Jan Macháček

Hledání

Výsledky hledání

Respekt

Levice v pragmatickém tričku

9.6.1997

Socialisté vládnou už ve dvanácti zemích EU

Vítězstvím socialistů Lionela Jospina ve Francii se levice stala dominantní evropskou politickou silou a nelze to nijak zpochybnit. Miloš Zeman a domácí levicová opozice se hlasitě radují. Nelze se jim divit; podobné příležitosti by využil každý politik. Ostatně i švédský sociálnědemokratický předseda vlády Gören Persson tvrdí, že Evropou se "řítí levicová smršť". Podíváme-li se však pod povrch věcí, zjistíme, že to s posunem starého kontinentu směrem k levicovým idejím není až tak jednoduché. Současné změny na politické mapě Evropy nelze totiž nijak globalizovat, neboť jejich příčiny jsou rozdílné.

Stále méně ideologie

Britské volby, v nichž zvítězili labouristé, proběhly teprve před pěti týdny a francouzská levice vyhrála v předčasných volbách, které prezident Chirac vůbec vyhlašovat nemusel. Nicméně utěšovat se tím, že ještě před měsícem byla politická mapa Evropy úplně jiná, by bylo laciné. Faktem je, že dnes jsou jedinými pravicovými premiéry v západní Evropě Helmut Kohl a španělský premiér Aznar. (Pokud vezmeme v úvahu i střední a východní Evropu, můžeme mezi pravý střed zařadit ještě naši vládní koalici a po nedávných prudkých zvratech také vládní koalici rumunskou a bulharskou.) Je tedy evropská pravice v rozkladu?
Při hledání odpovědi je nejprve třeba podívat se na to, jaká "levice" to vlastně v Evropě vítězí. Dobrým příkladem je Británie. Zde se politologové vesměs shodují, že britské volby byly především hlasováním o změně. Konzervativci byli u moci dlouhých sedmnáct let a ozdravnou výměnu vládní garnitury si voliči v tradičních demokraciích čas od času prostě vyžadují. (Stejným výrazem touhy po změně bylo i rok staré vítězství pravicové Lidové strany ve Španělsku, která po 11 letech vlády porazila socialisty.) Tím nejdůležitějším je ale to, že Tony Blair je vším možným, jenom ne klasickým sociálním demokratem či socialistou. Labour party se zcela očividně snaží transformovat ve stranu moderní a dynamickou, ve stranu inspirovanou americkými demokraty, přičemž on sám je co nejméně ideologický a co nejvíc pragmatický. Důkazem může být skutečnost, že se v jeho vládě neobjevil žádný člověk spojený s odbory, ale naopak několik bývalých manažerů velkých korporací, tedy pragmatičtí lidé ze světa byznysu. Podobně můžeme nahlížet na nezvykle vysoké zastoupení žen v jeho kabinetu.
Zcela nelevicové jsou i Blairovy názory na reformu sociálního státu, které jsou v mnohém radikálnější než názory konzervativců: Blair hodlá odříznout od podpory ty, kteří se nezúčastní rekvalifikací nebo odmítnou zaměstnání, nechce zvyšovat daně, které mimochodem za vlády konzervativců dosáhly britského rekordu, a místo dělnické třídě vychází vstříc potřebám střední třídy. Ekonomové na celém světě rovněž přivítali fakt, že učinil britskou centrální banku alespoň "operačně nezávislou", což Majorovi konzervativci rezolutně odmítali. Blair dokonce ani výslovně neodmítá (i když ani nepropaguje) privatizaci důchodového systému či londýnského metra. Jeho tradiční "levicovost" tak snad můžeme vystopovat pouze v rozhodnutí podepsat Evropskou sociální chartu.

Cena za neschopnost

O tom, že není levice jako levice, svědčí i zběžné srovnání cílů vládnoucích socialistů na kontinentu. Jospinovi francouzští socialisté sice odmítají privatizaci jako princip, současně ale rychlost a způsob, jakým privatizují (a to dokonce i infrastrukturu) vládnoucí portugalští socialisté, nemá v dnešní Evropě obdoby. Stejně tak je obdivuhodné, jakým způsobem holandská vláda levého středu de facto zprivatizovala tamní systém důchodového zabezpečení. Vraťme se však ještě k výsledkům francouzských voleb.
Většina politických analytiků se dnes shoduje v tom, že Jospin nevyhrál díky příklonu Francouzů doleva, ale díky Chirakově a Juppého neschopnosti a nerozhodnosti. Pravicová ideologie, jak ji známe z anglosaského světa (ale do určité míry i z Německa), skutečně nemá ve Francii zázemí a francouzská pravice je k "nadvládě trhu" podobně podezíravá jako levice. Výjimkou je privatizace, v níž ovšem Juppého vláda navzdory slibům neudělala za dva roky téměř nic: pod státní kontrolou je dosud nejen France Telecom a Air France, ale i Renault nebo banka Credit Lyonnais. Přestože byl Chirac zvolen s heslem "příliš daní zabije daně", za jeho éry zdanění vzrostlo: stoupla daň z přidané hodnoty, daň ze zisku korporací, daň z majetku, pohonných hmot i úspor a nakonec byla zavedena nová daň na financování deficitu systému sociálního zabezpečení. Přesně to nedávno pojmenoval deník The Wall Street Journal, když napsal, že Chirac zůstal v praxi stejným "pravičákem" jako v mládí, kdy byl nadšeným kolportérem komunistického deníku L'Humanité.

Česká cesta

Jestliže tedy můžeme něco v západoevropském politickém dění vysledovat, je to především všeobecný příklon k neideologickému pragmatismu: voliči odmítají vlády, které jsou neschopné a nerozhodné při řešení problémů, neplní své cíle a sliby anebo vládnou příliš dlouho a jsou vnitřně rozpolcené (například jako britští konzervativci ve věci sjednocování Evropy). Vůbec nejdůležitějším momentem, který hýbá evropskou politikou, je příprava vzniku společné měny, jejíž zavedení si podle Maastrichtské smlouvy vyžaduje úsporná opatření v rozpočtech prakticky všech zemí. Ti, kdo tyto škrty prosazují, mají problémy s popularitou všude - bez ohledu na to, zda jsou rudí, nebo černí: v Itálii je to levice, v Německu a Francii pravice.
S tím onen příklon voličů k pragmatismu souvisí. Ať totiž politické strany slibují cokoli, v praxi je jejich manévrovací prostor stále omezenější a voliči to vědí. Finanční trhy totiž trestají každou chybu i chybičku (jak jsme to mohli i my zažít na vlastní kůži) a levice i pravice musejí nakonec vládnout podobně. Skutečným vládcem a "diktátorem hospodářských politik" - ať se nám to líbí, nebo ne - jsou (a stále více budou) právě finanční trhy, nikoliv politici.
Uvedená zkušenost bezesporu platí i pro naše domácí poměry. Jinými slovy: pokud bude naše současná "pravicová" koalice nakonec smetena, může si za to sama. Téměř pět let měla na to, aby transformaci urychlila, aby rychleji privatizovala, rychleji snižovala daně, rychleji nechala bankrotovat neefektivní podniky a zabránila krádežím a defraudacím na kapitálovém trhu.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.