Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Království za hlas

15.6.1998 - JAN MACHÁČEK, PETR HOLUB

Jak číst volební programy a jak jim věřit

Podle britského filozofa Karla Poppera svádí poměrný volební systém politiky k neodpovědnosti. Známe to i u nás: strana může špatně vládnout nebo selhat v opoziční roli, aniž by to pro ni mělo jakékoli důsledky. Díky svým skalním voličům nejenže se opět usadí v parlamentu, ale - vzhledem k nutnosti širokých koaličních kabinetů -- se dřív nebo později dostane i do vlády. Proto nemůže překvapit, že jsou programy tuzemských stran většinou tak povrchní a mlhavé. Nač si lámat hlavu pracným definováním potíží a hledáním východisek, když přece lidi víc zaujme pár hesel koupených od reklamních agentur a hodně velkolepých slibů, které se stejně nemusí plnit.Přesto však stojí za to pozorně si stranické programy pročíst. Ze stupně jejich odbytosti občan aspoň zjistí, jakou úctu k němu straničtí bossové chovají. Také se díky nim můžeme dozvědět o kvalitě intelektuálního zázemí politických stran a o ideologii, kterou vyznávají. Všechny zdejší demokratické strany se dnes zaklínají tím, že po úspěchu ve volbách nastartují hospodářský růst a podpoří další rozvoj občanské společnosti. Podívejme se, nakolik toto zbožné přání proniká do receptů jejich programů.

Sociální dávky z klobouku

Na minimu nutném k ozdravění naší ekonomiky se všichni analytici shodnou. Je jím fungující právní rámec a vymahatelnost práva, privatizace energetiky, dopravních sítí a bank, nižší daně, narovnání cen energie, důvěryhodný kapitálový trh a reforma penzijního systému. Jak se k těmto nezbytnostem stavějí jednotlivé strany? Podívejme se nejprve na daně a začněme v této chvíli nejpopulárnější stranou, tedy sociální demokracií. ČSSD jako jediná z neextrémních stran tvrdí, že daně nelze v nejbližší době snižovat, protože jsou prý "nižší než v Evropské unii" (což není pravda -- vyšší daně než u nás mají ze zemí EU pouze v Dánsku a ve Švédsku). Jinak se ale sociální demokraté chovají podle vyzkoušeného modelu mnoha levicových partají všude po světě: voličům slibují všechno možné s tím malým dodatkem, že po vítězství ve volbách bude nejprve nutno provést zásadní inventuru státních financí a zjistit, "jak na tom skutečně jsme". Mimo jiné na základě této strategie se před rokem dostali ve Francii k moci Jospinovi socialisté. V kampani naslibovali všem modré z nebe a po volbách provedli jednoduchý trik: jejich inventura zjistila, že vzhledem k chybám předchozí proradné vlády pravičáků je státní kasa prázdnější, než "se čekalo", a z rozdávání nebylo nic. K podobnému kouzlení prázdným kloboukem se v případě volební výhry bude muset uchýlit i Zemanova strana.Čelné místo v kolonce "kde na všechny ty sliby vzít" přiřkla ČSSD boji s daňovými úniky. I to je celosvětový evergreen levice. Hledat nápady, kde ušetřit, bolí, stejně jako bolí každé přemýšlení. Proto je lepší nafouknout sumu nezaplacených daní, které přece stačí jen vybrat, a rázem bude ráj na zemi. Podle Zemana dostoupila výše daňových úniků sta miliard korun, kde ale předseda své číslo vzal, je ve hvězdách. Neexistují totiž žádné důkazy o tom, že by míra daňových úniků byla u nás vyšší než jinde na světě. Stejně tak nejsou žádné důkazy o tom, že by levice uměla vybírat daně lépe než pravice. Co lépe umí, je vyhrožovat -- ať už zvýšenou represí (finanční prokuratury) nebo dalšími byrokratickými články (registrační pokladny a jejich kontrola). Dokáže ale tato strategie zvýšit přísun peněz do státní pokladny? Řada odborníků i laiků se domnívá, že ne; podobné postupy spíš už dopředu odradí každého, aby na podnikání jenom pomyslel.Co se týče státních výdajů, nenajdeme v programu sociální demokracie jedinou položku, která by se měla škrtnout. Naopak -- většina výdajů má růst. V tomto ohledu je nejméně odpovědný návrh slibující: "Znovu zavedeme vyplácení dětských přídavků všem rodinám a navrátíme se k původnímu rozsahu ostatních sociálních dávek." (Původním rozsahem dávek se myslí návrat sociálních dotací do předbalíčkové výše.) O tom, kde na tyto nové výdaje v řádech desítek miliard vezmou sociální demokraté peníze, není v programu ani slovo. Nikomu, ani důchodcům nebo rodinám s dětmi, by přitom neprospělo, kdyby vyšší sociální výdaje ještě více zbrzdily hospodářský růst, což lze při tak vysokých částkách s jistotou očekávat. Takhle se dá slíbit opravdu komukoliv cokoliv.

Nikdo neříká, kde šetřit

U lidovců není jasné, zda chtějí daně snížit, či s nimi naopak jít nahoru. KDU-ČSL totiž navrhuje snížit během deseti let daně z příjmu o deset procent, ale zároveň chce zvyšovat daně nepřímé (s výjimkou DPH u základních potravin, kterou chtějí lidovci zrušit úplně). Největší potíž lidoveckého programu spočívá v tom, že je plný nových nápadů, kde peníze daňových poplatníků utrácet, ale nenajdeme vůbec žádné návrhy, kde šetřit. Takže zůstává tajemstvím, z čeho zaplatíme takové věci, jako je prodloužení základní dovolené, zvýšení přídavků na děti pro rodiny se středními příjmy, podpora výstavby bytů na venkově (200 000 korun na byt), půlmilionová dotace na byt pro chudé domácnosti a podobně."Chceme silný a akceschopný stát tam, kde jde o bezpečnost, ochranu práv a spravedlnost. Vycházíme z pěti rezortů známých z liberální éry: zahraničí, vnitro, spravedlnost, obrana, finance," informuje nás ve svém programu ODS. Pokud ale Klausova strana plánuje likvidaci většiny současných ministerstev (zdravotnictví, školství, zemědělství, dopravy, kultury atd.), stálo by za to voliče informovat, jak a v jakém časovém horizontu se tak stane, čím chce začít apod. Po vzoru amerického milionáře a prezidentského kandidáta Steva Forbese propaguje ODS tzv. rovnou daň (flat tax) ve výši dvacet procent pro všechny druhy příjmů. Jde nepochybně o zajímavý návrh, který ruší daňovou progresivitu, tedy stav, kdy čím víc si člověk vydělá, tím větším procentem daní je zatížen jeho příjem. Vzhledem k tomu, že mnozí známí ekonomové tvrdí, že progresivita má opačné účinky, než si levicoví politici představují (bohatí se vyhýbají placení vysokých daní nebo se zadlužují, což je pro ně -- protože mají čím ručit -- snazší), bylo by nekorektní napadnout ODS z toho, že chce nadržovat bohatým. Potíž tohoto návrhu je někde jinde: jde o radikální řešení, ke kterému lze dospět pouze postupně, v horizontu několika let. Pro čtenáře hospodářského programu by bylo daleko zajímavější se dozvědět, jak chce ODS snižovat daně v příštích několika letech, a hlavně kde chce škrtat v rozpočtu. Program sice říká, že by strana chtěla "snížit přerozdělovací procesy, zejména v sociální sféře", ale nedozvíme se jak. Škrty představují i největší slabinu programových tezí Unie svobody. Její program, který má mimochodem velmi dobře rozpracovanou pasáž o kapitálovém trhu, reformě penzijního systému i o soudnictví, se v tématu šetření omezuje na mlhavé formulace typu: "Budeme prosazovat snížení daní jako významný prorůstový faktor" a "snížení vládních výdajů umožní postupné snižování daní." Ani slovo o tom, kde konkrétně v rozpočtu škrtat. Ano -- penzijní reforma navrhovaná US by jistě do rozpočtu vnesla nižší podíl sociálních transferů. Jenomže než se podaří tuto reformu prosadit a připravit, uběhne hezká řádka let. A pro voliče by te_ bylo zajímavější vědět, co unie provede s vládními výdaji do té doby.

Privatizace bank

Mezi řadou znepokojivých bodů ekonomického programu ČSSD je nejvíc zarážející ten, ve kterém strana dává najevo svou váhavost a nechuť k privatizaci bank. Podle sociálních demokratů je privatizace bank "podmíněna celkovou kultivací našeho trhu" a "koncepce privatizace musí řešit i souběžné znovuoživení podniků ovládaných těmito bankami". Sociální demokraté ale postavili podle tradičního levicového zvyku problém na hlavu: nejlepší, co může vláda pro oživení podniků udělat, je jasné rozhodnutí o vstupu zahraničních investorů do bankovních domů. Ostatně zmíněný bod v programu ČSSD škodí českému hospodářství již dnes, neboť investoři z dálky pečlivě sledují, jaké jsou záměry nejpopulárnější strany.Překvapivě nejostřejší argumenty pro rychlou privatizaci bank najdeme v programu KDU-ČSL. Privatizace má podle lidovců proběhnout "co nejrychleji, bez jakéhokoli odkladu". Situace velkých bank se prý "natolik zhoršila, že nemohou být privatizovány do rukou domácího kapitálu, jak jsme předpokládali v minulém volebním programu". Vstoupí-li nakonec lidovci se Zemanem do koalice, je pravděpodobné, že by právě zde mohlo dojít k důležitému střetu, a je dokonce možné, že lidovci by mohli privatizaci bank prosadit.Rychlou privatizaci bank do rukou zahraničních strategických investorů propaguje i Unie svobody. ODS je poněkud tajemnější v tom, že prosazuje privatizaci bank "seriózním soukromým kapitálem". Zdá se tedy, že někteří lidé z Klausovy strany dosud koketují s myšlenkou prodat banky případným českým investorům. Co se týče všeobecně další privatizace, kterou propagují všechny tři pravicové strany, vyplatí se upozornit na jednu pikantnost. ODS cítí povinnost nám ve svém programu výslovně připomenout, že fakt, "že podíly FNM zůstaly nezprivatizovány až do roku 1998, nebyl záměr ODS ani vlád, ve kterých byla ODS dominantně zastoupena". Co tím chce Klausova strana říci, je záhadou. Vzpomeneme-li si, že jediným privatizačním činem ODS v posledních dvou letech byly neprůhledné prodeje firem typu Crystalex, organizované Klausovým poradcem Kocourkem, zní něco takového poněkud komicky.Až překvapivě vágně se všechny posuzované strany stavějí k narovnání dosud regulovaných cen. V programu sociální demokracie jsme k tématu cenové regulace či deregulace nenašli vůbec nic. Unie svobody mluví pouze o "omezení regulovaných cen" a o tom, že chce "pro regulované ceny stanovit jasná a dlouhodobá pravidla". ODS tvrdí, že novým vlastníkům sektoru veřejných služeb (energetika a její distribuce apod.) nesmí vzniknout automatický nárok na "okamžité opuštění existujících cenových struktur", a prosazuje nejprve vznik konkurence. Podle KDU-ČSL se "nelze vyhnout dokončení cenové deregulace". Luxova strana prosazuje vznik silného regulačního orgánu, který bude posuzovat, zda ceny odrážejí náklady. Regulované nájemné chtějí lidovci odstranit do tří let (jde mimochodem o jediný konkrétní návrh mezi všemi čtyřmi stranami).

Politici a centrální banka

Dvě nejsilnější politické strany -- tedy ODS a sociální demokraté -- se ve svých programech ostře pouštějí do centrální banky. ODS tvrdí, že "vysoké úrokové sazby ničí český podnikatelský sektor" a že "nelze fanaticky lpět na nereálných protiinflačních záměrech". Ve vyspělém světě není běžné, aby se politické strany ostře vymezovaly proti politice nezávislých či autonomních centrálních bank. Spor o to, zda jsou úrokové míry příliš vysoké a protiinflační politika centrální banky příliš ostrá, je spor odborný -- někteří ekonomové tvrdí, že politika centrální banky je správná, jiní říkají, že je příliš přísná. Občan bez ekonomického vzdělání není schopen něco takového rozumně posoudit. Sociální demokraté zase tvrdí, že "zvolená makroekonomická stabilizační politika je příliš nákladná a zmírňuje nerovnováhu ekonomiky zabrzděním jejího růstu". Z obou formulací vyplývá, že centrální banka se po volbách jistě ocitne pod dosud nevídaným tlakem, protože největší pravicová a levicová strana tvrdí totéž. Jedním z fundamentů německého hospodářského zázraku byla přitom právě nezávislá centrální banka, na kterou si ani levicoví, ani pravicoví politici nedovolili sáhnout. České politické elity se -- zdá se -- chtějí vydat jiným směrem.

ODS a ČSSD: soutěž patriarchů

To byly tedy ve stručnosti zásadní postoje stran k ekonomickému rozvoji. A co občanská společnost? Václav Klaus sice dává před tímto názvem přednost termínu "společnost svobodných občanů", ale nejde o slovíčka, spíše o to, jak něco takového vytvořit z obyvatelstva navyklého žít v totalitním režimu. Známé přirovnání, že jde o podobně obtížný úkol jako udělat z rybí polévky akvárium, leccos vystihuje. Komunisté totiž všechny občanské svobody i všechny instituce občanské společnosti bu_ tvrdě potlačovali (konkrétně spolkový, politický a církevní život), nebo zestátnili (sociální, zdravotní, vzdělávací systém, samosprávu, odbory i tisk). Lidé tak přišli nejen o účast na veřejných záležitostech, ale dokonce si odvykli starat se sami o sebe. Státní propaganda jim toto zmrzačení úspěšně zakrývala a oslazovala oficiální podporou mýtu "zlatých českých ručiček". Jak si tedy strany představují další dějství polistopadového návratu do akvária, když hejno polomrtvých českých rybiček je kromě svých dobrých vlastností také -- řečeno výstižnými slovy německého týdeníku Der Spiegel -- nezodpovědné, líné a namyšlené? Na první pohled se zdá, že krajní cesty popsaly dvě velké strany. ODS chce prosazovat práva jednotlivých občanů. Jak sama o sobě říká, "ctí jedince jako hlavního nositele základních práv a svobod" a "chce chránit právo svobodného jedince být zodpovědným". Proto také odmítá "trvalé ústupky tlaku vlivných zájmových skupin, odborových či profesních organizací a korporací", které společnosti i občanům spíše škodí. Je pravda, že ODS dosud občany před korporacemi příliš nehájila, případně spory s nimi prohrávala (viz neexistující ochrana menšinových akcionářů a neustálé ústupky odborům a energetickým monopolům). Naštěstí ve svém programu slibuje, že napříště "bude své ideály prosazovat daleko razantněji".Naopak ČSSD sází spíše na občanské instituce, a proto slibuje "trvalý sociální dialog, komunikaci vlády s odborovými i dalšími společenskými organizacemi", hodlá oslovit celé společenské skupiny, jako "dělníky, techniky, zemědělce, lékaře, učitele, umělce, vědce a podnikatele", vlastně všechny kromě Zemanových oblíbených "prostitutek, bankéřů a tunelářů". Sociálnědemokratický tah na branku má ale jeden komický rys. Vychází totiž z hesla, které Miloš Zeman už před minulými volbami opsal od britské Strany práce a které slibuje vznik "společnosti spoluúčasti" (stakeholder society). Labouristé tím nabídli koncept, ve kterém bude každý občan a každé občanské sdružení moci mluvit do všech záležitostí, které se ho týkají. Jejich čeští kolegové to vidí jinak: "Věříme, že budoucí společnost bude společností spoluúčasti a solidarity. Jsme solidární s nemocnými, protože každý z nás může onemocnět. Jsme solidární s důchodci, protože každý z nás jednou zestárne. Dobrá vláda se pozná podle toho, jak dokáže pečovat o děti a naše starší spoluobčany. Vzdělání nebo zdravotní péče jsou službou poskytovanou solidární společností všem potřebným." Lepší definici pečovatelského státu, který se otcovsky stará o deset milionů potřebných, si lze těžko vymyslet. Samozřejmě i touto oklikou lze dospět k občanské společnosti. Ale ne dříve, než nová generace sociálních demokratů pochopí Blairovo heslo správně.

Mezi monopoly a lidmi

Václav Klaus může sociální demokraty oprávněně kritizovat, že zamýšlejí návrat socialismu, spojený s přerozdělováním podle diktátu odborových předáků a silných podniků. Miloš Zeman zase může připomínat, že ODS programově útočí na respektované občanské instituce (vedle odborů a profesních komor nedávno ostře kritizoval dokonce katolickou církev -- útok na náboženství ale Zemanovi určitě nevadí), jak ale ukazují neprůhledné stranické dotace, v praxi dosud podléhala ještě méně čitelným lobby z finančně-ekonomické sféry. V kritice zřejmě mají pravdu oba. Přes rozdílnou ideologii by se ale vlády obou stran zřejmě velice rychle znovu dostaly do vleku různých zájmových skupin.Příčinou je nepřehlédnutelný fakt, že ODS i ČSSD chtějí téměř ve všech oblastech společenského života zachovat dominantní roli státu. Sociální demokraté se v programu nijak netají s tím, že považují stát za nejlepší "nástroj" k dosažení ušlechtilých cílů. Klausova strana sice "mocný stát, který zasahuje do všech nebo téměř do všech oblastí lidského života" ve svém programu odmítá, nevysvětluje však, proč u nás jedno tvrdě centralistické monstrum během své šestileté vlády tolerovala. Ani dnes se od ODS nedozvíme, jak sníží daně nebo počet a pravomoci úředníků. Paternalismus v Klausově pojetí prozrazují i výroky, že vláda ODS zajistí občanům "právní jistoty" nebo že "nedopustí, aby školy produkovaly nezaměstnané". Právní jistoty ale v civilizovaných zemích zajišťují soudy a na volbu vzdělání svých dětí má právo každý občan.Zkušenosti ze Západu dokazují, že stát podle představ ODS i ČSSD bude současně velký a slabý. Nemá totiž proti lobbistům šanci -- vždy mají k ruce dost prostředků (od úplatků a sponzorských darů přes mediální kampaně a demonstrace až po dosazení vlastních lidí na úřady), jak politiky a úředníky donutit, aby bez ohledu na prospěch veřejnosti prosazovali především jejich úzké zájmy, třeba vyšší daně. Obranu proti tomu nabízí každá učebnice zabývající se veřejným sektorem: stát musí "zeštíhlet" a předat řadu svých pravomocí (a tím i povinností) právě profesním organizacím, komorám, odborům, různým samosprávám a neziskovým společnostem nebo samotným občanům. Profesní lobby a samosprávy dostanou větší šanci přímo prosazovat své zájmy, zároveň ale budou muset omezit svůj populismus, protože ponesou značnou část odpovědnosti. Tímto způsobem vznikne stát, jaký si ve svém rudolfinském projevu loni v listopadu přál prezident Havel: malý, ale silný. Silný ovšem bude pouze tehdy, pokud jeho správci budou dostatečně schopní a vzdělaní, aby dokázali proti dílčím zájmům účinně hájit zájem veřejnosti.

Lidovci: zaplnit mezeru

ČSSD ve svém programu stát nezmenšuje vůbec, ODS pouze platonicky, více konkrétní je v tomto směru až program menších pravicových stran. KDU razí zásadu, že "co mohou dělat občané sami, nemá dělat stát", a upozorňuje na to, že "rodiny, zájmové spolky, nadace, neziskové organizace, profesní komory, odborová, charitativní, náboženská a další sdružení jsou nezbytnými články, které v demokratické společnosti účinně zaplňují mezeru mezi občanem a státem". Slibuje posílit samosprávu i vznik správních soudů. Ve snaze zařídit otevřenou společnost jdou tedy lidovci dále než ODS, v některých praktických návrzích to ale skřípe. Lidovci mají plán, jak snížit některé daně, a zřejmě nejlepší ekologický program. Jak se ale srovnává s občanskou společností, že dnes už čtyřstupňový systém veřejné správy (obce, pověřené obce, okresy, ministerstva) bude ještě rozšířen o krajské úřady? Proč stojí v programu velkými písmeny, že "stát musí trvat na prosazení práva silou, a tím chránit své občany"? Z principu to musí dělat už dnes, možná tedy lidovci chtějí naznačit, že ještě přitvrdí. Potom je ale chyba, že nepíšou, jak na to policie půjde. Lidovci také chtějí po vzoru sociálních demokratů zachovat iluzi všemocného státu, který zajistí občanům bezplatné školství a zdravotnictví. Logicky tedy nemohou v programu ani pojmenovat nejvážnější problémy zmíněných rezortů. Jak známo, státní pokladna nemá dost peněz na to, aby uspokojila poptávku po vzdělání a nutnými investicemi do přístrojů, léků a vzdělání lékařů přiblížila úroveň zdravotnictví o další krok vyspělé Evropě.

Unie: ven z Prahy

Příklady ukazují, že lidovci mocný stát úplně zrušit nechtějí. Tvrdí, že je "úkolem státu, aby nabídl vhodné institucionální formy k uplatnění svobodné aktivity člověka". Stát je tedy osvícený vládce, který je podle jejich názoru povinen poskytnout občanům svobodu. Tím se liší od pojetí ODS i ČSSD, jejichž programy počítají s tím, že státu zůstane ve většině veřejných záležitostí skoro absolutní moc -- také proto jejich předsedové téměř hystericky varují před katastrofou, kterou by mohl způsobit jejich soupeř, kdyby nad státem získal vládu. Liberálnější pojetí státu, jenž by měl zajistit bezpečnost občanů, případně některé další přesně vymezené služby, a jinak by se do ničeho nepletl, ještě nejspíš najdeme v programu Unie svobody.Protože "nejvíce životních potřeb uspokojují občané a rodiny na území svých obcí, mnoho na území regionů a jen kvůli některým se musí obracet na ústřední orgány státu", měly by podle Rumlovy strany centrální úřady předat většinu své agendy i daňových příjmů nižším samosprávným orgánům. To je na naše poměry odvážné tvrzení, tím spíše pak, není-li doplněno rozsáhlým výčtem povinností centrální vlády, ze kterého by bylo patrné, že přes všechna krásná slova budou o všem stejně rozhodovat ministerští úředníci v Praze. Pokud jde o veřejné služby, unie pouze zcela oprávněně zdůrazňuje požadavek, aby vláda více dbala na ochranu romské menšiny a sepsala vzdělávací a výzkumnou politiku. Je to neuvěřitelné, ale roli výzkumu v ekonomice nezmiňuje žádný jiný program. Podobně jako ostatní strany neříká ovšem ani unie vůbec nic v kapitole o zdravotnictví (co například znamená věta "struktura a statuty mnohých poskytovatelů jsou stále ještě nevhodné?"). Spolu s konkurenty také neztrácí ani slovo o tom, zda chce utrácet další desítky miliard za dostavbu Temelína. Skandální je i fakt, že ve všech programech chybí jakákoli zmínka o postavení ženy ve společnosti. Zmiňuje se o něm pouze sociální demokracie v jediné, navíc poněkud nesrozumitelné větě: "Zajistíme možnost sladění funkce ženy matky s její ekonomickou činností."Důležitou novinkou je přístup unie k sociálnímu systému. Neměl by sloužit jen "potřebným" (ČSSD), "starým, slabým a postiženým" (ODS), ale bude poskytovat služby i těm, kdo do něho přispívají, tedy běžným zaměstnancům a podnikatelům; například na sociální podporu rodin s dětmi by neměly mít nárok jen rodiny s nízkými příjmy, ale prostřednictvím vyšších odpisů z daní všichni. Tento skandinávský model doporučuje unie spolu s lidovci. Zatímco Luxova strana ale považuje za hlavní nástroj své politiky "sociální doktrínu státu" ("společenská diskuse" by měla "vymezit základní směry a cíle sociální politiky státu a prostředky k jejich dosažení"), unie je bližší západnímu modelu a rovnou radí, aby většinu dávek rozdělovaly nižší stupně samosprávy. Když unie odmítá sociální systém, který by sloužil jen jako záchranná síť, jistě tím nenásleduje vzor někdejší vlády britských konzervativců, v každém případě ale jako jediná ze všech stran podala návrh sociálního systému, který se podobá některé z evropských norem.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.