Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Klaus v zajetí svého já

8.12.1997

Jaký byl první český premiér

Nezbývá než souhlasit, že u Václava Klause zvítězila ješitnost nad odpovědností. Svým rozhodnutím znovu kandidovat na předsedu a vést ODS do opozice dává Klaus najevo nezodpovědnost nejen vůči svým voličům, ale vůči všem občanům této země. Není totiž pochyb, že politická destabilizace, kterou se rozhodl svým krokem prohloubit, bude mít velice negativní ekonomické důsledky (vyšší inflace, odložení zásadních reformních kroků, zastavení privatizace a deregulace cen). Václav Klaus přitom není již několik let dokonce ani lídrem pravice a pravicově orientovaných transformačních kroků, ale spíše člověkem, který vědomě mnoha reformám bránil. Pokud se dostával do konfliktu s koaličními partnery, nebylo to proto, že by prosazoval nějaké výrazně pravicovější ideje než jeho koaliční partneři. Konflikty se začasté týkaly především jeho chování a důležitých privatizačních rozhodnutí.

Zásluhy o výstavbu

Klaus sám neopomíná svoje zásluhy zdůrazňovat, nicméně začněme konstatováním, že byl skutečně vynikajícím lídrem pro první fázi ekonomické transformace. Dokázal prosadit první razantní reformní kroky, jako byla liberalizace cen, první devalvace, uvolnění zahraničního obchodu atd. Co je však nejdůležitější, reformu dokázal neúnavně vysvětlovat: objížděl regiony, zúčastňoval se stovek mítinků a diskutoval s občany, psal články do novin. A nutno poznamenat, že jistá míra agresivity a arogance, která je Klausovi vlastní, byla vlastně pro prosazení prvních reformních kroků nutná. Klaus, přestože nešlo o jeho myšlenku, politicky zaštítil ideu kuponové privatizace, která znamenala výrazné omezení role státu v ekonomice. Nepochybným vrcholem jeho politické kariéry pak bylo hladké a profesionálně řízené rozdělení federace. Abychom ale nezůstali pouze u ekonomiky: byl to právě Klaus, kdo si uvědomil potřebu vzniku normálního spektra politických stran. Především díky němu také systém tradičních stran v České republice vznikl.
Již v prvních letech se však u Klause projevovaly i rysy rovnostářského populismu, které zlé jazyky nazývají trabantově-sídlištní mentalitou. Byl velmi razantním odpůrcem jak restitucí (které se ukázaly být vůbec nejefektivnější metodou privatizace), tak lustrací, znám je jeho despekt k církvi. K tomu můžeme připočíst fakt, že již od roku 1990 byl Klaus také jedním z nejvýraznějších odpůrců jakékoli liberalizace nájemného. Od samého počátku mu pak lze vytknout podceňování právního rámce transformace: obklopoval se ekonomy a právníky ostentativně pohrdal.

Místo lídra váhající intelektuál

Pokud dnes ovšem někdo tvrdí, že Klausova energie vyprchala v okamžiku, kdy se stal šéfem menšinové vlády, zásadně se mýlí. Dělení federace v roce 1992 jistě stálo Klause hodně energie. Dobíhala kuponová privatizace a uskutečnilo se zavedení daňové reformy (včetně DPH), jinak se však zdá být až neuvěřitelné, kolik času se do roku 1996 promarnilo. Klausova strana přitom měla zřetelný mandát k prosazování reformních kroků. Tempo reforem se ale neustále zpomalovalo a skončilo heslem "transformace skončila" a "dokázali jsme, že to dokážeme".
Klaus odkládal liberalizaci nájemného a cen energií. Byl to Klaus, kdo v roce 1995 vědomě zastavil transformaci železnice se slovy, že si "přeje unitární železnici" a že reformu nelze prosazovat, když k ní má většina zaměstnanců odpor. Byl to Klaus, kdo se bránil zavedení konvertibility koruny, tedy jednomu z nejvýznamnějších reformních kroků. A naopak to nebyl Klaus (a bohužel ani ODS), kdo výrazně tlačil na nižší přerozdělování ze strany státu a na snižování daňového zatížení.

Liberalismus ústní

Klausův proklamovaný liberalismus se tak v praxi projevil především v boji proti zájmovým skupinám, respektive profesním lobby, a to ještě spíše slovně než prakticky. Přinejmenším jedné zájmové skupině pak vycházel premiér vstříc: byla to lobby odpůrců regulace kapitálového trhu. Bezprecedentně závažnou Klausovou chybou byl právě pohrdlivý přístup k ochraně minoritních akcionářů. Došlo tak nejen k jasným defraudacím a krádežím, ale statisíce lidí byly připraveny o svůj majetek z kuponové privatizace v důsledku legální "koncentrace majetku". Přesto Klaus až donedávna tvrdil, že "v životě neotevřel Hospodářské noviny na burzovních stránkách", že kapitálový trh je pro ekonomiku "irelevantní", že si stěžují jenom zlí zahraniční novináři, kteří podléhají lobby neúspěšných zahraničních investorů. Byl to právě Klaus, kdo byl přesvědčen, že je třeba dát prostor vzniku silných domácích finančních skupin. Když to nevyšlo s Koženým, přišel na řadu Chemapol, posléze Motoinvest a nakonec PPF. Jedním slovem: podporu drobného podnikání hodil premiér za hlavu úplně.
V loňském roce Klaus zlehčoval nebezpečí prudkého růstu mezd a do poslední chvíle se bránil přijetí prvního restriktivního (dubnového) balíčku, neboť požadoval, aby mu předcházela devalvace. V době přijetí balíčku č. 2 sice přečetl sebekritické prohlášení, ale v srpnu Respektu řekl, že "to nebyla jeho slova". Na rozdíl od Ivana Pilipa také nikdy nepochopil, že pokud chce současná vláda přežít, musí začít s jistou dávkou sebekritiky. Konečně je veřejným tajemstvím, že když vláda nakonec schválila program privatizace bank, stalo se tak Klausovi navzdory.
V roce 1992 zasedl Klaus do premiérského křesla jako odpůrce přímých prodejů, právě ty se mu však brzy zalíbily. Došlo k mnoha kontroverzním privatizačním rozhodnutím (Crystalex, Léčiva apod.), která poškodila pověst republiky. Premiér nese přímou odpovědnost i za to, že se v mnoha privatizačních případech ve vládě hlasovalo podle stranického klíče, což je velmi podezřelá skutečnost.

Já opozice

Samostatnou kapitolou v éře Václava Klause je jeho sebevražedný vztah k novinářům, které viní ze všech neúspěchů, i výběr spolupracovníků a lidí, kterým věří či donedávna věřil (namátkou: Čermák, Němec, Rudlovčák, Kocourek, Tříska). Nepřehlédnutelným problémem Klausova "premiérování" byla i jeho nepopularita v cizině. Kancléř Kohl ho, mírně řečeno, nemá v lásce, v Británii zvítězili labouristé, je nepopulární mezi politickou elitou v Rakousku, v Polsku, stejně jako v Clintonově administrativě.
Jakým lídrem "konstruktivní opozice" se tedy chce Klaus stát? Pokud najednou začne prosazovat rychlou privatizaci a rychlou deregulaci cen (nebo kritizovat pomalost reforem), bude to více než směšné. Všichni se budou ptát, proč neříkal totéž (a neprosazoval totéž), když byl u moci. Navíc sociální demokracie bude (a bohužel po právu) tvrdit, že za problémy, které vyjdou najevo do předčasných voleb, nese Klaus plnou odpovědnost.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.