou

Před čtrnácti dny Česká národní banka přiznala, že její ztráta za loňský rok by mohla činit přes 20 miliard korun. Oficiální audit sice ještě nespatřil světlo světa, od konce minulého týdne je ale jasné, že oficiální ztráta bude představovat "pouhých" 8,5 až 9 miliard. Jak je to možné? Kouzlí snad s čísly i v centrální bance? Na laika to celé musí působit hrozivým dojmem. Vždyť jaké politické zemětřesení způsobily loni v létě informace o 10-12miliardové ztrátě Kreditní banky Plzeň! A v tomto případě vytvoří obrovskou ztrátu de facto nejmocnější ekonomická instituce ve státě.

Účty jako všude jinde

Centrální banka není běžný vládní úřad jako ministerstva. Je zřízená speciálním zákonem a má jako každá jiná banka normální účetní bilanci. Na straně aktiv (pohledávek) najdeme například poskytnuté úvěry, zlato, devizové rezervy, cenné papíry a na straně pasiv (závazků) například emisi oběživa, dluhy centrální banky, vklady komerčních bank apod. Stejně jako normální komerční firma pak i ČNB vytváří zisk nebo ztrátu (zisk odvádí do státního rozpočtu).
Po celý loňský rok musela centrální banka omezovat (tzv. sterilizovat) příliv zahraničního kapitálu, který vyvolává inflační tlaky. Musela komerčním bankám prodávat výhodně úročené dluhopisy a to byla velice nákladná operace Druhý problém se týkal pohybu kurzu koruny, která v loňském roce zpevnila o 3 % vůči německé marce, což znamenalo kurzovou ztrátu ve výši 8,5 miliardy koruny (kdyby oproti tomu například koruna do určité míry devalvovala, centrální banka by na tom účetně vydělala). To by však samo o sobě nestálo za řeč: vytváření zisku není u ČNB na rozdíl od normální obchodní společnosti smyslem její existence. Tím je především starost o stabilitu měny (tedy její kupní sílu a kurz) a stabilitu bankovního sektoru. Je tedy všechno v pořádku?

Miliardový klid

Kdyby vše probíhalo normálně, dosáhla by loňská ztráta centrální banky podle důvěrných informací 38 miliard korun. V rámci tzv. programu konsolidace malých bank totiž ČNB de facto nalila do ekonomiky sedmatřicet miliard: na prvním místě šlo o čtyřmilionové kompenzace vkladatelů zkrachovalých bank nebo bank v nucené správě, dále o záchranné úvěry menším bankám a o garance těchto úvěrů. Z těchto peněz se ČNB vrátí podle předběžných odhadů pouze 7 miliard korun, zbytek je nedobytný.
Za normálních okolností by tedy auditor musel ČNB nařídit vytvoření rezerv a oprávek proti špatným garancím a úvěrům, které by v účetnictví banky vytvořily onu obrovskou účetní ztrátu. Proto se Tošovský dohodl s ministerstvem financí (jako právním subjektem), že převezme prakticky za všechna špatná aktiva ČNB záruku. V takovém případě pak auditor nebude požadovat vytváření rezerv a oprávek a ČNB vykáže ztrátu, kterou způsobily pouze zmíněné kurzové ztráty - tedy někde mezi 8,5-9 miliardami korun. A tady jsme u toho hlavního: je na tom něco špatného? Odpověď je dvojznačná - jak se to vezme.
Vedení ČNB se nijak netají tím, že si po celý loňský rok vlastně "kupovalo klid". "Máme předepsáno zákonem udržovat stabilitu bankovního sektoru, a pokud zachováme stabilitu měny, není nikomu nic po tom, kolik to stálo," říkají členové bankovní rady. Posoudit stav důvěry (míru nervozity) vkladatelů v celý bankovní sektor a také stav důvěry občanů v centrální banku jako takovou je skutečně plně v kompetenci ČNB. Jenomže my se můžeme zase oprávněně tázat, zda se ve valné většině případů nevyplácely zmíněné miliony zbytečně. Nebyla náhodou otřesena pouze důvěra v malé soukromé banky, jejichž zánik by znamenal pouze přesun úspor do polostátních velkých bank? A není to náhodou tak, že nebýt oněch čtyřmilionových subvencí, mohla se inflace snižovat daleko rychleji?

Bankovní tajemství

V polovině loňského roku přišla centrální banka s restriktivními opatřeními a v důsledku zvýšení tzv. povinných minimálních rezerv komerčních bank (jde o vklady komerčních bank povinně a bezúročně uložené na účtech centrální banky) stáhla z ekonomiky kolem čtyřiceti miliard korun. Tato opatření pochopitelně zhoršila již tak mizernou ekonomickou situaci mnoha menších a následně zkrachovalých bank. Jenomže když se podíváme na ona špatná aktiva ČNB, zjistíme, že obdobnou částku během loňského roku v ekonomice rozpustila právě formou čtyřmilionových kompenzací a úvěrů bankám, o kterých se vědělo, že je stejně nikdy nesplatí. Říká se po bitvě každý generál, ale s určitou nadsázkou to lze také chápat jako vytloukání klínu klínem.
A ještě na jednu věc je třeba upozornit: na tajnůstkářství, které hospodaření ČNB obklopuje. Veřejnost se )zatím škrtnout) může pouze dozvědět, kolik z vyplacených 37 miliard činí úvěry, kompenzace a garance. Toť vše. Kolik dostala která banka, za jakých podmínek a s jakým splátkovým kalendářem, je bankovní tajemství. Stejně tak zůstává tajemstvím, zda vůbec a jakou částkou se na výplatě kompenzací podílel ten, kdo krachující banku pohltil. Kolik stála například Union banku sanace Agrobanky? Ani korunu, nebo miliardu? Kdo co centrální bance slíbil a nesplnil? Nevíme a nikdy se to asi nedozvíme.
Je patrně světovým unikátem, že u nás vyplácí poškozené klienty nad rámec pojištění vkladů centrální banka. Všude ve světě by to totiž dělal státní rozpočet, jehož výdaje musí být před občany naprosto transparentní. Skutečnost, že ČNB de facto z prostředků nás všech poskytovala státní dotace a preferenční půjčky a my se o tom nesmíme nic dozvědět, by tak měla vést k jedné věci: v tomto směru omezit institut bankovního tajemství (nemluvíme pochopitelně o ochraně vkladatelů) a rozšířit informační povinnosti ČNB.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.