Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Krev na pravé ruce

26.10.1998

Proč byl zatčen Pinochet, zatímco Castro běhá na svobodě

Kdyby bylo ve světě -- a především v Evropě -- pravidlem měřit všem lidem s krví na rukou stejným metrem, zatčení 82letého generála Pinocheta na londýnském nemocničním lůžku by snad bylo v pořádku. Stejným metrem se ale diktátorům neměří a úplně vše pak prochází vrahounům z bolševického lůna. Přitom neplatí tak úplně, že jde o věc nezávislé soudní a policejní mašinerie, tedy záležitost nepolitickou. Španělští soudci i vedení britské policie jsou jako lidé součástí západoevropské mocensko-byrokraticko-intelektuální elity a jejich postup dokládá převažující myšlenkovou orientaci. Zároveň vlil odvahu do žil nejrůznějším organizacím na "ochranu lidských práv". Ty podávají na "polapeného" Pinocheta vlastní trestní oznámení, rozšiřují obžaloby, sepisují petice, pořádají demonstrace a chtějí dokonce zavřít představitele CIA, která prý Pinochetovi pomáhala. I když celá věc od začátku jako politikum vyznít neměla, okamžitě se politikem stala.

Pinochet: odevzdal moc, tak na něj

Vraťme se ale na začátek 70. let. Chile nebylo jedinou zemí, kde převzala moc vojenská diktatura. Jednou z příčin byla reakce armádních šéfů na rozpínavost marxistických guerill. Rozšíření revoluce po celé Latinské Americe měl ve svém programu kubánský komunistický lídr Fidel Castro. A nešlo jen o program, ale i o praxi.Generál Pinochet byl krvavý diktátor, ale na druhou stranu (to není "zásluha", ale historický fakt) člověk, který udělal více než kdo jiný proti šíření komunistické revoluce v Jižní Americe. Pinochetem svržený prezident Allende byl v roce 1970 zvolen na základě 36 % hlasů, ale jeho ambice byly v nesouladu s mandátem, který získal. Chile se mělo stát pod jeho vedením z jedné z nejdemokratičtějších zemí kontinentu režimem komunistickým. Allende, jenž v roce 1972 dostal od Brežněva Leninovu mírovou cenu, začal konfiskovat majetek, vyvolal hyperinflaci, útočil na opoziční tisk a v továrnách začaly řádit militantní rudé soldatesky. Právě Allende krátce před převratem povolal do ulic tanky a do vlády dosadil loajální generály.Za Pinochetovy vojenské diktatury zmizelo 3000 lidí, další byli vězněni a mučeni. Nic pěkného. Ale například v sousední Argentině padlo tamní vojenské juntě za oběť na 30 000 lidí, mezi nimi i Španělé. Nikoho to moc nevzrušuje ani nezajímá. Důvod je jediný: argentinská junta nestřídala marxistický režim, ideál západoevropských intelektuálů. Zloduch Pinochet je trnem v oku těmto elitám i z další příčiny: na rozdíl od jiných diktátorů se nebál radikálních protržních reforem. V Chicagu studovaní mladí lidé, které dosadil do vlády, začali s privatizací v době, kdy Margaret Thatcherová ani nevěděla, co to slovo znamená, a Pinochetova vláda mimo jiné darovala světu reformu penzijního systému. Tím je dána vysoká míra úspor, a proto je teď Chile postiženo světovou finanční krizí mnohem méně, než by odpovídalo jeho zeměpisné poloze (Chile silně ekonomicky závisí na Asii).Jaký argument je ekonomická výkonnost? dá se namítnout. To je jako tvrdit, že za Mussoliniho začaly jezdit vlaky včas nebo že za Hitlera klesla nezaměstnanost. Jenže... Za prvé: chilské tržní reformy musely dříve či později vyvolat i demokratizační tlaky a Pinochet to musel vědět (nejde tudíž jen o argument nějaké "výkonnosti", ale spíše o to, jak může fungovat demokratický kapitalismus). Za druhé: když už chce někdo srovnávat Pinocheta s Mussolinim či Hitlerem, neměl by zapomínat, že Pinochet se sám vzdal moci na základě složitě budované rovnováhy a společenského konsenzu.

Franco: vydržel do konce, tak nevadí

Tím se dostáváme ke Španělsku, jehož magistráty celou akci s Pinochetem zahájily. Je to zasahování do chilských věcí a nejde jen o to, že generál má diplomatický pas. Ani Španělsku nikdo nezasahoval do toho, jak probíhá národní smíření po pádu Frankovy diktatury. Franco a desítky jeho lidí, které nikdo nepozavíral, mají také na svědomí pěknou řádku mrtvých (jsou známy fotografie, na kterých si "světem uznávaný" předseda MOV Juan Antonio Samaranch připíjí šampaňským právě se svým přítelem Frankem).Castro mučil, popravoval a zavíral desetitisíce Kubánců, ale jeho jednotky navíc masakrovaly i civilisty v Angole. Vadí to někomu? Zřejmě ne. Manželé Mitterrandovi ho přijali k osobní audienci, a když v roce 1995 během zasedání OSN zdvořilostně navštívil deník The New York Times, plakali mnozí redaktoři dojetím. V Číně zase vládnou lidé (včetně prezidenta Ťiang Ce-mina), kteří nesou osobní zodpovědnost za masakr tisíců studentů na náměstí Tchien-an-men v roce 1989, o statisících politických vězňů nemluvě. Čínští vrahouni si ale jezdí po světě a všichni politici (naposledy před čtrnácti dny právě Tony Blair) se jim dvoří. Inu, kšefty jsou kšefty. A neberme to jen ideologicky. Jak to, že ani nejchytřejší tajné služby nevypátraly a nezatkly masového vraha Karadžiče? Odpověď je jednoduchá: je to složitější než zavřít 82letého člověka, který se spoléhá na diplomatickou imunitu. Je pozoruhodné, jak západní levicový tisk, který chválí postup proti Pinochetovi, odsuzoval před lety československý lustrační zákon jako porušování lidských práv. Zavřít v Anglii Pinocheta je v pořádku, ale zakázat bolševickým funkcionářům dělat náměstky na ministerstvech v pořádku není. Inu, divný svět či divná Evropa. V téže době, kdy zavřeli Pinocheta, dostal aktivní člen portugalské komunistické strany Nobelovu cenu za literaturu.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.