Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Konec přihlouplého experimentu

6.10.1997

Proč je správné regulovat cenu taxislužby

Pražské zastupitelstvo se minulý týden konečně shodlo na tom, že zavede cenovou regulaci taxislužby, respektive určí maximální částku za jeden kilometr. Končí tedy experiment, který zbytečně poškodil mezinárodní pověst Prahy i celé země. Česká republika (a zejména její hlavní město) se totiž stala světovým unikátem: možnost sprostého okrádání turistů zde posvětili primátor, zastupitelstvo, a dokonce i ministerstvo financí, tedy vláda. Dva roky staré zrušení cenové regulace taxislužby totiž nebylo nutným tržním opatřením, ale jen příležitostí pro taxikáře určit si za své služby jakoukoliv cenu.

Byli jsme pro smích

Praha k nám láká miliony turistů ročně a bez příjmů z jejich kapes bychom byli v ještě horší hospodářské situaci, než jsme. Ať tedy chceme, nebo ne, musíme být enormně pozorní k tomu, co si o nás turisté myslí, co si o nás mohou přečíst a co uslyší od svých známých. V tomto ohledu je ovšem mimo diskusi, že uvolnění cen pražské taxislužby poškodilo republiku stejně jako zprávy o bezskrupulózních zlodějnách na českém kapitálovém trhu. Vrcholem absurdity pak je, že odpovědné úředníky k činu pohnul až dopis významných osobností českého původu žijících v USA. Ten přitom v podstatě jen opakuje věci, o nichž pravidelně píše zahraniční tisk. Kritických článků už vyšly desítky a informace o tom, že každý taxikář vám může s požehnáním úřadů naúčtovat cokoli, pronikly i do turistických průvodců. Příznačné pak je, že zpráva o tom, že Praha opět zavádí regulaci taxislužby, se minulý týden objevila na titulních stránkách několika světových deníků (The Wall Street Journal, Financial Times apod.).
Přesto všechno v minulých týdnech od mnoha českých novinářů, ekonomů a "pravicových" politiků zazněly hlasy varující před zaváděním cenové regulace. Jejich hlavním argumentem je teze, že jde o "nepřípustný a neliberální zásah do fungování trhu", do nabídky a poptávky, případně "o aroganci státu, která nic nevyřeší". (Jako kdyby Česká republika byla nějakou liberální zemí - regulují se u nás ceny nájemného, energií atd. a stát se plete lidem do života doslova na každém kroku. To naopak nebývá zvykem v civilizovaném světě.) Tyto názory jsou však vadné nejen z hlediska zdravého selského rozumu, ale i z důvodů čistě ekonomických. Je to podobné jako s kapitálovým trhem: zatímco všude v civilizovaném světě je přísně regulován, u nás se vymyslelo, že nic regulovat nebudeme. Výsledkem je, že jsme nejen nikoho neokouzlili, ale zahraniční investoři se naší burze vyhýbají jako čert kříži. Nebudeme-li postupovat tak, jak jsou na to lidé ve světě zvyklí, nepřijdou k nám ani zahraniční investoři, ani k nám nepřijedou zahraniční turisté.

Taxi není zelenina

Pseudoliberální argumenty jsou v případě taxislužby skutečně směšné. Ceny za svezení taxíkem se regulují v Londýně, Berlíně, Tokiu, Bombaji i v New Yorku. Světoznámé zlodějny posvěcené městskou autoritou, či dokonce státem totiž vyvolávají (v ekonomickém žargonu řečeno) tzv. negativní externalitu. Jinými slovy: škody, které utrpíme všichni jako občané, daleko přesahují mikroekonomický problém taxislužby.
A dál: pokud někde existuje přímo učebnicové selhání trhu, respektive čistě tržního přístupu, je to právě v oblasti taxislužby. V dynamickém tržním systému cenová konkurence nepochybně umožňuje přežívat jen těm nejlepším. Je-li například zelenina ve vašem nejbližším obchodě příliš drahá, půjdete zřejmě raději za roh, kde je levnější. Jako zákazník se do prvního obchodu vrátíte pouze v případě, že je zdejší zelenina mimořádně kvalitní nebo obsluha rychlá a usměvavá. A nebo jiný příklad: koupím-li si drahý zahraniční zájezd a nejsem spokojen s úrovní nabízených služeb, jedu příště s jinou cestovkou. V konkurenci nabízených služeb či zboží mohu totiž rozlišovat.
Mezi nabízenými taxíky ovšem rozlišovat nemohu. Bílých škodovek či béžových pasátů jsou stovky. Jak si mám proboha zapamatovat, který z nich mne v noci okradl? Zatímco obyvatelům Prahy, kteří holdují nočnímu životu, se možná mohlo stát, že někdy jeli vícekrát s jedním taxikářem (a pokud je předtím okradl či zbil, mohli po nasednutí zase rychle vystoupit), zahraniční turista přijede do Prahy maximálně několikrát za život. Nemá tedy už vůbec žádnou možnost rozlišovat.

První krok

Konečně jakou má vlastně taxikář motivaci nekrást? Nejlepší je, když působí v nějaké viditelně rozlišitelné skupině. V Tokiu například existují taxíky modré, černé, zelené, bílé atd. Každý taxikář tak má zájem na tom, aby např. zelená firma, pro niž jezdí, měla dobrou pověst. Jinak řečeno - pokud jsou taxíky nerozlišitelné a počet licencí neomezený, snižuje se motivace ke slušnému chování. Čím víc taxikářů, tím menší "rito", a čím menší "rito", tím větší chuť krást. Proto kromě cenové regulace existují i důvody k tomu, aby stát počet licencí omezil a tlačil na provozovatele taxislužby, aby se koncentrovali do rozlišitelných skupin. Každá země má trochu jiný přístup, ale jistá je jedna věc: cenový strop či regulovaná cena existuje všude.
Nikdo netvrdí, že cenová regulace vyřeší vše a pražská taxislužba bude fungovat ideálně. Je třeba ještě obnovit u všech provozovatelů licenční řízení (zavést taxislužbu jako koncesovanou živnost), posílit kontrolu, zpřísnit tresty atd. Rozhodnutí pražského magistrátu je ale každopádně krok správným směrem.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.