Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Koruna v ohrožení

26.5.1997

Šance na udržení kurzu české měny jsou minimální

Co zažila česká koruna v posledních dnech, nepamatuje žádný z tuzemských ekonomů. Ve čtvrtek se propadla na historicky vůbec nejnižší hranici - minus 6,2 % v devalvačním pásmu - a od pádu ji zachránila až masivní intervence centrální banky (kromě nákupu koruny ČNB administrativně odřízla zahraniční investory od mezibankovního trhu a dramaticky zvýšila hlavní úrokové sazby). Ve čtvrtek a pátek se pak k útoku zahraničních investorů a spekulantů přidala i značná část domácích občanů a firem. Koruna nakonec sice posílila, ale opět jen díky ČNB, která českou měnu chvíli před koncem obchodování dalšími intervencemi vytlačila ke středu kurzového pásma. Přestože tedy sobotní titulky novin hlásaly pozitivní obrat, kromě členů bankovní rady jen málokterý ekonom pochybuje, že se koruna může devalvaci (či změně kurzové politiky) vyhnout. Otázkou je jenom její rozsah.

Kdo za to může

Na to, co se stalo, existují dva protichůdné názory. První, který oficiálně zastává zejména centrální banka a premiér Klaus, tvrdí, že útoky na korunu jsou přechodného charakteru a lze je za pomoci nejrůznějších nástrojů odrazit. Spekulace s korunou prý mají úzkou souvislost se současnou politickou nestabilitou vlády a s ostrými útoky opozice vůči vládnímu konceptu ekonomiky. Občané prý nyní zbytečně propadají panice, kterou záměrně podněcuje devalvační lobby (čeští vývozci, kteří chtějí vydělat na levnější koruně) a bezskrupulózní zahraniční spekulanti, kteří zkoušejí každou příležitost jak vydělat peníze. Představitelé ČNB jsou navíc přesvědčeni, že se k nám přenesl neklid z dalších nově vznikajících trhů (emerging markets), jako jsou Thajsko a Jihoafrická republika, kde momentálně čelí podobným problémům. "Měnoví optimisté" pak samozřejmě věří, že podaří-li se včas uklidnit napjatou vnitropolitickou situaci, zeslábne i tlak na českou měnu. Jakékoliv úvahy o prospěšnosti devalvace pochopitelně odmítají: přinesla by podle nich především obtíže, mimo jiné by neperspektivním podnikům nafoukla polštář k zbytečnému přežívání.
Druhý, a dodejme, že podstatně rozšířenější, názor vidí za útokem na korunu konkrétní a racionální příčiny, o nichž se v ostatně už dlouho mluví. Za prvé se kurz koruny (tedy cena měny vyjádřená měnou jinou) držel pevně sedm let, zatímco doslova všechny ostatní ceny v české ekonomice vinou inflace neustále rostly. To je mimochodem také jedna z příčin narůstajícího schodku obchodní bilance. Za druhé zahraniční investoři už dlouho vědí, že základy zdejší ekonomiky nejsou zdravé. Vlastnická kontrola nefunguje, restrukturalizace podniků pokračuje pomalu, banky nechtějí likvidovat neefektivní podniky, mzdy rostou příliš rychle, nezaměstnanost je nízká, kapitálový trh netransparentní a plný zlodějů atd. Za této situace bylo prostě jen otázkou času, kdy se věci dají do pohybu. Můžeme si to představit i tak, že pokud se tlouštík stále více přejídá, jednou mu prostě musí rupnout sako i kalhoty.

Lekce od západních sousedů

Americký ekonom Milton Friedman tvrdí, že centrální banky všude na světě jsou ve svém boji proti útokům spekulantů odsouzeny k neúspěchu a všechny jejich intervence mají za následek jen to, že se zbytečně utratí spousta peněz. Spekulanti a zahraniční investoři totiž vždy disponují prostředky několikanásobně převyšujícími rezervy centrálních bank malých států. A nutno říci, že vývoj v posledních pěti letech dává tomuto Friedmanovu názoru za pravdu: žádná centrální banka, která se pokoušela intervenovat podobně jako nyní ČNB, nakonec v boji o svoji měnu neobstála a k devalvaci (ať již to ekonomové nazývají jakkoliv) stejně došlo. V roce 1992 prohrály vlády a centrální banky tento boj v Británii, Portugalsku, Španělsku, v Itálii i ve Švédsku. V zápase obstál o rok později pouze francouzský frank, ale to jen díky vydatné pomoci mocné Bundesbanky. Pro nás je zvlášť zajímavý švédský příklad: v roce 1992 tamní centrální banka bránila švédskou korunu úrokovými sazbami ve výši 200 % (v jednu chvíli činily sazby na mezibankovním trhu dokonce 800 %) a na intervencích utratila miliardy dolarů. Kurz se přesto nakonec zhroutil o 20 % a od té doby tzv. volně plave, postupně se zhodnocuje a vrací na původní úroveň.
Jedním z hlavních důvodů, proč centrální banky marný boj o kurz své měny vždy znovu podstupují, jsou pochopitelně politické souvislosti. Američtí ekonomové se politizaci směnného kurzu na evropském kontinentě většinou vysmívají, neboť kurz chápou jako obyčejnou cenu. Jejich situace je ale jiná než situace nás Evropanů: přestože americká ekonomika je největším exportérem na světě, činí její vývoz i dovoz jen zhruba 15 % tamního HDP. Pohyb kurzu nahoru či dolů se tedy na celkových makroekonomických číslech nemůže příliš projevit (pád dolaru může Američanům maximálně prodražit dovolené v Evropě). Evropa i mnohé asijské země jsou na tom ale jinak: vývoz i dovoz většiny zemí tu činí 40-50 % HDP a pohyb kurzu se tak citlivě dotýká prakticky všech aspektů hospodářství včetně života normálních občanů. Jde tedy o více než citlivé politické téma.

Sebevražedné sliby

To chápe i česká vláda, a proto se premiér Klaus ve čtvrtek v televizi pokusil o "verbální a psychologickou podporu ČNB", když řekl, že se ztotožňuje s jejím úsilím o udržení kurzu. Nutno však říci, že role politiků v okamžicích kurzových krizí je velmi ošemetná záležitost. Zkušenost z historie politiky totiž ukazuje, že pokud k devalvaci nakonec dojde, dopadnou vůbec nejhůře ti politici, kteří tvrdili, že k devalvaci není důvod. Například britští voliči nikdy neodpustili Johnu Majorovi, když v roce 1992 tvrdil, že libra nevypadne z mantinelů evropského směnného mechanismu (mimochodem - tehdejšího ministra financí Normana Lamonta, který tvrdil totéž, stála devalvace okamžitě křeslo). Většina obyčejných lidí - a to i v zemích, kde má tržní ekonomika tradici - totiž závislosti směnného kurzu na náladách, psychologii či panice trhu příliš nerozumí a nenaplněná ujištění politiků považuje za sprostou lež. Občané zkrátka přesně nerozumí tomu, že jde o něco jiného, než když vláda poruší například sliby o nezvyšování daní. Vynášet tedy tak jednoznačná ujištění jako Václav Klaus vyžaduje nemalou odvahu, navíc když se naprostá většina tuzemských bankovních expertů a analytiků shoduje v tom, že se centrální bance nemůže podařit udržet současnou kurzovou politiku v horizontu týdnů.

Na každého jednou dojde

Pro příští dny a týdny se tedy v zásadě nabízejí dva scénáře: jeden nepříjemný mírně a druhý hodně. Podle prvního využije ČNB přechodného zklidnění a ihned poté, co zruší nynější restriktivní opatření a vysoké úrokové míry, přijde sama s mírnou změnou kurzové politiky, tedy s posunem pásma směrem dolů nebo s jeho rozšířením. V tomto případě se pak samozřejmě bude maximálně snažit, aby to vypadalo jako jednání vedené svobodnou vůlí, a nikoliv vynucené tlakem spekulantů.
Podle druhého scénáře centrální banka (mimo jiné i proto, že se domácí politická scéna neuklidní) svou kurzovou politiku neuřídí, přijde o většinu devizových rezerv a koruna bude prudce devalvovat o patnáct či dvacet procent. Takový vývoj by ovšem následně způsobil národnímu hospodářství obrovské problémy: například podniky, které jsou zadluženy v tvrdé měně (dnes tato zadluženost činí v součtu více než 200 miliard korun), by v drtivé většině nebyly schopny své úvěry splácet. Podobně by na tom byly i podniky, jejichž výroba je závislá na dovozech, které v důsledku devalvace podraží. Krize těchto podniků by pak mohla dostat do značných potíží i bankovní sektor (firmy nebudou schopny splácet úvěry). Devalvace rovněž prodraží dovozy spotřebního zboží a potravin, a vzhledem k nízké nezaměstnanosti a relativně silným odborům tak okamžitě zesílí tlak na růst mezd, což zase znamená větší inflaci. V menším rozsahu je přitom s těmito nepříjemnostmi nutno počítat i v případě, že ČNB neztratí nad událostmi kontrolu a kurz mírně upraví sama.
Mnohým se to možná bude zdát nespravedlivé, ale jistou daň za to, že vláda v posledních letech zpomalila tempo reforem a nebyla schopna včas reagovat na varovné signály, zaplatíme všichni. Otevřené ekonomiky jsou zkrátka za chyby v hospodářské politice dříve nebo později vždy přísně potrestány.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.