Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Kultura utajování

15.7.1996

Na svobodu informací se zase zapomnělo

V připraveném programovém prohlášení vlády nenajdeme bohužel žádný návrh na řešení jednoho z nejpalčivějších problémů české společnosti. Tím je přístup občanů k informacím vlády, státní správy a veřejných institucí, zřizovaných a spravovaných státem. Ostatně to ani nepřekvapí, protože žádná politická strana ve svém programu návrh na přijetí zákona o svobodě informací neměla.V praxi je každý z nás vystaven naprosté benevolenci státního úředníka. Záleží totiž jenom na něm, zda se s občanem bude bavit, a pokud s ním mluvit bude, pak jedině on posoudí, jakou míru informací lze považovat za "přiměřenou". Člověk, který žil nějakou dobu v otevřené a demokratické společnosti, tedy na Západě, nebo ten, který takovou společnost poznal, musí právě v tomto deficitu nutně spatřovat jednu z největších bariér, která naši zemi dosud odděluje od zemí "normálních", respektive od otevřené společnosti. Svobodomyslnému člověku se u nás zkrátka špatně dýchá, spíše se dokonce dusí.

Šance pro ombudsmana
Jedno světélko na konci tunelu se přece jen možná rýsuje. Lze totiž očekávat, že v nové politické konstelaci budou brzy zahájeny diskuse o zřízení instituce ombudsmana, o jeho kompetencích a pracovní náplni. Ombudsman nevadí lidovcům, nevadí většině opozičních poslanců, myšlenku podporuje i prezident. Ten v této instituci dokonce vidí jeden z pilířů občanské společnosti. U slovíčka "občanská" se na chvíli zastavme. Společnost se nemůže ani náznakem nazývat občanskou - s ombudsmanem nebo bez něj -, pokud je občan deklasován do role prosebníčka, vydán na milost a nemilost benevolenci úředníka. Přístup k informacím je typickým dokladem takového nerovnoprávného postavení. Občan závisí plně na vůli byrokratů, když žádá o sociální dávky, když chce vědět, jestli má nárok na nějakou podporu či dotaci, když chce znát podklady rozhodování státních orgánů, případně když ho zajímá, jak a proč stát nakládá s rozpočtovými prostředky v jeho městě či regionu nebo - vezmeme-li případ z poslední doby - jakým způsobem je řízena městská policie, kdo rozhodl o tom, že policie nezasáhla apod.Bez nadsázky lze konstatovat, že ve společnosti, která nevyřešila přístup občana k základním informacím, je ombudsman úplně zbytečný a taková společnost nebude o nic více "občanská" a otevřená ani s nějakým ombudsmanem. Ten se v takovém případě stane pouze další nadbytečnou byrokratickou institucí.Pokud ale u nás vznikne zákon o svobodě informací, dostane ombudsman dobrou šanci, aby svou existenci obhájil: dohled nad dodržováním tohoto zákona se může stát jednou z jeho základních povinností. Ombudsman může mít funkci tzv. informačního komisaře, v jehož kompetenci je rozhodovat mezi občanem a státní správou spory o přístup k informacím a hledat vhodný kompromis tam, kde výklad zákona není jasný. Podobně a velmi úspěšně funguje ombudsman na Novém Zélandě, v Kanadě (má zároveň titul informačního komisaře) a v některých dalších zemích. Se zřízením informačního komisaře se počítá také v Irsku, kde má být zákon o svobodě informací schválen ještě letos v létě. V jiných zemích, například v Austrálii, rozhoduje spory o výklad zákona specializovaný soudní tribunál, v USA federální soudy.

Nezlobte, děti
Aby bylo jasno: nejde o novináře, ale o všechny občany. Novinář se může alespoň pokusit vyjednávat s tiskovým mluvčím instituce (pokud existuje, pokud zvedá telefon a pokud má náladu s vámi mluvit). Je to obtížné, protože primární úlohou většiny tiskových mluvčích u nás je informace zatajovat, nikoliv poskytovat. Občan to má ale ještě daleko těžší, protože kromě postávání ve vrátnici úřadu mu většinou nezbývá vůbec nic.Připravit zákon není složité. Stačí najít vhodnou normu v cizině, přeložit a upravit. Vláda se nemusí bát, že otevřením jejích úřadoven vyjdou na světlo důležitá státní či soukromá tajemství: ať navrhne, jaké informace by měly být v zájmu státu nebo jednotlivých občanů neveřejné. Celá věc také není fiskálně náročná: za pořízení kopií dokumentů mohou občané platit.Vláda i všechny politické strany by si měly uvědomit, že přijetí zmíněné legislativy je také v jejich zájmu, i když mohou instinktivně cítit opak. Aby mohli občané státním nebo i obecním úředníkům důvěřovat, aby nechápali výkon moci jako nekontrolovatelnou a arogantní zvůli, měli by vědět, podle jakých podkladů se úředníci i celá vláda rozhodují. Ministři se tak snadno ubrání spekulacím a nepodloženým útokům. Pokud je k prošetřování skandálů na úřadech třeba vytvářet složité parlamentní komise, vládním politikům to může jen těžko prospět. Ve světě je známo hodně případů, kdy vláda utajováním informací ztratila důvěru občanů, nebo dokonce padla. Nakonec ani prezident Nixon by nejspíš nemusel odstoupit, kdyby téměř dva roky netajil údaje, které nakonec vyjasnily aféru Watergate.Česká republika bohužel zatím vězí až po uši v tajnůstkářské kultuře, která není pouze dědictvím bolševismu, ale i toho neblahého z rakousko-uherské tradice: občané jsou dětmi a raději by nic vědět neměli. A netýká se to, žel, jenom vlády. Neochotu veřejně obchodovatelných podniků poskytovat informace nelze již vysvětlovat pouze dravou vůlí po koncentraci kapitálu. Nedávné usnesení soudcovské unie, která zcela v rozporu s moderními světovými trendy apeluje na své členy, aby nekomunikovali s veřejností mimo soudní síň a rozsudky pokud možno nekomentovali, patří také do této kategorie. Kultura utajování dosud vládne.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.